ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4500.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4500/2016-334
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. S. , zastoupeného Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 26/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 6. 2015, č. j. 26 C 26/2015-49, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016, č. j. 35 Co 410/2015-204, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 6. 2015, č. j. 26 C 26/2015-49, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016, č. j. 35 Co 410/2015-204, se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 9 799 013 789 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout v souvislosti s konkurzním řízením úpadce RASTRA AG-CZ a.s. vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 46 K 4/2000.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 6. 2015, č. j. 26 C 26/2015-49, žalobu ze dne 7. 4. 2015 odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 2. 2016, č. j. 35 Co 410/2015-204, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I usnesení odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Žalobce podal dovolání výslovně jak proti usnesení soudu odvolacího, tak i proti usnesení soudu prvního stupně, které dále doplnil ve lhůtě pro podání dovolání a jehož přípustnost dovozoval z toho, že došlo ke:
„1) zneužití podle teorie rozhodování v nejistotě s pravděpodobností hraničící s jistotou aplikace Občanského soudního řádu ve variantě platné v režimu, který byl dle zákona č. 198/1993 Sb. zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný, když soudci inkviziční (bolševickou) metodou nesporného řízení, kterým toto řízení nebylo, aplikovali Občanský soudní řád ve variantě platné v režimu, který byl dle zákona č. 198/1993 Sb. zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný, k nalezení 'materiální pravdy':
1. a) legalizaci výnosů z trestné činnosti v rozporu s čl. 6 ÚMLUVY o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu č. 33/1997 Sb., který je označen 'Trestné činy praní výnosů zločinu', nebylo dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeno,
1. b) o tom, že 'žalobce v rozporu s výzvou soudu I. stupně dostatečně neindividualizoval skutkový děj', se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
2) akceptování rozhodnutí organizovaného zločinu, justiční (konkurzní) mafie, prostřednictvím státní správy justice nebylo dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeno a
3) korupční legalizace výnosů z trestné činnosti, bezdůvodného obohacení organizovaného zločinu, justiční (konkurzní) mafie, na úkor žalobce, získaných útokem na vlastnická práva žalobce prostřednictvím nezákonného trestního řízení proti žalobci a dalším společníkům úpadce RASTRA AG-CZ a. s., a prostřednictvím konkurzního řízení úpadce RASTRA AG-CZ a. s., zneužitého k útoku na majetek žalobce, která je dokonávána prostředky popření práva na spravedlivé soudní řízení v řízeních o náhradu škody dle zák. č. 82/1998 Sb., nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.“
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 6. 2015, č. j. 26 C 26/2015-49, Nejvyšší soud podle ustanovení §243b a §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze, neboť není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Co se týká dovolání směřujícího proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016, č. j. 35 Co 410/2015-204, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Výše citované body 1a), 2) a 3) dovolání se týkají otázek, na jejichž řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, neboť dospěl k závěru, že žaloba včetně jejího doplnění je nesrozumitelná, což mělo za následek její odmítnutí podle §43 odst. 2 o. s. ř. Uvedené námitky žalobce proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. zakládat nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ohledně námitky žalobce formulované pod bodem 1b) a dále rozvinuté v textu dovolání jako „zneužívání sankce dle §43 odst. 2 o. s. ř.“ Nejvyšší soud konstatuje, že postup odvolacího soudu, který odmítl žalobu podle §43 odst. 2 o. s. ř. pro nesrozumitelnost z důvodu nedostatečné individualizace skutku, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, ze které vyplývá, že nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení tehdy, neobsahuje-li žaloba vylíčení rozhodujících skutečností nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5091/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002). S odvolacím soudem je třeba souhlasit v tom, že žalobce ani přes výzvu soudu prvního stupně nedoplnil žalobu v požadovaném rozsahu, když doplnění žaloby (č. l. 40-47 spisu) představuje pouze polemiku s touto výzvou, a žalobce nedostatky žaloby neodstranil ani v podaném odvolání proti usnesení soudu prvního stupně. Uvedená námitka žalobce tak nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobce, že soudy při rozhodování vycházely z tzv. souhrnného zjištění. Jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněného pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, o souhrnné zjištění se jedná, je-li rozhodný skutkový stav zjištěn současně na základě všech provedených důkazů, aniž by bylo uvedeno, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi. O souhrnné zjištění se v dané věci nemůže jednat, neboť vady žaloby soud zkoumá na základě žaloby samotné, bez jakéhokoliv zjišťování v ní tvrzeného skutkového stavu.
Mínil-li žalobce uvedenou námitkou, že jsou závěry odvolacího soudu nepřezkoumatelné, nemůže ani tato skutečnost založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2560/2014, odůvodnění závěru o neurčitosti či nesrozumitelnosti žaloby může být různě obsažné, přičemž nelze vyloučit ani pouhé konstatování, že žaloba je neurčitá či nesrozumitelná z důvodu, že jí nebylo možné porozumět (při odmítnutí zcela či takřka zcela nesrozumitelných podání). Odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu popisuje vady žaloby sice pouze v základních rysech, leč zcela srozumitelně, když rozhodující skutečnosti byly v žalobě vylíčeny způsobem kusým a skutkový děj byl popsán povšechnými a obecnými tvrzeními, a není tedy jednoznačně individualizován a určen tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Jelikož žaloba v této věci odpovídá charakteristice uvedené v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, neshledal dovolací soud, že by závěr o neurčitosti žaloby byl excesivní či svévolný.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 25. 4. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu