ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.4696.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 4696/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce K. H., zastoupeného opatrovnicí V. H., právně zastoupeného advokátem proti žalovanému K. H., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 25.200,- Kč, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 9 C 302/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. června 2008, č. j. 69 Co 312/2008-65, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 26. 10. 2007, domáhal, aby žalovanému (jeho synovi) byla uložena povinnost zaplatit mu částku 25.200,- Kč, představující výživné, které mu zaplatil v období od června 2005 do září 2007. Žalobu odůvodnil zejména tím, že výživné pro žalovaného bylo naposledy stanoveno rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 11. 2003, č. j. P 439/92 - 159,
ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. 10. 2004, č. j. P 439/92 - 187, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2005, č. j. 14 Co 15/2005 - 216, ve výši 900,- Kč měsíčně, přičemž návrh syna na zvýšení výživného byl zamítnut rozsudkem Okresního soudu v Olomouci z důvodu zjištění, že žalovaný ukončil v květnu 2005 střední školu maturitní zkouškou a byl schopen sám se živit. Žalobce se proto domnívá, že výživné platil „zbytečně již od května r. 2005“, čímž se žalovaný obohatil. O změně v poměrech syna však žalobce nevěděl, neboť jej nikdo neinformoval, navíc žije z invalidního důchodu, byl těžce psychicky postižený a stále trpí psychickou poruchou.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě poukázal na to, že žalobce v minulosti stanovené výživné řádně neplatil, a proto se jeho matka domáhala jeho úhrady výkonem rozhodnutí, který je veden u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. E 1631/94, přičemž návrh žalobce na úplné zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí byl usnesením tohoto soudu ze dne 20. 8. 2007, č. j. E 1631/94 - 108, zamítnut. Dále uvedl, že studuje na Střední odborné škole a Středním odborném učilišti v Š., kde navštěvuje 3. ročník učebního oboru zámečník; připravuje se tedy soustavně a účelně na budoucí povolání a není schopen sám se živit.
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 6. 3. 2008, č. j. 9 C 302/2007 - 42, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 900,- Kč, ohledně další částky 24.300,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že vyživovací povinnost žalobce vůči žalovanému byla naposledy stanovena rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 11. 2003, č. j. P 439/92 - 159, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. 10. 2004, č. j. P 439/92 - 187, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2005, č. j. 14 Co 15/2005 - 216, částkou 900,- Kč měsíčně. Z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2007, č. j. 13 C 10/2007 -37, dále zjistil, že jím byl zamítnut návrh žalovaného na zvýšení výživného s odůvodněním, že žalovaný ukončil studium na střední škole v květnu roku 2005 maturitní zkouškou v oboru obchodník, a místo toho, aby se zajímal o možnost studia na vyšším typu školy nebo se pokusil sám najít zaměstnání, začal hned v následujícím školním roce navštěvovat denní studim na tříletém učebním oboru zámečník, a to ve stejné škole, na které ukončil předchozí vzdělání. Potvrzením Střední odborné školy a Středního odborného učiliště ze dne 24. 9. 2007 vzal soud za prokázané, že žalovaný je studentem 3. ročníku učebního oboru zámečník. Shodným prohlášením obou účastníků měl dále za nesporné, že za měsíc září 2007 bylo žalobcem žalovanému zaplaceno výživné ve výši 900,- Kč. Dále bylo zjištěno, že žalobce podal u soudu návrh na zrušení vyživovací povinnosti k žalovanému s účinností od 1. 9. 2007 a Okresní soud v Šumperku tomuto návrhu rozsudkem ze dne 31. 1. 2008, č. j. 8 C 258/2007 - 23, který nabyl právní moci dne 28. 2. 2008, v plném rozsahu vyhověl. Soud prvního stupně s odkazem na §451 obč. zák. a §99 odst. 1 a 2 zákona o rodině a dále s ohledem na skutečnost, že vyživovací povinnost žalobce k žalovanému byla zrušena s účinností od 1. 9. 2007, dospěl k závěru, že za většinu období, za které se žalobce na žalovaném domáhal vrácení uhrazeného výživného, tj. od června 2005 do konce srpna 2007, nedošlo zaplacením výživného k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného, tedy k majetkovému prospěchu získanému plněním bez právního důvodu; jednalo se o plnění povinnosti žalobce vůči žalovanému stanovené mu pravomocným rozsudkem soudu, jelikož žalobce měl k žalovanému vyživovací povinnost až do konce srpna 2007. Na straně žalovaného tak došlo k bezdůvodnému obohacení pouze přijetím výživného ve výši 900,- Kč zaplaceného žalobcem za měsíc září 2007. S ohledem
na tento závěr již soud prvního stupně neprokazoval, zda žalobce uhradil výživné
za období od června do konce srpna 2007, neboť tato skutečnost je zcela irelevantní.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem
ze dne 17. 6. 2008, č. j. 69 Co 312/2008 - 65, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že okresní soud na danou věc správně aplikoval ustanovení §451 obč. zák. a §99 zákona o rodině, která vyložil v souladu s ustálenou judikaturou, a dospěl ke správnému závěru, že ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného nedošlo. Jestliže vyživovací povinnost žalobce vůči žalovanému byla zrušena rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 31. 1. 2008, č. j. 8 C 258/2007 - 23, ke dni 1. 9. 2007, plnil svoji povinnost stanovenou rozsudkem soudu a právní důvod plnění odpadl až dne 1. 9. 2007. Pokud tedy žalobce plnil žalovanému výživné na základě pravomocného rozhodnutí soudu, nemohlo na straně žalovaného dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podal žalobce dovolání, doplněné v zákonné lhůtě, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Soudům obou stupňů vytýká, že postupovaly „přísně formálně“, když nepřihlédly k jeho „specifické životní situaci“ (psychické poruše), v čemž spatřuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Nesprávné právní posouzení věci pak shledává v tom, že soudy nezohlednily jeho nemožnost a neschopnost podat žalobu na „zastavení placení výživného“ dříve, než se skutečně stalo. Namítá, že soudy obou stupňů nepřihlédly ke skutečnosti, že matka žalovaného ani nikdo jiný jej neinformoval o průběhu a skončení studia jeho syna. Odvolací soud dále podle názoru dovolatele „pochybil tím, že soudu prvního stupně nevytkl skutečnost, že ani neprokazoval, zda žalobce platil výživné v období od června 2005 do konce srpna 2007 či nikoliv“, v čemž spatřuje „další vadu řízení“. Domnívá se, že odvolací soud měl dále přihlédnout i k odůvodnění rozsudku okresního soudu, v němž v části týkající se nákladů řízení je uvedeno, že „u žalovaného nebyl splněn předpoklad, že se není schopen sám živit“, a podle názoru dovolatele tak žalovaný nárok na výživné v žalovaném období neměl, tj. došlo zjevně k plnění bez právního důvodu, protože žalovaný nesplňoval podmínky pro „pobírání“ výživného v dotčeném období. Nesouhlasí ani s tím, jak odvolací soud posoudil odkaz prvostupňového soudu na §99 odst. 1 a 2 zákona o rodině, když „nepřipustil směřování podaného návrhu zpětně a nepotvrdil nárok na vyplacení i zbytku žalované částky“. Rozhodnutí soudů v tomto případě je tak podle dovolatele možno posoudit jako schválení výkonu práv žalovaného a jeho matky v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (dovolací soud se touto právní otázkou při svém dosavadním rozhodování nezabýval) nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b), neboť soud prvního stupně nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §99 odst. 1 zákona o rodině změní-li se poměry, může soud i bez návrhu změnit dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti; dojde-li k zrušení nebo snížení tohoto výživného za minulou dobu, spotřebované výživné se nevrací. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nejde-li o výživné pro nezletilé děti, může dojít
ke změně nebo k zrušení pouze na návrh.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního důvodu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.
Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že vyživovací povinnost žalobce k žalovanému, nar. 16. 7. 1986, stanovená mu naposledy rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 11. 2003, č. j. P 439/92 - 159, ve znění doplňujícího rozsudku
ze dne 13. 10. 2004, č. j. P 439/92 - 187, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2005, č. j. 14 Co 15/2005 - 216, byla zrušena k jeho návrhu rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 31. 1. 2008, č. j. 8 C 258/2007 - 23, s účinností od 1. 9. 2007, plnil ji žalobce (a musel plnit) do 31. 8. 2007 na základě vykonatelného rozhodnutí soudu, které mu tuto povinnost závazně (§159a odst. 1 a 4 o. s. ř.) uložilo. Dokud tato vyživovací povinnost stanovená citovanými rozhodnutími soudu nebyla zrušena, právní důvod pro plnění (placení výživného žalovanému) uskutečňované žalobcem existoval. Vyplývá to zejména z již zmíněné závaznosti rozsudku pro všechny účastníky opatrovnického řízení o určení výživného pro tehdy nezletilého žalovaného (§159 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Zrušením vyživovací povinnosti k žalovanému na návrh žalobce (§99 odst. 2 zákona o rodině) rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 31. 1. 2008, č. j. 8 C 258/2007 - 23, od 1. 9. 2007 odpadl
do té doby existující právní důvod a dříve zaplacené výživné se stalo bezdůvodným obohacením, které po tomto datu získal žalovaný (přijetím plnění, jehož právní důvod odpadl).
Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže v dané věci dospěl k závěru, že na straně žalovaného ke vzniku bezdůvodného obohacení nedošlo.
Protože podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny, dovolání směřuje proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné. Z tohoto důvodu nelze při dovolacím přezkumu přihlížet k namítaným vadám řízení (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), jímž je vyhrazen dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a které samy o sobě přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají. Další námitky žalobce v dovolání nejsou z hlediska hmotného práva relevantní.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. ledna 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu