ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4328.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4328/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce M. V. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Poláchem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Zámecké náměstí 42, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 23 Nc 23/2008, o ochranu osobnosti, odškodném a náhradě škody, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. srpna 2009, č.j. 1 Co 129/2009-37, takto:
I.
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále jen soud prvního stupně) usnesením ze dne 25. března 2009, č.j. 23 Nc 23/2008-26, odmítl podání žalobce ze dne 4.12.2008, které je podle svého obsahu žalobou a žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se proti žalovaným označeným jako 1) P. V., O., J. M., K., zaměstnanci FÚ ve Frýdku-Místku a žalovaný 2) M. Z., zaměstnanec FÚ ve Vysokém Mýtě, domáhal náhrady škody ve výši 2.000.000,- Kč po každém z žalovaných a dále svůj návrh označil jako žalobu na ochranu osobnosti. Prví žalovaní měli vydávat nezákonná rozhodnutí a druhý žalovaný měl postupovat nesprávným úředním postupem. V žalobě rovněž žalobce navrhl, aby žalovaní 1, 2 z řízení vystoupili a na jejich místo vstoupil FÚ ve Frýdku-Místku a FÚ ve Vysokém Mýtě. Žalobce dále požadoval, aby se tito žalovaní omluvili za to, že jejich zaměstnanci V., O., M., K.-Z. vydávali neoprávněná a nezákonná rozhodnutí, ve kterých žádali v pokutách a sankcích milionové finanční částky. Dále požadoval zaplatit jako finanční kompenzaci, zadostiučinění a odškodné 2 x 2.000.000,- Kč. Soud prvního stupně vyzval žalobce k odstranění vad žaloby, ale žalobce vady žaloby neodstranil.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. srpna 2009, č.j. 1 Co 129/2009-37, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co neshledal důvodnou opakovanou námitku podjatosti soudkyně soudu prvního stupně, která ve věci rozhodovala, dospěl k závěru, že žaloba dosud není pro vady projednatelná. Žaloba postrádala konkrétní vymezení okruhu účastníků, neobsahovala konkrétní vymezení skutků, kterými se žalovaní měli dopustit zásahu do osobnostních práv žalobce a žaloba rovněž postrádala jasné vymezení žalobního petitu, tedy toho, čeho se žalobce domáhal. Uvedené vady nebyly odstraněny k výzvě soudu prvního stupně, ani v průběhu odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dne 9.11.2009 dovolání žalobce. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za zmatečné a žalobu za projednatelnou, netrpící žádnými vadami. Poukazuje dále na procesní kroky, které v řízení činil, zejména na opakované námitky podjatosti soudkyně soudu prvního stupně, kterým nebylo vyhověno. Má za to, že v řízení dochází k nečinnosti soudu a záměrně je mu odpírán přístup k soudu. Soudem prvního stupně nebyl řádně vyzván k odstranění vad, tento soud vady neodstranil, ani se tak nestalo v odvolacím řízení a později vydal „mystifikující usnesení, ve kterých záměrně na podkladě vynesených nepravdivých znaleckých posudků zamlžil přesně specifikované vymezení okruhu účastníků“. Opětovně se domáhá vyloučení soudkyně soudu prvního stupně, žádá odvolací soud o zrušení usnesení soudu prvního stupně a domáhá se ochrany před nečinností soudů. Soudem ustanovený advokát následně doplnil dovolání žalobce tak, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., přičemž vlastní důvody jsou popsány v dovolání žalobce ze dne 9.11.2009. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.7.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno po tomto datu (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., §241b odst. 2 věta druhá o.s.ř., k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zjevně bezdůvodné.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení §42 odst. 4 o.s.ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. §79 odst. 1 větu druhou o.s.ř.).
Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov. §43 odst.1 o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. §43 odst. 2 o.s.ř.).
Odmítají-li soudy obou stupňů v přezkoumávané věci žalobu žalobkyně činí tak pro absenci vylíčení rozhodujících skutečností, které slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce, nedostatečné vymezení okruhu žalovaných a nesrozumitelný petit žaloby.
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně, a to při přípravě jednání, popřípadě též, budou-li k tomu splněny zákonem stanovené podmínky, při jednání před soudem prvního stupně. Označením důkazů v žalobě plní žalobce svoji důkazní povinnost, uloženou mu ustanoveními §101 odst. 1 písm. b) a §120 odst. 1 o.s.ř. Neoznačí-li žalobce důkazy v žalobě, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení; také důkazní povinnost může žalobce splnit rovněž dodatečně při přípravě jednání, popřípadě, budou-li k tomu splněny zákonem stanovené podmínky, při jednání před soudem prvního stupně. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen vždy učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, rovněž tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí (tak, aby ji bylo možné z obsahu bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být ze žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.10.2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, které bylo uveřejněno pod č. 209 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí - s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř. - účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení §79 odst. 1 věta druhá o.s.ř žalobci neukládá formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu (požaduje-li ve smyslu ustanovení §80 písm. b) o.s.ř., aby bylo rozhodnuto o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva), nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti (požaduje-li ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nebo podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní skutečnost je či není). Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být z žaloby patrno také to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést (opět určitě) alespoň v přibližné výši. Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li - bez ohledu na to, zda po stránce "kvalitativní" nebo "kvantitativní" - neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (§43 odst. 1 o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (§43 odst. 2 o.s.ř.) [srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.8.2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, které bylo uveřejněno pod č. 152 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003].
Soudy obou stupňů postupovaly v souladu s výše uvedenými závěry. Žalobce k řádné výzvě soudu prvního stupně vady neodstranil a neučinil tak ani v průběhu odvolacího řízení. O opakovaných námitkách podjatosti soudkyně soudu prvního stupně bylo rozhodnuto soudem odvolacím tak, že tyto námitky směřující do postupu soudu, nebyly shledány důvodnými. Žaloba tak i nadále postrádá jasné vymezení okruhu účastníků, rozporný je již počet žalovaných, když žalobce za žalované označuje několik (ne úplně identifikovaných) fyzických osob, zatímco finančního plnění se domáhá po dvou žalovaných ( 2 x 2.000.000,- Kč), zcela chybí jasné vymezení skutku, v němž je spatřováno porušení práv žalobce a petit žaloby tak pro tyto vady ani nemůže být jednoznačným vyústěním rozhodujících skutečností, jež měly být vylíčeny v žalobě.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §243b odst.1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty 1, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu