ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.446.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 446/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce P. B., zastoupeného opatrovníkem JUDr. Františkem Derikem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Jana Palacha 1552, proti žalovanému JUDr. M. Š., státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Zieglerova 189/1e, o zaplacení 1 500 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 80/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2015, č. j. 19 Co 359/2015-94, takto:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2015, č. j. 19 Co 359/2015-94, v rozsahu, v jakém bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 2015, č. j. 20 C 80/2015-76, ve výroku II., kterým žalobci nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků pro řízení, se odmítá .
Odůvodnění:
Napadeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně jednak zamítl „návrh žalobce, aby soud připustil, aby do řízení na straně žalovaného jako další účastník přistoupila žalovaná 2) Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, Vyšehradská 16, Praha 2“ (výrok I.), jednak rozhodl, že se žalobci „pro toto řízení nepřiznává osvobození od soudních poplatků.“
Odvolací soud vzal za správný závěr soudu prvního stupně, že za situace, kdy se žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy vůči státnímu zástupci za jeho postup v konkrétní trestní věci, aniž by žalobce přes výzvu soudu uvedl konkrétní skutečnosti svědčící o tom, že se státní zástupce dopustil excesu, tj. vybočení z mezí jeho zákonem stanovených práv a povinností, jedná se o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, které ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř. vylučuje možnost přiznání osvobození od soudních poplatků, neboť žalovaný není pasivně legitimován a žalobě vůči němu nemůže být vyhověno. Za této situace je podle odvolacího soudu správný i závěr, že nelze připustit přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované, neboť by to bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Přistoupení dalšího účastníka by znamenalo oddálení rozhodnutí vůči stávajícímu žalovanému a vznik dalších nákladů řízení, popř. by došlo k obcházení institutu záměny účastníka.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, doplněným podáním sepsaným advokátem jako soudem ustanoveným opatrovníkem žalobce (srov. §241a odst. 5 a §242 odst. 4 o. s. ř.).
Dovolací soud se mohl zabývat podaným dovoláním toliko v rozsahu, v jakém napadá rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k nepřiznání osvobození od soudních poplatků, neboť ve vztahu k rozhodnutí o zamítnutí návrhu na připouštění vstupu dalšího účastníka do řízení dosud nejsou splněny zákonné podmínky pro projednání dovolacím soudem (§9 odst. 2 zákona 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolací přezkum rozhodnutí o žádosti účastníka o osvobození od soudních poplatků, jenž má vyšetřit, zda účastníkovi náleží osvobození od placení soudních poplatků či nikoliv, nemůže být opětovně podmiňován platbou soudního poplatku z dovolání, neboť takový postup by ve svém důsledku vedl k popření podstaty práva, jehož přiznání se účastník domáhá (fakticky by tím byl zbaven reálné možnosti dovolacího přezkumu rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků). Ustanovení zákona o soudních poplatcích ve spojení s položkou 23 odst. 2 Sazebníku poplatků, se tudíž vykládá tak, že se neplatí soudní poplatek z dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud nepřiznal dovolateli osvobození od soudních poplatků podle §138 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1031/2014, publikované pod číslem 73/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání pro vady odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť dovolatel především nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, pouze odcitoval část ustanovení §237 o. s. ř. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačuje.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto zákonné požadavky podané dovolání nesplňuje.
Účelem povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních odvolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). „Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky neplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Nadto podané dovolání neobsahuje ani řádné vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o. s. ř.), jestliže dovolatel nijak neformuluje otázky procesního práva, na jejichž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset a už vůbec nepresentuje svůj vlastní možný výklad dotčených procesních předpisů, resp. v čem podle něj spočívá nesprávnost právního posouzení ze strany odvolacího soudu. Z podaného dovolání pouze vyplývá, že závěry odvolacího soudu nepovažuje dovolatel za správné.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. 4. 2016
Mgr. Vít Bičák
pověřený člen senátu