ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4488.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4488/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 750.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 330/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2009, č. j. 13 Co 537/2008 - 53, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2009, č. j. 13 Co 537/2008 - 53, se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze výše identifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut nárok žalobce na zaplacení částky 750.000,- Kč s přísl. jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení o výkon rozhodnutí vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 52 E 1488/98, a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, že k protiprávnímu postupu státu, resp. jeho orgánu, spočívajícímu v nesprávném úředním postupu dle §13 zákona č. 82/1998 Sb. nedošlo, neboť Okresní soud v Ostravě se ve vykonávacím řízení vedeném pod sp. zn. 52 E 1488/98 nedopustil ani chybného procesního postupu, ani průtahů v řízení. Řízení o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí bylo k návrhu žalobce zahájeno dne 23. 11. 1998 a výkon rozhodnutí byl nařízen usnesením ze dne 30. 12. 1998. Následně byl realizován soupis movitých věcí (26. 4. 1999) a naplánován jejich svoz na den 1. 10. 1999. Ke svozu sepsaných movitých věcí však nedošlo v důsledku podání žaloby o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí společností TRANSKOREKTA, společnost s ručením omezeným (dne 30. 9. 1999). Dne 30. 9. 1999 rovněž zástupkyně povinné společnosti OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o. částečně uhradila pohledávku žalobce ve výši 26.100,- Kč. Excindační řízení projednávané Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 20 C 444/99 bylo pravomocně skončeno dne 29. 7. 2002, do té doby tedy nemohl exekuční soud ve vykonávacím řízení pokračovat. Dne 31. 7. 2001 byl na majetek povinné společnosti OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o. prohlášen konkurs.
Odvolací soud uvedl, že délka vykonávacího řízení byla způsobena objektivními okolnostmi, které soud nemohl ovlivnit, jako například podání excindační žaloby. Ačkoli nalézací řízení o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí trvalo celkem dva roky a devět měsíců, nelze jeho délku považovat za abnormálně dlouhou, s ohledem na to, že probíhalo ve dvou řádných instancích, před soudem prvního stupně proběhla čtyři ústní jednání a věc byla poměrně důkazně náročná. Ani v případě, že by řízení o excindační žalobě skončilo téměř o rok dříve, nemělo by to na postavení žalobce ve věci výkonu rozhodnutí žádný vliv, neboť konkurs na povinnou společnost byl prohlášen již 31. 7. 2001. Odvolací soud přihlédl i k dalším okolnostem případu, zejména k tomu, že tvrzení žalobce o utrpěných psychických útrapách se nejeví jako přesvědčivé vzhledem k množství sporů, které žalobce vede u různých soudů. Dále zohlednil skutečnost, že částka 24.613,30 Kč, která byla základem vykonávané pohledávky, byla žalobci dne 22. 10. 2001 poukázána, a rovněž uvedl, že vymáhaná pohledávka byla správcem konkursní podstaty v incidenčním sporu úspěšně popřena. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že průběh tohoto řízení mohl stěží zásadně ovlivnit žalobcovu psychiku či osobní integritu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítá nesprávné právní posouzení věci oběma soudy, a současně vady řízení, které blíže nespecifikuje. Dovolatel namítá, že přiměřená délka exekuce má být 6 měsíců a poukazuje na judikaturu ESLP, která stanoví za základní částku zadostiučinění 1.000 – 1.500 € za jeden rok trvání řízení se zjištěnými průtahy. Za otázku zásadního právního významu tedy považuje, zda takto stanovenou základní částku je nutno aplikovat také v českém právu. Dále namítá, že exekuční soud svojí liknavostí zapříčinil nedobytnost pohledávky, za nesprávný úřední postup považuje i to, že Okresní soud v Ostravě na základě úhrady pouhých 26.100,- Kč zrušil svoz movitých věcí, když k tomu nebyl žádný zákonný důvod. Dovolatel rovněž uvedl, že jako oprávněný opakovaně urgoval realizaci a urychlení výkonu rozhodnutí, soud však z toho nic nevyvodil. Vypočítává jednotlivé „průtahy“ soudu s tím, že celková délky průtahů činila 2 roky a 9 měsíců. Dovolatel navrhl, aby soud oba napadené rozsudky zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu a navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.6.2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „ o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné.
Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel však v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právě významnou pro rozhodnutí ve věci samé nepředkládá.
Dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu, zda je nutno v českém právu aplikovat závěry vyplývající z judikatury ESLP, která stanovila za základní výchozí částku odškodnění 1.000 – 1.500 € za jeden rok trvání řízení se zjištěnými průtahy. Otázku výše přiměřeného zadostiučinění by však bylo možno řešit až v případě, že by odvolací soud dospěl k závěru, že k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě došlo. K takovému závěru však odvolací soud nedospěl, a proto nelze uvažovat ani o případném způsobu určení výše zadostiučinění, jak se domáhá žalobce. Jelikož by se vyřešení této otázky, která má charakter spíše informativní, nemohlo projevit v poměrech dovolatele, není dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení této otázky přípustné.
Dovolatelovo tvrzení, že v řízení o výkon rozhodnutí došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudu spočívajícímu v nezákonném zrušení svozu movitých věcí poté, co byla ze strany dlužníka uhrazena částka 26.100,- Kč, se nezakládá na pravdě. Svoz movitých věcí byl odložen podle 266 odst. 2 o. s. ř. poté, co byla podána žaloba o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, což odpovídá zákonnému postupu, podle nějž před právní mocí rozhodnutí o excindační žalobě nesmí být žalobou dotčený majetek prodán, vybrán nebo jinak ve výkonu rozhodnutí zpeněžen. Tímto postupem soudu se odvolací soud ve svém odůvodnění zabýval. Dovolatel přitom žádnou právní otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou pro určení, zda k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu soudu došlo či nikoliv, neformuluje. Ani z hlediska této uplatněné dovolací námitky proto nelze usoudit na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. dubna 2011
JUDr. František I š t v á n e k. v. r.
předseda senátu