ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.4582.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 4582/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky ve věci vyšetřovaného P. V., zastoupeného opatrovníkem advokátem, za účasti opatrovníka vyšetřovaného Města A. a Okresního státního zastupitelství v Ch., o vrácení způsobilosti k právním úkonům, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 19 P 124/2005, o dovolání vyšetřovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. února 2008, č.j. 18 Co 51/2008-250, takto:
Dovolání vyšetřovaného se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 13. listopadu 2007, č. j. 19 P 124/2005-223, výrokem I. zamítl návrh P. V., na vrácení způsobilosti k právním úkonům, omezené rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 13. června 2005, sp. zn. 19 Nc 2404/2003, tak, že není schopen nakládat s majetkem, jehož hodnota převyšuje částku 3.000,- Kč. Výrokem II. přiznal opatrovnici H. V. náklady za právní zastoupení, výrokem III. nepřiznal státu náhradu nákladů řízení a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků. Vyšel ze zjištění, že vyšetřovaný trpí od roku 1975 psychickým onemocněním – chronickou paranoidní schizofrenií. Proto rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 13. června 2005, č. j. 19 Nc 2404/2003-89, byl vyšetřovaný pro duševní chorobu, residuální schizofrenii, která není jen přechodná a v důsledku které není schopen činit právní úkony v plném rozsahu, omezen podle ustanovení §10 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není schopen nakládat s majetkem, jehož hodnota převyšuje částku 3.000,- Kč. V posuzované věci soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že vyšetřovaný v důsledku svého onemocnění má stále značné problémy při zajišťování svých osobních potřeb, které jsou ovlivněny jeho duševní chorobou, jíž stále od roku 1975 trpí. Není proto schopen bez rizika a bez cizí pomoci postarat se řádně o své záležitosti. Hrozí tak, že se vyšetřovaný opět připraví o bydlení v důsledku neplacení nájemného nebo že přestane řádně pečovat o úroveň podmínek bydlení. Nelze přitom vyloučit zhoršení projevů jeho nemoci vlivem vnitřních nebo vnějších okolností. Soud nezjistil podstatnou změnu v úrovni duševního zdraví vyšetřovaného, která by v jeho případě odůvodňovala navrácení způsobilosti k právním úkonům v plném rozsahu (identický názor zastávala procesní opatrovnice vyšetřovaného, stejně jako okresní státní zástupce a opatrovník vyšetřovaného podle ustanovení §192 o. z.).
K odvolání vyšetřovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. února 2008, č.j. 18 Co 51/2008-250, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně, které vycházely zejména z podaného znaleckého posudku, z výslechu soudního znalce a z výslechu vyšetřovaného. I když podle názoru znalce aktuální duševní stav vyšetřovaného nevyžadoval ústavní léčení, vyslovil přesvědčení, že existující psychické potíže je možné řešit zřejmě jen prostřednictvím opatrovníka, včetně soustavné lékařské kontroly a péče. Znalec do budoucna nevyloučil recidivu psychotických jevů s tím,
že schopnost vyšetřovaného činit právní úkony bez podpory (opatrovníka) je velmi omezená. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že s ohledem
na skutečnost, že ve zdravotním stavu vyšetřovaného nedošlo k zásadním změnám, jež by odůvodňovaly změnu původního rozsudku o omezení způsobilosti k právním úkonům, proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen vyšetřovanému dne 12. března 2008
a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podal vyšetřovaný (již) dne 10. března 2008 dovolání doplněné podáním jeho zástupce ze dne 18. července 2008. Má zato,
že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Uplatňuje dovolací důvod podle
§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že rozsudek odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Za zásadní považuje nesprávnou aplikaci §10 odst. 2 a 3 o.z. soudy obou stupňů, které si byly vědomy, že ze znaleckého posudku ani z výslechu vyšetřovaného nevyplývá, že by současná intenzita duševní poruchy vyšetřovaného byla taková, aby jej činila neschopným konat právní úkony. Současně však vyšly z předpokladu, že dojde ke zhoršení zdravotního stavu vyšetřovaného
a že intenzita jeho duševní poruchy se zvýší, v důsledku čehož nebude v budoucnu schopen činit právní úkony (patrně přesahující hodnotu 3.000,- Kč). Dovolatel
je přesvědčen, že takovéto preventivní rozhodnutí znamená nesprávnou aplikaci §10 odst. 2 a 3 o. z., a proto je v rozporu s hmotným právem. V této souvislosti odkázal
na rozhodnutí publikované pod č. R 14/1977 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek NS ČR, podle kterého nemůže soud vydat rozhodnutí o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům se zpětnou účinností. Podle dovolatele není rozdílu mezi nezákonným rozhodnutím o způsobilosti k právním úkonům se zpětnou účinností a rozhodnutím (v řízení o způsobilosti k právním úkonům), které bylo vydáno o několik měsíců či let dříve, než by k tomu případně byly důvody, kdy pouze předvídá intenzitu duševní poruchy do budoucna. Takováto rozhodnutí zasahují do práva
na lidskou důstojnost podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti s negativním závěrem.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání v posuzované věci není přípustné podle ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Dovolací soud proto posoudil otázku přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací přezkum předjímaný tímto ustanovením je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje odpovídající právní předpis, avšak vadně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §10 o.z. jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony, soud ji způsobilosti k právním úkonům zbaví (odst. 1). Jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není
jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost
k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí (odst. 2). Soud zbavení nebo omezení způsobilosti změní nebo zruší, změní-li se nebo odpadnou-li důvody, které k nim vedly (odst. 3).
Institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, případně omezení způsobilosti k právním úkonům není sankcí, nýbrž opatřením sloužícím především ochraně zájmu samotných fyzických osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny činit
s dostatečnou vlastní odpovědností právní úkony. Jedná se rovněž o ochranu osob, které s takovými fyzickými osobami vstoupily do právních vztahů. Pokud fyzická osoba, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům podle §10 odst. 1 o. z., nebo osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena podle §10 odst. 2 téhož zákona, učiní právní úkon, ke kterému je podle rozhodnutí soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nezpůsobilá, půjde o právní úkon neplatný (absolutně) podle §38 odst. 1 o. z. V obou případech jde o opatření, která představují nezbytné omezení, jež může trvat pouze po nezbytně nutnou dobu, dokud důvody, které
k omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům vedly, trvají. Z toho důvodu proto není možnost rozhodovat o omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům např. limitována námitkou věci rozhodnuté a o nové úpravě způsobilosti k právním úkonům fyzické osoby může soud rozhodnout vždy, dojde-li u takové fyzické osoby
ke změně důvodů, které vedly ke zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům (Josef Fiala, Jan Hurdík, Věra Korecká, Občanský zákoník-komentář).
Podle ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
Vyšetřovaný v dovolání zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu (závěr soudu o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) tvrzeními, které však obsahu a důvodům napadeného rozsudku neodpovídají. Jde především o výtky, že z důkazního řízení sice vyplynulo, že projevy choroby vyšetřovaného se změnily, avšak soudy přesto z preventivních důvodů vyslovily předpoklad, že (v budoucnu) dojde ke zhoršení zdravotního stavu vyšetřovaného, že intenzita jeho duševní poruchy se zvýší a v budoucnu dojde k situaci, že vyšetřovaný nebude schopen činit právní úkony.
V této souvislosti je třeba poukázat na skutečnost, že soudy obou stupňů poznatky o zdravotním stavu vyšetřovaného čerpaly mimo jiné ze znaleckého posudku K. B. a z výslechu tohoto znalce. Vzaly za prokázáno, že duševní choroba vyšetřovaného se průběžně projevuje v různých formách a podobách vnímání, jednání a prožívání, které se výrazně odlišují od normy, a které vytvářejí obraz reziduální schizofrenické symptomatiky, což platí i o současném stavu nemocného. Základní podoba tohoto onemocnění je trvale přítomna. Obraz choroby je s to se měnit a zvýraznit v případě dekompenzace, která může nastat jak vlivem vnějších, tak vnitřních faktorů. Ač v aktuálním obrazu psychického onemocnění vyšetřovaného nejsou po dobu několika měsíců přítomny některé symptomy jako např. halucinace, či bludy, přičemž jeho (současný) stav nevyžaduje ústavní léčení, jeho schopnost činit právní úkony bez podpory (součinnosti) opatrovníka je velmi omezená. Do budoucna pak nelze vyloučit recidivu psychotických jevů.
Uvedené okolnosti svědčící o aktuálním stavu duševního zdraví vyšetřovaného odvolací soud vzal – jak se podává z napadeného rozhodnutí – za základ svého rozhodnutí. Vyplývá z nich, že v duševní poruše vyšetřovaného, která není jen přechodná, a v jejímž důsledku je schopen činit právní úkony jen v omezeném rozsahu (§10 odst. 2 o. z.), sice aktuálně došlo k určitému vývoji ve formě dílčí proměny symptomů, jimiž se projevuje, avšak přes tuto skutečnost je i nadále přítomna, přičemž i stále objektivně omezuje vyšetřovaného ve způsobilosti k právním úkonům. Samotnou proměnu symptomů duševní choroby, pokud i nadále přetrvává a omezuje vyšetřovaného v již vymezeném rozsahu v jeho způsobilosti činit některé právní úkony, nelze považovat za změnu nebo odpadnutí důvodů, jejichž následkem ve smyslu ustanovení §10 odst. 3 o. z. by měla být změna nebo zrušení zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům fyzické osoby. V dané věci tak nejde o „preventivní“ rozhodnutí v tom smyslu, jak to naznačuje dovolatel (byť jinak samozřejmě prevence ochrany fyzické osoby je imanentní charakteristikou rozhodování podle §10 o. z.). Není současně možno dovozovat ani případnou paralelu s rozhodnutím uveřejněném pod č. 14/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, protože posuzovaný rozsudek vychází ve smyslu ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. ze stavu vyšetřovaného v době jeho vyhlášení.
V posuzovaném případě je rozhodnutí odvolacího soudu založeno především na skutkovém závěru, že dovolatel trpí trvalou duševní poruchou, která není jen přechodná, v jejímž důsledku není schopen činit právní úkony v plném rozsahu, když rozsah vymezeného omezení dovolatele odpovídá zjištěné intenzitě jeho duševní poruchy a sleduje zejména ochranu jeho zájmů, takže jsou splněny předpoklady, aby byl i nadále omezen ve způsobilosti k právním úkonům podle §10 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud se při právním posouzení věci nedostal do interpretačních potíží a posoudil ji konformě s ustálenou judikaturou soudů (srovnej např. rozhodnutí č. 44/1967, 3/1979, 77/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud neshledává důvodu se od tohoto právního názoru odchýlit. Z náležitostí vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že jeho podstatou (přes odkaz na dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) je ve skutečnosti především nesouhlas s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav. Okolnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.), však nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Námitky proti skutkovým závěrům a neúplnosti skutkových zjištění totiž nejsou námitkami proti právnímu posouzení (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), tím méně pak mohou být otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů (§132 o. s. ř.) se týká postupu soudu při zjišťování skutkového stavu, což opět není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř.
Z vyložených důvodů proto nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat po právní stránce za zásadně významné a nelze dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu