ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4610.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4610/2017-241
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobkyň a) S. V. , zastoupené JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140 a b) nezl., zastoupené rodiči P. a V. V. , zastoupené JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 154/2013, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2017, č.j. 3 Co 202/2015-223, takto:
I. Dovolání žalobkyně a) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně se domáhaly zaplacení částky 200.000 Kč, každé z nich, jakožto nároku na náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv, která jim měla v roce 2008 vzniknout nezákonným trestním stíháním jejich matky a jejího manžela, otce žalobkyně b), P. a V. V.. Vznik odpovědnosti státu žalobkyně dovozovaly z ustanovení §11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Žalobkyně uváděly, že P. a V. V. byli na základě neodborně a nekriticky provedeného výslechu žalobkyně b) usnesením soudu vzati do vazby, v níž byli drženi od 1. května do 25. července roku 2008. V listopadu 2008 Okresní soud v Příbrami vyhlásil zprošťující rozsudek a v dubnu 2009 Krajský soud v Praze zamítl odvolání státního zástupce proti tomuto rozsudku. Obě žalobkyně v důsledku toho byly nuceny podstoupit náhradní péči, byly násilně vytrženy z rodinného prostředí. Musely se přestěhovat k babičce do L., žalobkyně a) musela změnit školu, což pro ni znamenalo stres. Ještě větší trauma utrpěla v důsledku nepřítomnosti rodičů žalobkyně b), která vykazovala reakce strachu, poruchy spánku a začala se pomočovat. Ani po propuštění P. a V. V. z vazby se nezletilé až do pravomocného skončení trestního řízení nemohly vrátit k běžnému způsobu života.
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. května 2015, č.j. 34 C 154/2013-182, žalobu zamítl a žalobkyním uložil nahradit žalované náklady řízení ve výši 600 Kč. Dospěl k závěru, že nedošlo k neoprávněnému zásahu, když postup orgánů činných v trestním řízení a dalších orgánů státu byl v souladu s právními předpisy.
Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. května 2017, č.j. 3 Co 202/2015-223, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, ve výroku o nákladech řízení ho změnil jen tak, že každé z žalobkyň uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 300 Kč a každé z žalobkyň uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnosti žalobkyň. Dále k odvolací námitce žalobkyň, že není logické, aby v případě zproštění rodičů obžaloby byli státem odškodněni jenom rodiče a nikoliv také žalobkyně, které jím strádaly, s poukazem na Nález Ústavního soudu sp. zn. III. 3754/16 k ustanovení §7 odst. 1 OdpŠk. uvedl, že tato námitka se týká odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk), který však nepřipouští rozšiřovat okruh účastníků na jiné osoby než obviněné a obžalované. Uzavřel, že soud prvního stupně rozhodl správně, když žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti oběma jeho výrokům, podala žalobkyně a) (dále též „dovolatelka“) dne 22. srpna 2017 dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., protože se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Vyslovuje přesvědčení, že postupem soudů obou stupňů fakticky dochází k odepření práva na soudní ochranu dovolatelky, protože je znemožněna ochrana jejích práv postupem podle OdpŠk, s ohledem na skutečnost, že nebyla v žádném nezákonném rozhodnutí označena jako účastník a současně je jí znemožněna ochrana jejích práv podle obecné právní úpravy s ohledem na skutečnost, že v průběhu řízení, kterým byla dotčena, nedošlo k žádnému dílčímu excesu . Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
V projednávané věci dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázky, která podle jejího názoru nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, v podstatě toho, zda osoba obžalovanému blízká, která v důsledku nezákonného stíhání utrpěla újmu, odlišná od účastníka řízení, se může domáhat náhrady nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení 11 a 13 obč. zák. , popř. OdpŠk.
Dovolatelka se však mýlí, pokud se domnívá, že tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Naopak rozhodnutí odvolacího soudu je plně v souladu s řešením přijatým judikaturou Nejvyššího soudu, že jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku, byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. dubna 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2005, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006). Dovolací soud dále opakovaně judikoval, že žalobu, kterou by žalobce formálně označil jako žalobu na ochranu osobnosti, by v tomto případě soud musel podle obsahu posuzovat podle OdpŠk (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2017, sp. zn. 30 Cdo 5199/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května. 2017, sp. zn. 30 Cdo 73/2017).
Nejvyšší soud rovněž neshledává důvod ke změně své shora uvedené, podrobně a jednoznačně zdůvodněné rozhodovací praxe.
Dovolání pokud též napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o.s.ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat, nehledě k tomu, že je i objektivně nepřípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o.s.ř.
Nejvyšší soud za tohoto stavu z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně a), aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu