ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.4366.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 4366/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 544.316,- Kč, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 131/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. dubna 2007, č. j. 20 Co 271/2006 - 215, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 23. 2. 2006, č. j. 6 C 131/2004 - 198, zamítl žalobu o zaplacení částky 544.316,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o uplatněném nároku žalobce na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalovanému tím, že neoprávněně přijal od žalobce částku 544.316,- Kč, jež představuje rozdíl mezi skutečnou hodnotou prací provedených žalovaným na chatě žalobce ve výši 1,250.648,- Kč a částkou 1,750.000,- Kč, kterou žalobce žalovanému za práci zaplatil. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 9. 12. 2004, č. j. 6 C 131/2004 - 124, byl z důvodu procesní vady řízení zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2005, č. j. 20 Co 87/2005 - 136, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako objednatel uzavřel dne 1. 8. 2000 s firmou F. J. a syn jako zhotovitelem smlouvu o dílo, jejímž předmětem měla být rekonstrukce zahradní chaty na p.č. 1260/7, že tato firma nemohla z kapacitních důvodů dílo provést a proto jmenovaný kontaktoval žalovaného a tuto zakázku mu nabídl. Mezi účastníky následně proběhlo jednání, nebylo však prokázáno, že by žalovaný vstoupil do práv a povinností původního zhotovitele, ani že by mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo; přesto žalovaný rekonstrukci chaty provedl, dílo bylo dokončeno dne 31. 5. 2001, přičemž stavební dozor vykonával svědek N., který dával souhlas k proplácení faktur žalovanému. Dále bylo zjištěno, že žalobce žalovanému za prováděnou rekonstrukci chaty platil zálohově, a to dne 11. 8. 2000 částku 50.000,- Kč, dne 28. 8. 2000 částku 75.000,- Kč, dne 30. 8. 2000 částku 75.000,- Kč, dne 25. 9. 2000 částku 75.000,- Kč, dne 2. 10. 2000 částku 200.000,- Kč, dne 21. 10. 2000 částku 75.000,- Kč, dne 13. 11. 2000 částku 210.000,- Kč, dne 23. 11. 2000 částku 190.000,- Kč, dne 22. 12. 2000 částku 152.500,- Kč, dne 12. 1. 2001 částku 47.500,- Kč, dne 25. 1. 2001 částku 150.000,- Kč, dne 14. 4. 2001 částku 150.000,- Kč a dne 30. 5. 2001 částku 20.000,- Kč, celkem 1,750.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť přisvědčil žalovaným vznesené námitce promlčení uplatněného nároku. V této souvislosti dovodil, že jakékoliv plnění poskytnuté žalobcem žalovanému bylo plněním bez právního důvodu (tj. bezdůvodným obohacením), takže objektivní promlčecí doba k jeho vydání počala žalobci běžet ode dne následujícího po dni, ve kterém žalovaný od žalobce platby obdržel. Uplatnil-li žalobce nárok na vydání bezdůvodného obohacení až žalobou podanou u soudu dne 24. 5. 2004, je nárok vyjma poslední platby ve výši 20.000,- Kč, poskytnuté žalobcem žalovanému dne 30. 5. 2001, promlčen v tříleté objektivní promlčecí době (§107 odst. 2 obč. zák.), přičemž nelze uvažovat o jejím prodloužení na 10 let, protože žalobce poskytl finanční prostředky žalovanému na základě jednání a z iniciativy obou. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 20.000,- Kč je pak promlčen z důvodu uplynutí subjektivní promlčecí doby, která počala běžet nejpozději dne 30. 5. 2001, kdy žalobce žalovanému zaslal poslední platbu a současně již byly žalovaným dokončeny všechny práce. Okolnost, že do 10. 12. 2002 žalovaný nezaslal žalobci žádnou zúčtovací fakturu, které přiložil teprve k dopisu z tohoto data (přičemž se jednalo o faktury ze dne 9. 9. 2001 a ze dne 22. 12. 2000), a že žalobce provedl výpočet výše bezdůvodného obohacení teprve poté (v prosinci 2002) nemá na posouzení dané věci žádný vliv.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 4. 2007, č. j. 20 Co 271/2006 - 215, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že žalobce zaplatil žalovanému na zálohách na rekonstrukci chaty částku 1,750.000,- Kč, že cena provedených prací činila pouze 1,250.648,- Kč a že smlouva
o dílo nebyla mezi účastníky uzavřena. Shodně s ním dovodil, že rozdíl ve výši 544.316,- Kč představuje bezdůvodné obohacení žalovaného a že za stavu, kdy žaloba byla u soudu podána dne 24. 5. 2004, jsou všechny zálohové platby poskytnuté žalobcem žalovanému v období od 11. 8. 2000 do 14. 4. 2001 promlčeny v tříleté objektivní promlčecí době, když u každé z nich počala tato doba běžet prvního dne poté, kdy byly jednotlivé částky vyplaceny. Pouze poslední částka 20.000,- Kč, která byla žalovanému zaplacena dne 30. 5. 2001, se promlčela v subjektivní promlčecí době;
od toho dne totiž žalobce mohl plně s chatou disponovat, dne 31. 5. 2001 bylo dílo dokončeno a dne 12. 6. 2001 proběhla kolaudace, takže mohl zjistit, „jaká je skutečná hodnota chaty“. Za správný považoval krajský soud i názor soudu prvního stupně,
že doba doručení faktur žalobci není pro právní posouzení věci relevantní a že žalobce neprokázal, že se žalovaný na jeho úkor obohatil úmyslně.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje
z §237 odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že mezi účastníky nebyla uzavřena platná smlouva o dílo (byť nebyla písemná) a že tudíž veškeré zálohy byly plněním bez právního důvodu. Neztotožňuje se ani s jeho názorem, že žalobci „lhůta na vydání“ bezdůvodného obohacení začala u jednotlivých plateb (záloh) poskytnutých žalovanému běžet ode dne následujícího po dni, ve kterém žalovaný platby obdržel (to by podle žalobce platilo v případě, že by se jednalo o platby nezálohové; zaplacená záloha naopak nevyjadřuje míru a rozsah provedených stavebních prací a není to ani účelem zálohy). Za nesprávný rovněž považuje názor krajského soudu, že v jakékoliv fázi rekonstrukce chaty mohl zjistit hodnotu provedených prací a co už je bezdůvodným obohacením žalovaného. Pro počátek objektivní promlčecí doby je rozhodující faktické získání bezdůvodného obohacení, nikoliv tedy den, kdy došlo k právní skutečnosti,
na jejímž základě bylo bezdůvodné obohacení získáno později. To znamená, že platil-li žalobce žalovanému průběžně zálohy, nebyla tím vyjádřena míra a rozsah provedených stavebních prací a tudíž se nemohl dozvědět o rozsahu bezdůvodného obohacení.
Pro posouzení běhu objektivní promlčecí doby byla podle něj naopak rozhodující skutečnost, že žalovaný neprovedl řádné konečné vyúčtování všech poskytnutých záloh, a učinil-li tak až po mnoha urgencích dne 10. 12. 2002, byla žaloba podána včas. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval otázkou doručování faktur
za provedené práce a omezil se jen na konstatování, že tyto námitky nejsou
pro posouzení věci relevantní, ač se pro žalobce jednalo o průběžnou možnost seznámení se se skutečným rozsahem provedených prací a následně s jejich cenou, kterou teprve pak mohl porovnat s výší zaplacených záloh. Pokud jde o posouzení, zda se žalovaný nemohl dopustit úmyslného obohacení, poukazuje dovolatel na to,
že žalovaný nesplnil svoji zákonnou povinnost podle §632 obč. zák., neboť mu nevystavil písemné potvrzení o převzetí objednávky, které muselo obsahovat nejenom předmět díla a jeho rozsah, jakost, ale i cenu díla a dobu jeho provedení, že stavba vykazovala vady a nedodělky a že faktury za provedené práce obdržel žalobce
až v příloze dopisu žalovaného ze dne 10. 12. 2002. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. V podání doručeném Nejvyššímu soudu dne 7. 12. 2007, nazvaném jako doplnění dovolání žalobce ze dne
1. 8. 2007, uplatnil dovolatel dále dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který podle něj spočívá v nedostatečných skutkových zjištěních, v neprovedení navržených důkazů a v nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 2 o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, b) ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozsudku. Přípustnost dovolání proti tomuto rozsudku
se proto řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají - srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva
a povinnosti.
Námitka dovolatele, jíž projevil nesouhlas s tím, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o dílo, je námitkou proti správnosti skutkových zjištění, nikoliv proti právnímu posouzení. Jde tak o námitku proti zjištěnému skutkovému stavu věci, tedy
o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky zásadního právního významu
ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je v posuzované věci založeno na závěru, že nárok žalobce na zaplacení částky 524.316,- Kč, kterou vyplatil žalovanému na rekonstrukci chaty spolu s dalšími zálohami za dobu od 11. 8. 2000 do 14. 4. 2001, se promlčel v tříleté objektivní promlčecí době (§107 odst. 2 obč. zák.) a že k promlčení nároku na zaplacení částky 20.000,- Kč, která byla žalovanému vyplacena dne 30. 5. 2001, došlo v subjektivní promlčecí době (§107 odst. 1 obč. zák.).
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.
Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch vrátit. Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. obč. zák. je, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty (došlo ke zvýšení aktiv jeho majetkového stavu), a to na úkor toho, jehož majetkový stav se tím snížil, případně nedošlo k jeho očekávanému rozmnožení. Vznik bezdůvodného obohacení je spojován se současným vznikem závazku, na jehož základě je povinen ten, kdo se obohatil, vydat předmět obohacení, a zároveň ten, na jehož úkor se tak stalo, je oprávněn požadovat vydání všeho, oč se povinný obohatil.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že i když mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o dílo, žalovaný rekonstrukci chaty provedl, přičemž žalobce žalovanému za období od 11. 8. 2000 do 14. 4. 2001 vyplatil na zálohách na provedení stavebních prací částku 1,730.000,- Kč, včetně částky 524.316,- Kč, která byla poskytnuta žalovanému navíc a kterou přijal neoprávněně. Při právním posouzení věci odvolací soud dovodil, že nebyla-li smlouva o dílo mezi účastníky uzavřena a není-li zde ani jiný právní důvod pro plnění, které žalovaný od žalobce získal, vzniklo mu plněním bez právního důvodu bezdůvodné obohacení v částce 524.316,- Kč. S tímto názorem odvolacího soudu se dovolací soud ztotožňuje. Pro vznik bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu je totiž rozhodující okamžik přijetí tohoto plnění, které se podle §451 obč. zák. vydává tomu, na jehož úkor obohacení vzniklo.
Podle §107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění
z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (§107 odst. 2 obč. zák.). Obě lhůty počínají a běží nezávisle na sobě a jejich vzájemný vztah je takový, že když skončí běh jedné z nich, právo se promlčí a je-li vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (§100 odst. obč. zák).
Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal (není rozhodné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve). Pro počátek běhu tříleté, popř. desetileté objektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy k bezdůvodnému obohacení skutečně (fakticky) došlo. V daném případě je tedy pro určení počátku objektivní promlčecí doby rozhodující okamžik, kdy žalobce částku 524.316,- Kč žalovanému poskytl, a protože tak činil postupně, naposledy dne 14. 4. 2001, běží objektivní promlčecí doba u každé jednotlivé platby samostatně. Jestliže žalobce uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení v této částce až žalobou podanou u soudu dne 24. 5. 2004 (a žalovaný vznesl námitku promlčení tohoto nároku), je zřejmé, že došlo k jeho promlčení v tříleté objektivní promlčecí době (§107 odst. 2 obč. zák.). Námitce dovolatele, že objektivní promlčecí doba počala běžet až od 10. 12. 2002, kdy od žalovaného spolu s jeho dopisem obdržel zúčtovací faktury, přisvědčit nelze, neboť pro počátek běhu tříleté objektivní promlčecí doby je – jak je uvedeno výše - rozhodný den, kdy
k bezdůvodnému obohacení skutečně (fakticky) došlo. Názor odvolacího soudu, pokud za počátek běhu objektivní promlčecí doby považoval „první den poté, kdy byly jednotlivé částky vyplaceny“, není sice správný, avšak tato nepřesnost nemá na závěru, že uplatněný nárok žalobce na zaplacení částky 524.316,- Kč je promlčen, žádný vliv.
O prodloužení objektivní promlčecí doby na deset let uvažovat nelze, protože žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky v uvedené výši dobrovolně na základě jednání
a z iniciativy obou účastníků.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do dalšího uplatněného nároku
na zaplacení částky 20.000,- Kč (vyplacené žalobcem žalovanému dne 30. 5. 2001), ohledně kterého odvolací soud dospěl k závěru, že se promlčel v dvouleté subjektivní promlčecí době, je vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč.
Námitkami dovolatele v jeho podání doručeném Nejvyššímu soudu dne 7. 12. 2007, nazvaném jako doplnění dovolání žalobce ze dne 1. 8. 2007, v němž uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., se dovolací soud nemohl zabývat, neboť bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání (srov. §242 odst. 4 o. s. ř.).
Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, na náhradu nákladů tohoto řízení právo nemá a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu