ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4345.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 4345/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. L. , zastoupené JUDr. Ivanou Horákovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, nám. T.G. Masaryka 24, proti žalovanému R. M. , zastoupenému JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Kounicova 11, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 303/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 10. srpna 2011, č.j. 59 Co 25/2011-203, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud ve Zlíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. září 2010, č.j. 11 C 303/2007-166, zamítl návrh žalobkyně, aby bylo určeno, že žalovaný je povinen vyklidit a vyklizené předat žalobkyni ve výroku blíže specifikované nemovitosti (LV č. 87 pro obec B., katastrální území Svatý Štěpán u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj) do 15 dnů od právní moci rozsudku a že žalobkyně je povinna žalovanému uhradit částku 6.000.000,- Kč do 30 dnů od vyklizení nemovitostí (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví cit. rozsudkem podle §219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně. Uvedl, že se shoduje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, ovšem nikoliv „stran možného posouzení uzavřené kupní smlouvy jako tzv. propadné zástavy“ , byť tento stav neměl vliv na věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud vyložil, že i v případě, že v kupní smlouvě není přímo odkaz, že by nabytí vlastnického práva bylo vázáno na nesplnění závazku vrátit půjčku, může se jednat o tzv. propadnou zástavu, k čemuž směřovala žalobkyně svým tvrzením, že smlouva byla uzavřena tzv. „do šuplíku“, tj. že pokud bude půjčka vrácena, nebude podán návrh na vklad nemovitosti. Nicméně se jednalo toliko o tvrzení žalobkyně, která v průběhu odvolacího řízení uvedla, že žádné takovéto důkazy nemá a proto odvolací soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by uvedená kupní smlouva byla uzavírána jako tzv. propadná zástava. Odvolací soud se pak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně posouzení důvodnosti odstoupení žalobkyně od předmětné kupní smlouvy. Odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně a jejich právní hodnocení, když uzavřel, že nebyla prokázána tíseň žalobkyně k uzavření této smlouvy a ani nápadně nevýhodné podmínky. K žalobkyní tvrzeným nevýhodným podmínkám ve výši kupní ceny, která byla ve smlouvě obsažena, odvolací soud konstatoval, že žalobkyně při jejím posouzení vychází zejména z kupní smlouvy uzavřené mezi ní a Dr. Ch. na částku 14,5 mil. Kč. Zde je ale nutné zdůraznit, že kupující Dr. Ch. si k úhradě této kupní ceny zajišťoval úvěr, při jehož vyřizování byla mimo jiné znaleckým posudkem Ing. T. H. ze dne 14. března 2007 stanovena obecná cena nemovitostí na částku 9.000.000,- Kč. Proto podle názoru odvolacího soudu cena sjednaná ve výši 6.000.000,- Kč nesplňuje parametry nápadně nevýhodných podmínek.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [a je podáno z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], avšak konkrétní otázku zásadního významu v dovolání neformuluje. Dovolatelka pouze uvádí, že byť odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že i v případě, že v kupní smlouvě není přímo důkaz, že by nabytí vlastnického práva bylo vázáno na nesplnění závazku vrátit půjčku, může se jednat o tzv. propadnou zástavu, touto otázkou se v podstatě nezabýval vzhledem k tomu, že dospěl k názoru, že se jednalo toliko o tvrzení žalobkyně, které žádnými důkazy nepodpořila, přesto, že smlouva sepsaná 27.12.2006 bez jakékoliv dohody mezi účastníky a bez nutnosti splnění jakýchkoliv podmínek byla podána ke vkladu vlastnického práva až dne 5. března 2007. Není ale pravdou, že by dovolatelka žádné takové důkazy nenavrhla, pouze v odvolacím řízení neoznačila nové důkazy k tomuto tvrzení, podstatný důkaz předložila již před soudem prvního stupně a je obsažen i ve vyjádřeních žalovaného a svědka Ch. Tímto důkazem je právě kupní smlouva, kterou dovolatelka uzavřela se svědkem Ch., v níž dohodnutá kupní cena činila 14,5 mil. Kč. Bylo by zcela nepochopitelné jednání dovolatelky, která měla dne 29.12.2006 prodat nemovitosti za již dohodnutou částku 14,5 mil. Kč, aby ji dva dny před tímto dnem prodala za částku 6 mil. Kč. Dále žalobkyně zopakovala, že se domnívá, že rozdíl mezi obecnou cenou a cenou uvedenou v předmětné kupní smlouvě je 3 mil. Kč, což je cena skutečně nápadně nevýhodná. Dále uvedla, že nemohla jinak, než žalovat vyklizení oproti vydání částky 6 mil. Kč, byť tuto částku obdržela pouze „papírově“ když v reálu obdržela pouze přibližně její polovinu a zbytek žalovaný započetl na své půjčky poskytnuté dovolatelce a smluvní pokuty, vědom si sankčního ust. §517 obč. zák. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatelka ve svém dovolání ovšem neformulovala (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedla ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu.
Ačkoliv dovolatelka v dovolání odkázala na dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jež je založen na tvrzení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, fakticky v dovolání vymezila (jak je zřejmé z jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) okolnosti, jež souvisejí s dovolacími důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – arg.: „Byť odvolací soud...dospěl k závěru, že...se může jednat o tzv. propadnou zástavu, touto otázkou se v podstatě nezabýval...“ , „není pravdou, že by žalovaná žádné takové důkazy nenavrhla“ , „Bylo by zcela nepochopitelné jednání žalobkyně, když měla dne 29. 12. 2006 prodat nemovitosti za již dohodnutou částku 14,5 mil., aby ji dva dny před tímto dnem prodala za částku 6 mil. Kč.“ ), a dále ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování – arg.: „již toto ustanovení smlouvy prokazuje tíseň...“ ); k těmto okolnostem ovšem dovolací soud podle §237 odst. 3 in fine o. s. ř. nepřihlíží (prostřednictvím těchto dovolacích důvodů nelze přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. posuzovat).
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť dovolatelka s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému podle obsahu spisu v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o. s. ř. v daném případě osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. února 2012
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu