ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.4363.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 4363/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně MUDr. E. K. , zastoupené Mgr. Jiřím Švejnohou, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108a, proti žalované obchodní společnosti Economia, a.s. , se sídlem v Praze 8, Pernerova 673/47, identifikační číslo osoby 28191226, zastoupené JUDr. Pavlem Ondrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Tylovo nám. 699/1, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 34/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. července 2013, č.j. 1 Co 83/2013 – 108, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. listopadu 2012, č.j. 31 C 34/2012 – 73, výrokem I. uložil žalované uveřejnit po dobu jednoho měsíce na stránkách www.ihned.cz omluvu ve znění: Provozovatel tohoto serveru se omlouvá MUDr. E. K. za výrok „Byla tam pochybení za asi pět milionů“ uveřejněný dne 2. 4. 2009 v článku „Exporadkyně Ratha chce 150 milionů kvůli úplatkářskému videu“ v kontextu s informacemi o vydávání časopisu České lékařské komory. Výrokem II. uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník dále jen „obč. zák.“), výrokem III. zamítl žalobu ve zbývající částce 100.000,- Kč a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 2. dubna 2009 uveřejnila žalovaná na svých internetových stránkách www.ihned.cz článek s názvem „Exporadkyně R. chce 150 milionů kvůli úplatkářskému videu“ (dále jen „Předmětný článek“), v němž mimo jiné bylo uvedeno, „že Policie sice také vyšetřovala, zda se při vydávání časopisu pro Komoru žalobkyně neobohatila (komoře měla odvádět polovinu zisku; podle posudku, který vypracoval pro Policii a nové vedení komory znalec, přitom zatajila několik milionů příjmu), policie ale nakonec tuto část odložila. K. tvrdí, že posudek byl zmanipulován a na jeho autora podala trestní oznámení, a uvádí „Kdybych opravdu komoře něco zpronevěřila, tak už bych seděla.“ R. D. ze znalecké kanceláře Vox Consult, který na posudku pracoval, si za ním stojí a říká „ Byla tam pochybení za asi pět milionů. “
Z usnesení Policie České republiky ze dne 15. 5. 2007, ČTS: OKFK-44/1-C-2006, (kterým byla odložena trestní věc podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry proti žalobkyni) mimo jiné vyplynulo, že závěry znaleckého posudku společnosti VOX CONSULT, s.r.o., jsou nepřesné, že znalecký ústav neměl dostatek informací a podkladů, a že vady a nejasnosti znaleckého posudku nebyly odstraněny ani jeho dodatkem ze dne 20. 2. 2007. To při svědecké výpovědi uznal i svědek R. D., který coby soudní znalec pro tento znalecký ústav znalecké posudky v té době kontroloval a podepisoval. Dne 9. 11. 2006 byl uveřejněn v časopise EURO č. 46/2006 a na stránkách www.euro.č15.cz článek s názvem „Neznalecký posudek“, ve kterém bylo poukazováno na vady výše uvedeného znaleckého posudku. Dále soud prvního stupně vzal za věrohodnou výpověď svědka M. P., který uvedl, že v telefonickém rozhovoru znalec vyřkl Předmětný výrok, který pak svědek včlenil do Předmětného článku.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná v Předmětném článku většinou předložila veřejnosti pravdivé informace o soudním řízení s žalobkyní. Vedle toho ale uvedla nepravdivé sdělení o tom, že i když byla žalobkyně zproštěna obžaloby pro trestnou činnost, přesto se žalobkyně dopustila „pochybení“ v řádu milionů korun. Předmětný článek ovšem byl uveřejněn v době, kdy již celá kauza trestního stíhání žalobkyně byla ukončena, což redaktor žalované věděl a současně byly na Internetu dostupné informace o vadnosti znaleckého posudku. Soud konstatoval, že pokud jde o odpovědnost za výroky třetích osob zveřejněné v tisku, platí judikaturou přijaté teze, podle nichž se vydavatel nemůže zprostit své odpovědnosti za zásah do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby poukazem na to, že autorem difamující výroků je osoba odlišná od vydavatele či redaktora. Žalovaná Předmětným výrokem tedy zasáhla objektivně do osobnostních práv žalobkyně. Předmětný článek se na stránkách žalované www.ihned.cz nacházel ještě v době řízení před soudem prvního stupně a to včetně diskuse čtenářů k tomuto článku, přičemž v diskusi se objevují hanlivé obraty na adresu žalobkyně. Na druhé straně soud přihlédl k tomu, že žalovaná dala žalobkyni možnost se k Předmětnému výroku vyjádřit a její vyjádření zveřejnila. Vzhledem k těmto skutečnost považoval soud prvního stupně za přiměřené v projednávané věci přiznání omluvy v rozsahu uvedeném ve výroku I. a současně vzhledem k tomu, že čest žalobkyně a její vážnost ve společnosti byly vystaveny neoprávněnému a hrubému útoku na široce sledovaných internetových stránkách celostátního deníku, přiznal žalobkyni i náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. července 2013, č.j. 1 Co 83/2013 – 108 , výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná na stránkách www.ihned.cz uveřejnila omluvu ve znění: Provozovatel tohoto serveru se omlouvá MUDr. E. K. za výrok „Byla tam pochybení za asi pět milionů“ uveřejněný dne 2. 4. 2009 v článku „Exporadkyně R. chce 150 milionů kvůli úplatkářskému videu“ v kontextu s informacemi o vydávání časopisu České lékařské komory., a aby zaplatila žalobkyni 100.000,- Kč. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně. Na rozdíl od něj však neshledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně v Předmětném výroku. Přihlédl k celkovému kontextu Předmětného článku, ve kterém se především pojednává o žalobě podané žalobkyní v souvislosti s nahrávkou o jejím možném korupčním jednání, a kde je obsažen také Předmětný výrok. Odvolací soud sice souhlasil se žalobkyní, že tato informace byla vzhledem k tomu, o čem článek informoval, již nadbytečná, uznal ji ale za pravdivou v tom, že žalobkyně byla vyšetřována, dále že byla trestní věc odložena, a že v něm žalobkyně tvrdí, že posudek byl zmanipulován a že na jeho autora podala trestní oznámení, a bylo uvedeno i sdělení žalobkyně k věci. Tuto informaci proto odvolací soud považoval za vyváženou. Vzhledem k tomu, že odvolací soud neshledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně, nepřiznal ani náhradu nemajetkové újmy.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobkyně dne 13. září 2013 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dne 13. listopadu 2013 žalobkyně včasné dovolání, a to do obou výroků. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř. na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud totiž nepřihlédl k tomu, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že článek vyvolal reakci anonymních komentátorů s vysoce kritickými a vulgárními komentáři. Dále se z odůvodnění napadeného rozsudku nepodává, z čeho odvolací soud dovozuje, že výrok znalce „odezněl“, aniž by došlo k zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobkyně, když z citace textu znalce „si za ním (posudkem) stojí a říká „Byla tam pochybení za asi pět milionů“, je jednoznačně navozován dojem, že to ještě neskončilo… Vzhledem k tomu, že na webových stránkách je zveřejněn článek dodnes, včetně kritických příspěvků, je intenzita protiprávního zásahu dále prohlubována. Názor odvolacího soudu, že v daném případě plynutí času zmírňuje následky neoprávněného zásahu je tak značně relativizován. Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ačkoliv se dovolání žalobkyně fakticky dovolává ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. toho, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jeho obsah ve své podstatě neoznačuje a ani nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Lze konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu není v protikladu k judikatuře dovolacího soudu vážící se k aplikaci ustanovení §11 násl. obč. zák. (a to ani v případě soudem prvního stupně zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 28 Cdo 2194/2002 a sp.zn.30 Cdo 214/2000). Nelze přitom současně pominout skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Této zásadě však obsah podaného dovolání nevyhovuje.
Je pak současně nezbytné dodat, že případné výtky dovolatelky upínající se k otázce skutkových zjištění neodpovídají předpokladu obsaženému v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
V případě výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2014
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu