ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.444.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 444/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci dědictví po R. L., za účasti: 1) N. L., zastoupeného advokátem, 2) R. L., 3) N. L., oběma zastoupeným advokátem, 4) nezletilé L. S. R., zastoupené matkou B. R., zastoupené advokátem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 5 D 573/2000, o dovolání R. L. a N. L. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. července 2003, č.j. 14 Co 305/2003-201, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. července 2003, č.j. 14 Co 305/2003-201, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24.3.2003, č.j.
5 D 573/2000-187, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 9.5.2000 N. L. „navrhl“, aby Okresní soud v Karlových Varech „provedl“ řízení o dědictví po R. L., zemřelém dne 9. prosince 1998 (dále též jen zůstavitel).
Dne 9.5.2000 Okresní soud v Karlových Varech pověřil JUDr. J. T., notářku, aby provedla úkony v řízení o dědictví
po zůstaviteli (§38 o.s.ř.).
Usnesením ze dne 3.9.2001, č.j. 5 D 573/2000-112, Okresní soud v Karlových Varech řízení zastavil a usnesením ze dne 3.9.2001, č.j. 5 D 573/2000-113, „určil“ odměnu soudní komisařky JUDr. J. T. částkou 13.400,- Kč a náhradu hotových výdajů částkou 366,- Kč.
K odvolání L. S. R. a N. L. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 8.11.2002, č.j. 14 Co 716/2002-164, usnesení soudu prvního stupně ze dne 3.9.2001, č.j. 5 D 573/2000-112, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl
k závěru, že soud při rozhodování nebyl správně obsazen.
Usnesením ze dne 24.3.2003, č.j. 5 D 573/2000-187, Okresní soud v Karlových Varech řízení opět zastavil a rozhodl, že „nikdo“ z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. vycházel ze závěru, že v posuzovaném případě „není dána pravomoc českého soudu“, neboť L. S. R. „je vázána školní docházkou ve Spolkové republice Německo … je občankou Spolkové republiky Německo … na území ČR se nezdržuje … pouze sem dojíždí se svou matkou, neboť ta zde podniká“ a „právní zástupci ostatních dědiců potvrdili, že jejich klienti se na území ČR nezdržují“.
K odvolání N. L., R. L. a N. L. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31.7. 2003, č.j. 14 Co 305/2003-201, usnesení soudu prvního stupně ze dne 24.3.2003, č.j. 5 D 573/2000-187, potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel
ze závěru, že sice dědictví po zůstaviteli „nacházející se v ČR je dle tvrzení návrhu obchodní podíl zemřelého ve společnosti I. G. s.r.o.“, avšak zůstavitel „podle údajů v obchodním rejstříku měl bydliště v Berlíně v SRN … v České republice měl pouze pobyt v Karlových Varech … neměl tedy bydliště v České republice“ a „návrh na projednání dědictví u Okresního soudu v Karlových Varech podal dědic N. L., který se zdržuje v USA“,
a proto „k projednání dědictví není dána pravomoc soudů ČR“.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni podaly R. L. a N. L. dovolaní, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní význam rozhodnutí dovolatelé spatřují „ve výkladu ustanovení §45 odst. 1 písm. b) z.č. 97/1963 Sb. a jednotlivých právních pojmů v něm obsažených (viz např. pojem „bydliště zůstavitele“), který byl proveden odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí“. Odvolacímu soudu vytýkají, že jeho rozhodnutí „neobsahuje žádné bližší zdůvodnění toho, proč odvolací soud považoval německou adresu zůstavitele uvedenou v obchodním rejstříku za jeho bydliště, zatímco adresu v Karlových Varech za „pouhý“ pobyt“. Namítají nedostatečné zjištění skutkového stavu, neboť mají za to, že z výpisu z obchodního rejstříku nelze dovodit, že by zůstavitel neměl bydliště v ČR, a domnívají se, že soudy „měly k zjištění této otázky provést další důkazy“. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že o projednání dědictví nepožádala osoba, která se zde zdržuje. Dovolatelé mají totiž „za prokázané, že o projednání dědictví žádala rovněž nezl. L. S. R., dcera zemřelého, která se na území České republiky zdržuje“. Za vadu řízení považují dovolatelé skutečnost, že „nezletilé L. S. R. nebyl v řízení ustanoven kolizní opatrovník, ačkoliv to bylo zástupci dědiců navrhováno“. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu,
i jím potvrzené usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení
o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“) a zůstavitel R. L., zemřel dne 9. prosince 1998, tedy před 31.12.2000, je třeba dovolání v posuzovaném případě i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) nikoli opožděně a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (§7 odst. 1 o.s.ř).
Pravomocí se obecně rozumí oprávnění toho kterého státní orgánu řešit otázky, které zákon svěřuje do jeho kompetence. Pravomoc civilní se vztahuje na věci vypočtené v §7 a je vykonávána civilními soudy. Zákon vymezuje civilní pravomoc soudů věcně tak, že v občanském soudním řízení se projednávají a rozhodují před soudem věci vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i z obchodních vztahů.
Pravomoc civilních soudů vyjadřuje nejen poměr k pravomoci jiných státních orgánů České republiky, ale i k cizině, tj. k cizozemským soudům nebo úřadům. Občanský soudní řád neobsahuje úpravu pravomoci našich soudů ve vztahu k cizině. Určením podmínek věcné, místní a funkční příslušnosti však občanský soudní řád současně vymezuje příslušnost konkrétního soudu nejen ve vztahu k tuzemským soudům, ale i ve vztahu k cizím soudům. Pro řadu civilních věcí, kterých se týká místní příslušnost upravená občanským soudním řádem, je pravomoc upravena samostatně jak v mezinárodních smlouvách, tak v §2, §37 až 47 zákona č. 97/1963 Sb.,
o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 97/1963 Sb.“).
Účelem zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním č. 97/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je stanovit, kterým právním řádem se řídí občanskoprávní, rodinné, pracovní a jiné podobné vztahy s mezinárodním prvkem, jakož i stanovit postup českých justičních orgánů při úpravě těchto vztahů a rozhodování o nich, a tím napomáhat mezinárodní spolupráci (§1 zák. č. 97/1963 Sb.). O věci s mezinárodním prvkem jde v případech, kdy účastníkem právního vztahu je cizí státní příslušník nebo zahraniční právnická osoba, kdy jeho předmětem je movitá nebo nemovitá věc
v zahraničí, kdy ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu došlo v zahraničí, popřípadě i tehdy, když účastník má bydliště v cizině.
Podle ustanovení §44 zákona č. 97/1963 Sb. je pravomoc československého soudu k projednání dědictví dána vždy, byl-li zůstavitel v době své smrti československým občanem. Jde-li však o jmění, které je v cizině, projedná československý soud dědictví jen tehdy, jestliže se takový majetek vydává československým orgánům anebo jestliže cizí stát přiznává takovým rozhodnutím československých justičních orgánů právní následky.
Podle ustanovení §45 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. Československý soud projedná dědictví po cizinci, které je v Československé socialistické republice,
a) jestliže stát, jehož je zůstavitel příslušníkem, ani nevydává dědictví československých občanů československým soudům, ani nepřiznává jejich rozhodnutím právní následky, anebo odmítne-li cizí stát zabývat se dědictvím či nevyjádří-li se, nebo
b) měl-li zde zůstavitel bydliště a žádá-li o to dědic, který se zde zdržuje,
c) vždy také, jde-li o nemovitosti ležící na území Československé socialistické republiky. Podle ustanovení §45 odst. 2 zákona
č. 97/1963 Sb. v ostatních případech se československý soud omezí na potřebná opatření k zajištění majetku po cizinci. (§37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb.).
V posuzovaném případě odvolací soud (i soud prvního stupně) dospěl k závěru
o nedostatku pravomoci českých soudů k projednání dané věci vycházeje ze zjištění, že zůstavitel „podle údajů v obchodním rejstříku měl bydliště v Berlíně v SRN … v České republice měl pouze pobyt v Karlových Varech … neměl tedy bydliště v České republice“ a že „návrh na projednání dědictví u Okresního soudu v Karlových Varech podal dědic N. L., který se zdržuje v USA“.
Dovolatelé v dovolání vytýkají odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí „neobsahuje žádné bližší zdůvodnění toho, proč odvolací soud považoval německou adresu zůstavitele uvedenou v obchodním rejstříku za jeho bydliště, zatímco adresu v Karlových Varech za ‚pouhý‘ pobyt“. Namítají nedostatečné zjištění skutkového stavu, neboť mají za to, že z výpisu z obchodního rejstříku nelze dovodit, že by zůstavitel neměl bydliště v ČR, a domnívají se, že soudy „měly k zjištění této otázky provést další důkazy“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že o projednání dědictví nepožádala osoba, která se zde zdržuje; mají totiž „za prokázané, že
o projednání dědictví žádala rovněž nezl. L. S. R., dcera zemřelého, která se na území České republiky zdržuje“. Tyto námitky jsou opodstatněné.
V posuzovaném případě by pravomoc československého soudu k projednání dědictví po zůstaviteli byla dána jen pokud by bylo prokázáno, že zůstavitel měl
na území České republiky bydliště a o projednání dědictví po zůstaviteli českým soudem požádal zůstavitelův dědic, který se na území České republiky zdržuje (srov.
§45 odst. 1 písm. b) zákona č. 97/1963 Sb.).
Obsah pojmu bydliště, jak ho užívá občanský soudní řád nebo zákon č. 97/1963 Sb., není totožný s obsahem pojmu „trvalý pobyt“, kterého užívají předpisy správního práva upravující evidenci obyvatel. Zpravidla se sice tyto pojmy budou překrývat,
ne vždy však zápis v identifikačním dokladu (např. v občanském průkazu nebo jiném dokladu totožnosti) či v evidenci obyvatelstva o trvalém pobytu fyzické osoby bude totožný se skutečným bydlištěm této osoby. Bydlištěm fyzické osoby se rozumí obec, resp. městský obvod, v němž tato osoba bydlí s úmyslem se zde trvale zdržovat. Bydlištěm je zejména místo, kde má fyzická osoba svůj byt, rodinu, popř. kde pracuje, jestliže tam také bydlí. Okolnosti dočasného charakteru, jako např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, vojenská služba, nic nemění na bydlišti fyzické osoby, nejsou-li současně doprovázeny takovými okolnostmi, z nichž lze s jistotou usuzovat, že fyzická osoba se v místě původně dočasného pobytu zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet.
V moderní společnosti lze předpokládat, že fyzická osoba se zdržuje (bydlí)
na více místech, přičemž se všemi těmito místy (popřípadě s některými) je spojen její úmysl se zde zdržovat trvale. Typicky jde o situaci, kdy fyzická osoba pravidelně
po určité období roku či jiného časového vymezení bydlí na různých místech a všem je vlastní, že tato osoba zde bydlí trvale (srov. Komentář k Občanskému soudnímu řádu, C.H.Beck, 6. vydání, str. 280).
Místo, kde se fyzická osoba zdržuje je, narozdíl od místa bydliště, místem, kde se tato osoba zdržuje bez úmyslu zdržovat se tam trvale.
Z výše uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o neexistenci zůstavitelova bydliště v České republice, opírající se pouze o zjištění, že zůstavitel „měl bydliště v Berlíně v SRN“, je předčasný. S ohledem na dosud zjištěné skutečnosti totiž nelze vyloučit, že zůstavitel měl, vedle bydliště ve Spolkové republice Německo, bydliště také v České republice, jak to tvrdí dovolatelé. Závěr odvolací soudu, že zůstavitel měl v České republice pouze „pobyt“, je v tomto směru irelevantní.
Prvotní podnět k zahájení řízení o dědictví po zůstaviteli podal N. L., který se nezdržuje na území České republiky. Z obsahu spisu je však patrno, že s jeho návrhem souhlasí i ostatní účastníci řízení, kteří přicházejí v úvahu jako dědici zůstavitele. Jednou z nich je přitom L. S. R., která, jak uvedl soud prvního stupně v odůvodnění svého usnesení, do České republiky „dojíždí se svou matkou, neboť ta zde podniká“. I v tomto případě dosud provedená zjištění neumožňují učinit závěr, zda se jmenovaná, ve výše popsaném smyslu, zdržuje na území České republiky, či nikoli. Vzhledem k tomu, že procesní úkony učiněné L. S. R. (její zástupkyní) v dané věci je na místě vykládat jako projev „žádosti“ o projednání dědictví po zůstaviteli českým soudem (srov. např. její odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 3.9.2001, č.j. 5 D 573/2000-112, o zastavení řízení), je zjištění skutečností prokazujících, zda se jmenovaná „zdržuje“ na území České republiky, rozhodné pro závěr o pravomoci českých soudů k projednání a rozhodnutí předmětné věci.
Na místě je současně dodat, že dosud učiněná zjištění v projednávané věci nedávají možnost učinit závěr o nezbytnosti ustanovení opatrovníka nezletilé L. S. R. (§22 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud České republiky je proto zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu
i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. června 2005
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu