ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4534.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4534/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce A. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem v Praze, Melantrichova 477/20, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 152/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2014, č. j. 55 Co 350/2014-297, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. března 2014, č. j. 21 C 152/2010-258, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 39.000 EUR jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla spočívat v porušení absolutního zákazu ponižujícího a nelidského zacházení v období od 6. března 2001 do 6. prosince 2010, kdy žalobce pobýval v „ponižujícím a nelidském prostředí českých věznic“ (výrok I.). Soud prvního stupně dále zamítl tvrzený nárok žalobce, aby mu žalovaná byl povinna zaplatit kompenzaci za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve výši 1.000 EUR, který měl spočívat v porušení absolutního zákazu ponižujícího a nelidského zacházení za každé další 3 celé měsíce pobytu v „ponižujícím a nelidském prostředí českých věznic“ od 6. prosince 2010, buď do jeho propuštění, či do data vydání rozsudku soudu prvního stupně (výrok II.).
Podle žalobce měl jeho nárok spočívat v tom, že v souvislosti s výkonem jeho trestu odnětí svobody dochází k brutálnímu porušování zásad výkonu trestu. Tímto postupem žalovaná nerespektuje právní normy platné v České republice a porušuje i Evropskou úmluvu o zákazu ponižujícího a nelidského chování (dále již „Úmluva“). Žalobce dále tvrdil, že ve výkonu trestu nemá dostatečně volnou plochu připadající na jednoho odsouzeného, nemá dostatečnou možnost užití toalet v soukromí, má ztíženou možnost větrání na cele, omezený přístup k přirozenému světlu a nedostatečné zajištění teplé vody k osobní hygieně.
Soud prvního stupně se nejprve zabýval námitkou promlčení, kterou vznesla žalovaná ve vztahu minimálně k části požadavku žalobce na odškodnění tvrzené nemajetkové újmy, a to konkrétně za období od 6. března 2001, tedy od doby, kdy žalobce nejprve pobýval ve vazbě a následně ve výkonu trestu odnětí svobody, minimálně do 25. prosince 2009 (šest měsíců před uplatněním nároku na náhradu nemajetkové újmy u Ministerstva spravedlnosti). Po posouzení důvodnosti námitky promlčení dospěl soud prvního stupně k závěru, že v tomto rozsahu je případný potenciální nárok žalobce na odškodnění jím tvrzené nemajetkové újmy promlčen. Soud prvního stupně v této souvislosti odkázal na §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v rozhodném znění (dále již „OdpŠk“), které stanoví pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy subjektivní promlčecí lhůtu v délce 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Po vypořádání se s námitkou promlčení se tak soud prvního stupně věnoval jen období od 26. prosince 2009 do doby vydání rozsudku soudu prvního stupně.
Ve vztahu k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v porušení absolutního zákazu ponižujícího a nelidského zacházení za každé další 3 celé měsíce pobytu v „ponižujícím a nelidském prostředí českých věznic“ dospěl soud prvního stupně k tomu, že „výkon trestu odnětí svobody, který žalobce vykonává ve shora uvedené věznici a konkrétní cele, nelze vyhodnotit jako výkon trestu odnětí svobody, který by byl porušením čl. 3 Úmluvy (případně čl. 4 Smlouvy o Evropské unii ve znění Lisabonské smlouvy) a nedošlo ani k porušení §2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, s tím, že po provedeném dokazování je soud přesvědčen o tom, že výkon trestu odnětí svobody ve vztahu k žalobci je realizován takovým způsobem, který respektuje jeho důstojnost a nelze tedy ve svém důsledku hovořit o existenci nesprávného úředního postupu při výkonu trestu odnětí svobody ve vtahu k žalobci tak, jak byl žalobcem v tomto řízení uplatňován, neboť k porušení zákona nedošlo.“ Soud prvního stupně v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále již „ESLP“) posuzoval širší kontext okolností, z nichž žalobce vyvozoval svůj nárok. Ve vztahu k osobnímu prostoru vězně soud prvního stupně výslovně zdůraznil, že „při rozhodování dané konkrétní věci nelze vycházet z předem přesně určené výměry podlahové plochy připadající na jednoho odsouzeného, ale že je nutno přistoupit vždy k individuálnímu hodnocení celkového způsobu výkonu trestu odnětí svobody s tím, že není vyloučeno, aby určité nedostatky (a to například i v rozloze podlahové plochy připadající na osobu jednoho odsouzeného), byly kompenzovány jiným způsobem v rámci celkové realizace výkonu trastu odnětí svobody.“ Soud prvního stupně zvažoval i to, že ESLP v rámci své rozhodovací praxe opakovaně konstatoval, že při hodnocení způsobu výkonu trestu odnětí svobody ve vzájemných souvislostech je třeba přihlédnout též k celkové podlahové ploše cely, možnosti pohybu odsouzeného mimo celu, tedy k možnosti využití pohybu v jiných prostorách věznice, apod. V této souvislosti soud prvního stupně zdůraznil, že jak z provedeného dokazování, tak z prohlášení žalobce vyplývá, že žalobce měl i možnost pohybovat se i mimo svoji celu (denní 1 hodinové vycházky venku, hodinu a půl možný denní pobyt mimo celu v chodbách oddělení, možnost pobytů ve společenské místnosti, velmi časté pobyty žalobce mimo zařízení, kde má vykonávat výkon trestu (např. eskorty k soudním jednáním), apod. Z dokazování provedeného před soudem prvního stupně vyplynulo, že ač v některých případech byl na cele, kterou žalobce obýval prostor na jednoho vězně (bez započítání sociálního vybavení) nižší než 4 m², tak nikdy tento osobní prostor neklesl pod 3m². Soud prvního stupně zvažoval i dostupnost teplé vody, přístup čerstvého vzduchu a denního světla.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. října 2014, č. j. 55 Co 350/2014-297, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když odvolání neshledal důvodné. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300,- Kč.
Odvolací soud vycházel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně a neshledal důvod pro jejich opakování či doplnění. Odvolací soud vysvětlil, že soud prvního stupně provedl v dostatečném rozsahu účastníky nabízené důkazy, jež hodnotil v souladu se zásadami vyjádřenými v §132 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále již „o. s. ř.“) a skutková zjištění z nich učiněná přezkoumatelně vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud tak potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, když v daném případě nebylo zjištěno, že by došlo ze strany žalovaného k nesprávnému úřednímu postupu a žalobní požadavek je z části promlčen.
Z výše uvedených důvodů odvolací soud zamítl návrh na přerušení řízení, neboť nevyvstala potřeba požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o předběžné otázce (jak navrhoval žalobce), přičemž odvolací soud vysvětlil, jaké důvody ho k zamítnutí tohoto návrhy vedly.
Žalobce (dále též „dovolatel“) podal nejprve sám (č. l. 300) a následně prostřednictvím svého advokáta (č. l. 345 a 371) včasné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) k podání učiněnému samotným dovolatelem nepřihlížel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 5196/2014, všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ) a zabýval se pouze dovoláním podaným prostřednictvím právního zástupce dovolatele.
Dovolatel ve svém dovolání uvedl, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. shledává v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a rovněž otázky, která v rozhodování dovolacího soud dosud nebyla vyřešena. Dovolatel uvedl, že újma, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem, vznikla v souvislosti s výkonem jeho trestu odnětí svobody, neboť „ze strany žalované dochází k porušování zásad výkonu trestu, čímž žalovaná nerespektuje právní normy platné v České republice a zároveň porušuje Úmluvu ..., a to tím způsobem, že žalobce ve výkonu restu nemá dostatečnou volnou plochu připadající na jednoho odsouzeného, má ztíženou možnost větrání na cele, přičemž jej současně obtěžuje kouř z cigaret, nemá dostatečnou možnost užití toalet v soukromí, má neoddiskutovatlně omezený přístup k přirozenému světlu a nedostatečné zajištění teplé vody k osobní hygieně“ , čímž má docházet ze strany žalované k porušování čl. 3 a 13 Úmluvy.
Ve vztahu k tvrzenému hledisku přípustnosti dovolání, podle kterého se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolatel odkazuje na rozsudek dovolacího soudu ze dne 20. srpna 2012, sp. zn 28 Cdo 2927/2010, a uvádí, že „odvolací soud jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy posuzoval dle OdpŠk, přestože měl tento nárok posuzovat dle práva EU…, čímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Toto tvrzení dovolatel dále rozvíjí tak, že procesní režim založený za účelem dosažení nezákonných zásahů veřejné moci do základních práv a svobod zákonem OdpŠk, jež byl aplikován i v jeho právní věci není souladný se zásadou rovnocennosti unijního práva. Nárok na náhradu nemajetkové újmy se podle OdpŠk promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Podle názoru dovolatele je tato „zákonná konstrukce promlčecí lhůty, jež je ve vztahu speciality k obecné tříleté promlčecí lhůtě dle občanského zákoníku … diskriminační a neodůvodněně favorizující stát, neboť v případě vertikálních vztahů, v nich je porušitelem základních práva a svobod veřejná moc, je promlčecí lhůta výrazně kratší než v případě vztahů horizontálních mezi dvěma soukromými subjekty.“ Dovolatel je přesvědčen, že pro uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným zásahem veřejné moci by nejen měla platit stejně dlouhá promlčecí lhůta jako u jiných odpovědnostních vztahů mezi soukromými subjekty, ale tato lhůta by s ohledem na zvláštní postavení veřejné moci měla být ještě delší. V této souvislosti dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, z něhož cituje část týkající se principu zákazu diskriminace (III. písm. a/ dovolání).
Ve vztahu k tvrzenému hledisku přípustnosti dovolání, podle kterého dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dovolatel odkazuje na §17 odst. 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád trestu odnětí svobody, a pokládá otázku, zdali je tato v souladu s unijním právem a ustálenou judikaturou ESLP. Z této vyhlášky dovolatel cituje (podtržením zvýrazňuje): „Umístit odsouzeného do ubytovací místnosti určené pro ubytování více odsouzených, v níž na něho připadne ubytovací plocha menší než 4 m², lze pouze tehdy, jestliže celkový počet odsouzených vykonávajících trest ve věznicích téhož základního typu v rámci republiky překročí kapacitu věznic stanovenou tak, aby na jednoho odsouzeného připadala ubytovací plocha alespoň 4 m².“ Dovolatel tedy shledává nesoulad s unijním právem a ustálenou judikaturou ESLP ve vztahu k části vymezující ubytovací plochu vězně. V této souvislosti odkazuje na rozsudek ESLP ze dne 12. června 2008 ve věci stížnosti č. 78146/01 Vlasov proti Rusku, §84; a rozsudek ESLP ze dne 19. července 2007 ve věci stížnosti č. 36898/03 Trepashkin proti Rusku, §94 (a několik dalších, které se mají týkat stejné problematiky). Zdůrazňuje, že podle judikatury ESLP musí být umístění v cele, která nevyhovuje minimálním standardům, tj. podlahová plocha je menší než 4 m², omezeno na výjimečné případy a takové umístění musí být kompenzováno, přičemž má být připuštěn soudní přezkum takového umístění. Nad rámec výše uvedeného v této souvislosti dovolatel odkazuje na rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) C 555/07 ze dne 19. ledna 2010 (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Landesarbeitsgericht Düsseldorf – Německo) – Seda Kücükdeveci v. Swedex GmbH & Co KG), v němž mělo být zdůrazněno, že „použití vnitrostátního práva, které je v rozporu s právem Unie a spadá do jeho působnosti, musí být vyloučeno.“ (III. písm. b/ dovolání).
Dovolatel je přesvědčen, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení další otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, „a sice zda v případě nesprávného úředního postupu, jenž trvá, začne promlčení doba běžet až po odstranění protiprávního stavu, resp. zdali v takovém případě není v rozporu s dobrými mravy vznesení námitky promlčení. Žalobce má totiž za to, že za situace, kdy podlahová plocha zaručená unijním právem ve výměře 4 metry čtvereční klesla v případě cely žalobce na 3 metry čtvereční na základě tzv. trvalého úkolu č. 102 ze dne 08. 11. 2010, čímž byla žalobci žalovanou způsobena imateriální újma, a tento neuspokojivý stav podlahové plochy stále trvá, nezačala promlčecí doba u tohoto nesprávného úředního postupu zatím vůbec běžet a tedy ani nárok žalobce nemůže být promlčen.“ Na podporu této argumentace dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05 (III. písm. c/ dovolání).
Dovolatele závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud řízení přerušil a požádal Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí v dovolatelem formulovaných předběžných otázkách.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
K právně relevantnímu vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dojde tehdy, jestliže dovolatel v něm uvede (vymezí) okolnosti, z nichž je možné usuzovat, že v souzené věci má jít o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak). Přitom pouhá skutková či právní polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Z tohoto pohledu dovolatel ve svém dovolání předpoklad přípustnosti dovolání vymezuje tím, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nárok dovolatele na náhradu nemajetkové újmy posuzoval podle OdpŠk, „přestože měl tento nárok posuzovat dle práva Evropské unie, čímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek NS ČR sp. zn. 28 Cdo 2927/2010)...“ Především je třeba zdůraznit, že odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) nedospěl k závěru, že by byly osvědčeny skutečnosti tvrzené v žalobě, přičemž do procesu výsledků hodnocení důkazů a zjištěného skutkového stavu, jenž v daném případě vedl k zamítnutí žaloby a k vydání potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, dovolací nemůže v dovolacím řízení jakkoliv zasahovat, neboť podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Kromě toho (což už je sekundární aspekt věci) k žádnému odklonu odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu dojít ani nemohlo. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. srpna 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, mimo jiné vyložil, že „za okolností, kdy neexistuje adekvátní úprava odpovědnosti státu za porušení unijního práva vnitrostátní úrovni, se v situaci, kdy dojde k porušení unijního práva, aplikují v souladu se zásadou přednosti podmínky odpovědnosti státu vyplývající z judikatury Soudního dvora a vnitrostátní zákon č. 82/1998 Sb., se použije pouze potud, pokud právo Evropské unie (včetně judikatury Soudního dvora), nestanoví jinak. Jinými slovy řečeno, zákon č. 82/1998 Sb., se použije tam, kde je jeho úprava souladná s úpravou unijního práva, nebo na otázky, které unijní právo neřeší, a to za předpokladu, že nijak neznemožní ani nadměrně neztíží právo jednotlivce na získání náhrady škody...“ V této souvislosti je zřejmé, že daná materie, jak ji vymezil dovolatel v žalobě, je reglementována vnitrostátní úpravou, přičemž dovolatel nijak v dovolání nevysvětlil (nevymezil), že by tato vnitrostátní úprava měla být v rozporu s právem Evropské unie, resp. judikaturou Soudního dvora. Je tedy zřejmé, že na podkladě této dovolací argumentace (soustředěné v rámci čl. III. písm. a/ dovolání) nebylo možné dovodit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Ani dovolatelem vymezená dovolací argumentace obsažená pod čl. III. písm. b) jeho dovolání nemohla založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Otázkou rozměrů a vybavení cely z hlediska posouzení odpovědnostního vztahu podle §13 odst. 1 OdpŠk se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. května 2007, sp. zn. 25 Cdo 362/2006, když odkázal na správnost právního názoru odvolacího soudu, jenž vycházel z předmětných ustanovení zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále již „ZVTOS“) a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále již „ŘVTOS“). K tomu pak – ve světle zjištěných skutkových okolností daného případu – dovolací soud v rozsudku ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. 30 Cdo 4264/2015, dodal, že „poměřuje-li se správnost úředního postupu ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 OdpŠk souladem počínání orgánu státu s normami upravujícími jeho činnost, je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není v této otázce v rozporu s hmotným právem ani s ustálenou judikaturou soudů. Takový závěr lze učinit i pro tento případ, neboť právní názor dovolatele o tom, že by na každého odsouzeného měla připadat nezastavená ubytovací plocha nejméně 4 m2, neodpovídá dikci §17 odst. 1 až 7 ŘVTOS (tyto místnosti musejí být vybaveny lůžkem pro odsouzeného, uzamykatelnou skříňkou, stolkem a židlemi v množství odpovídajícím počtu ubytovaných odsouzených, přičemž jednopatrová lůžka lze užívat, jen bude-li mezi ložnými plochami dolního a horního lůžka zachována vzdálenost nejméně 80 cm a bude-li na jednoho odsouzeného připadat nejméně 7m3 vzduchu, přičemž horní lůžko musí být opatřeno podložkou, která nepropouští prach). Tento právní názor je podporován i rozsudkem ESLP ve věci Jirsák proti České republice, který navazoval na shora cit. rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 362/2006, kde i ESLP vycházel z celkové plochy (v daném případě se jednalo o plochu cely 36 m2 při obsazenosti 10 vězni), nikoliv z volné plochy mimo nábytek a v kontextu dalších skutečností ji shledal jako přiměřenou.“
Konečně ani dovolací argumentace pod čl. III. písm. c) dovolání nemohla založit přípustnost dovolání již z důvodů shora učiněných negativních závěrů. Jinými slovy řečeno, nebylo-li v dovolatelem tvrzeném směru shledáno založení předmětného nároku, odpadá tudíž logicky posuzování v této části vymezené dovolací argumentace z hlediska přípustnosti dovolání, jež vychází (oproti oběma soudům) z opačného závěru.
Konečně dovolatelem v dovolání požadované předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce, není důvodné, neboť řešení jim (dvou) formulovaných předběžných otázek nebylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. května 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu