ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4280.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4280/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně REKONSTRUKCE POTRUBÍ - REPO, a. s. , se sídlem v Praze 6 – Suchdole, K Roztokům 34/321, zastoupené JUDr. Richardem Halškou, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Hřebenkách 76, proti žalovaným 1) A. H. , a 2) M. H. , o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 13 C 273/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2009, č.j. 31 Co 125/2009-173, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. února 2009, č.j. 13 C 273/2007-110, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, aby soud uložil žalovaným povinnost vyklidit „budovu č.p. 2128, vedlejší stavbu, nádvoří a pozemek parc. č. 1873, vše na pozemku parc. č. 1873, k. ú. Mělník (dále již „předmětné nemovitosti“) a vyklizené předat žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku.“ Dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným (oprávněným společně a nerozdílně) na náhradě nákladů řízení částku 6.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalovaných. Po provedeném řízení skutkově uzavřel, že: „Dne 6. 9. 2000 uzavřeli žalovaní se společností ABN Finance Group a. s. smlouvu o půjčce, jejímž předmětem byla půjčka ve výši 430.000,- Kč žalovaným. Žalovaní se zavázali půjčku splatit dne 6. 12. 2000. Ve smluvním ujednání shora uvedeném bylo sjednáno, že závazek dát jistotu je splněn sjednáním a uzavřením kupní smlouvy mezi žalovanými jako prodávajícími a společností Realinvest 2000 a. s. jako kupujícím. Bylo sjednáno také právo žalovaných od kupní smlouvy jednostranně odstoupit, a to pouze za podmínky splacení celé dlužné částky společnosti ABN Finance Group a. s. v souladu s příslušnými ustanoveními smlouvy o půjčce. Rovněž dne 6. 9. 2000 uzavřeli žalovaní jako prodávající se společností Realinvest 2000 a. s. kupní smlouvu, na základě níž prodali předmětné nemovitosti za 600.000,- Kč s tím, že bylo sjednáno, že kupní cena nebude vyplacena dřív než 11. 12. 2000. Společnost Realinvest 2000 a. s. prodala předmětné nemovitosti M. Z. a ten je následně prodal současnému žalobci.“ Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva (o převodu předmětných nemovitostí) ze dne 6. 9. 200, uzavřená mezi žalovanými a společností ABN Finance Group a. s., představuje zajišťovací institut ke smlouvě o půjčce a je proto podle §39 obč. zák. absolutně neplatná. S ohledem na tuto neplatnost soud se již nezabýval námitkou žalovaných, že kupní smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Z téhož důvodu „již soud neřešil, zda právní nástupci kupujícího byli či nebyli v dobré víře, neboť smlouva je neplatná od počátku a není rozhodné, zda právní nástupci kupujícího o její neplatnosti věděli.“
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Pro své rozhodnutí převzal (jako správná a úplná) skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením stran závěru, že předmětná kupní smlouva (neboť převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem měl charakter zajišťovacího převodu) je ve smyslu §39 obč. zák. neplatným právním úkonem. V důsledku toho se společnost Realinvest 2000, a. s. nestala vlastnicí předmětných nemovitostí a tedy ani žádná další osoba nemohla od ní nabýt vlastnické právo k těmto nemovitostem. Uvedl dále, že „Okolnost, zda další nabyvatelé byli při koupi v dobré víře o vlastnictví prodávajícího Realinvest 2000, a. s., nyní ALL IN PRAGUE, a. s., je nerozhodná.“ Žalobkyně tedy není vlastnicí předmětných nemovitostí (byť je nesprávně jako vlastnice v katastru nemovitostí vedena) a nemůže se tak ve smyslu §126 obč. zák. domáhat jejich vyklizení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatelka „nemůže souhlasit s tím, aby soudy činili kategorické vývody v odůvodněních svých rozsudků, jimiž popírají vlastnictví nemovitostí žalobcem nabyté v dobré víře a ve svých důsledcích byl tak protiprávně vlastnického práva zbaven účelovou argumentací.“ Vlastnické právo nabyla dovolatelka v dobré víře kupní smlouvou ze dne 27. dubna 2006 zcela v souladu se zákonem až jako třetí nabyvatel(ka) v pořadí. „Kategorické vývody soudů ...o tom, že žalobce není...vlastníkem (předmětných nemovitostí) , nejsou zákonným důvodem pro zbavení legálně nabytého vlastnictví. Takovéto postupy jsou v příkrém rozporu s principem právní jistoty kupujícího nemovitosti v dobré víře a s principem zákonné ochrany legálně nabytých vlastnických práv. Jsou také v rozporu se zákonem garantovaným principem důvěry občana v právní účinky zápisu nabytí vlastnického práva vkladem do katastru nemovitostí.“ Soudy deklarovaný zánik kupní smlouvy ze dne 6. září 2000 (uzavřené žalovanými s právními předchůdci) stěží může být v právním státě legitimním důvodem zbavení řádné a v dobré víře nabytého vlastnictví dalšími právními nástupci (kupujícími). Právní názory, které soudy vyjádřily v odůvodněních svých rozsudků nemohou podle dovolatelky měnit legálně nabyté vlastnické vztahy třetích osob (následujících nabyvatelů) a znemožňovat tak vlastníkovi výkon vlastnických práv garantovaných v ustanovení §123 obč. zák. Nemohou také vlastníkovi upírat právo na ochranu vlastníka proti těm, kdo do jeho práva neoprávněně zasahuje, tak jak je zakotveno v ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání dovolatelky písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a), ani podle písm. b) o. s. ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání nevykazuje judikatorní přesah, neboť k problematice nabytí vlastnického práva od nevlastníka Nejvyšší soud opakovaně zaujal právní názor, že „V případě absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem nelze uplatnit princip nabytí vlastnického práva v dobré víře“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 250/2009, in Právní rozhledy 2011, číslo 3, resp. www.nsoud.cz , zejména pak níže cit. rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu). Situace vyvolaná odstoupením od smlouvy o převodu nemovitostí, pro kterou přichází v úvahu uplatnění principu nabytí vlastnického práva v dobré víře, totiž není srovnatelná s nabytím věci od nevlastníka [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1149/2003, uveřejněný pod číslem 29/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále již „R 29/2007“), zejména pak rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněný pod číslem 56/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále již „R 56/2010“)].
Je faktem, že Ústavní soud v aktuálním nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 (in http://nalus.usoud.cz ), mj. judikoval, že „obecné soudy (musí) v důsledku dlouhodobé nečinnosti zákonodárce poskytovat ochranu vlastnickému právu v dobré víře jednajícím osobám“ , avšak „nosné důvody“, z nichž by bylo možno dovozovat relevantní argumentaci vytěsňující dosud v rozhodovací (právní) praxi ustálený právní názor, že vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby „nabyvatel“ byl v dobré víře, ledaže by byly splněny podmínky pro vydržení věci, odůvodnění tohoto nálezu neobsahuje. Jinými slovy řečeno, závěr o možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka s ohledem na dobrou víru „nabyvatele“, tedy mimo zákonný rozsah institutu vydržení (§134), vyplývá z odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu (pouze) implicite a vzhledem k tomu, že ponechává zcela stranou institut držby ve smyslu §§129 a 130 ve vazbě na institut vydržení ve smyslu §134 obč. zák., tzn. instituty, jež reglementují mj. vztahy oprávněného držitele, zániku držby a podmínek pro vydržení (i) nemovité věci, tj. situace, které mohou nastat v případě nabytí věci od nevlastníka, nelze za této absence řešení zásadních hmotněprávních otázek bez dalšího uzavřít, že ten, kdo jednal v dobré víře, může nabýt vlastnické právo k věci od nevlastníka. Proto Nejvyšší soud důvodně v R 29/2007 zdůraznil, že „Akceptace závěru, že postačující pro nabytí vlastnického práva k převáděné věci (nemovitosti) je (jen) dobrá víra nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, by ostatně učinilo v českém právním řádu obsolentním institut vydržení, podmiňující nabytí věci též zákonem určenou dobou trvání (tři roky a u nemovitostí deset let) oprávněné držby této věci (srov. §134 obč. zák.).“ Opačný závěr by přehlížel stávající hmotněprávní úpravu a bez dalšího povyšoval dobrou víru „nabyvatele“ nad (římsko) právní (Ulpianovu) zásadu nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet (nikdo nemůže na druhého převést více práv než sám má).
Pokud v otázce řešení konfliktu mezi absolutní povahou vlastnického práva a posledně zmíněnou právní zásadou velký senát Nejvyššího soudu ve zmíněném R 56/2010 zdůraznil, že „Za určující pro další postup obecných soudů v obdobných případech má přitom...nález pléna Ústavního soudu (nález ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06) , jenž je rozhodovací činnosti tříčlenných senátů ústavního soudu nadřazen a z nějž tak radikální pojetí principu dobré víry neplyne“ , není důvodu se od tohoto právního názoru v rozhodovací praxi odchylovat, obzvláště, není-li zde k dispozici zcela zřetelná a z pohledu judikovaného názoru na „nosných důvodech“ stojící argumentace ústící v závěr, že i v důsledku absolutně neplatné smlouvy o převodu nemovitosti lze nabýt vlastnické právo, byl-li „nabyvatel“ v dobré víře, a že v takovém případě se právní úprava (ne)oprávněné držby věci (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4718/2010, in www.nsoud.cz ) či vydržení stává obsoletní. Není jistě bez zajímavosti, že princip ochrany nabytých práv byl v odborné literatuře chápán jako „speciální způsob časového omezení účinnosti právních norem do minulosti“ (Fiala, J.: Iura quaesita a jejich uplatnění v judikatuře Ústavního soud, Právník, ročník 1999, číslo 3, str. 250), resp. byl vnímám v tom směru, že „spočívá v teoretickém zdůvodnění nepřípustnosti toho, aby práva někým podle zákona nabytá mu byla dodatečně a se zpětnou účinností pozdějším zákonem odňata, aby se zpětnou účinností byl dodatečně změněn právní stav, resp. o tento právní stav se opírající právní důvod, o který se nabytí práva opíralo.“ (Knapp, V., Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, str. 209). V odborné literatuře bylo také zcela jednoznačně uvedeno, že „v platném občanském zákoníku obecně neexistuje ochrana poctivého nabyvatele“ , resp. že „v občanském právu je institut nabytí od nevlastníka vyloučen...“ (Tégl, P.: Ochrana poctivého nabyvatele při nabývání vlastnického práva od nevlastníka k movitým věcem nezapsaným ve veřejných seznamech, Ad Notam, ročník 2007, číslo 2, str. 48).
Nejvyšší soud tedy nemá žádný důvod odchylovat se od své konstantní rozhodovací praxe; s ohledem na výše uvedené proto dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, v němž byla (byť velmi stručně, ale věcně správně) (vy)řešena otázka nabytí vlastnického práva od nevlastníka s ohledem na dobrou víru kupujícího tak, že tato okolnost je (právně nerozhodná), tj., že v důsledku této (samé) okolnosti nelze nabýt vlastnické právo od nevlastníka, nemá po právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu nebylo dovolacím soudem shledáno přípustným ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Nepřípustnost tohoto dovolání současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání dovolatelky podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. odst. 1 písm. c) o. s. ř. (per analogiam), neboť důvody pro aplikaci §146 odst. 2 o. s. ř. [vzhledem k tomu, že žalovaným žádné (účelně vynaložené) náklady v tomto dovolacím řízení nevznikly] osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně 1. června 2011
Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu