ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4757.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4757/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyň a) J. N. a b) Z. V. , obou zastoupených MUDr. Mgr. Danielem Mališem, LL.M., advokátem se sídlem Longin Business Center, v Praze 2, Na Rybníčku 1329/5, proti žalovaným 1) Olomouckému kraji , se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 1191/40a, IČO 60609460 a 2) Nemocnici Olomouckého kraje, a.s. , se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 1191/40a, IČO 26873346, obou zastoupených JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 23 C 240/2008, o dovolání žalobkyň proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. června 2016, č.j. 1 Co 12/2016-593, takto:
Dovolání žalobkyň se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Ostravě (dále též soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. března 2012, č.j. 23 C 240/2008-307, výrokem I. uložil žalovaným zaplatit žalobkyni a) částku 1.700.000 Kč a žalobkyni b) částku 1.000.000 Kč, jako náhradu nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 tehdy účinného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) s tím, že povinnost plnění jednoho žalovaného zaniká v rozsahu plnění jiného žalovaného, výrokem II. zamítl žalobu, aby byli žalovaní povinni zaplatit žalobkyni a) částku 4.300.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 6.000.000 Kč a žalobkyni b) částku 2.000.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 3.000.000 Kč. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání všech účastníků Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. června 2016, č.j. 1 Co 12/2016-593, (svým v pořadí druhým, poté co výroky I. a II. jeho rozsudku ze dne 14. listopadu 2012, č.j. 1 Co 157/2012-412, stejně jako výroky I. a II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2014 č.j. 30 Cdo 2535/2013-529 , byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 22. prosince 2015, sp.zn. I.ÚS 2844/14) výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, v části zamítavého výroku II., kterou byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní zaplatili žalobkyni a) úrok z prodlení z částky 6.000.000 Kč a žalobkyni b) úrok z prodlení z částky 3.000.000 Kč, potvrdil a výrokem II. ve zbylé části výroku II. a ve výrocích I., III. a IV. rozsudek krajského soudu ve smyslu §219a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud ve vztahu ke zrušujícímu výroku II. uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně je v tomto rozsahu nepřezkoumatelný. Potvrzující výrok I. odůvodnil tím, že podle ustálené judikatury fyzická osoba, domáhající se práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle zmíněného ustanovení obč. zák. nemůže požadovat úroky z prodlení, neboť právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 obč. zák. není právem věřitele na plnění (pohledávkou) od dlužníka podle ustanovení §488 a násl. obč. zák. a uspokojení tohoto práva není plněním peněžitého dluhu ve smyslu §517 odst. 2 obč. zák. Obdobně se k této otázce vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutí uveřejněném v Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. R 1/92 ve vztahu k jinému typu nemajetkové újmy .
Proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně (dále též „dovolatelky“) dovolání. Jeho přípustnost odvozují z ustanovení §237 o.s.ř., protože podle jejich přesvědčení uvedený výrok spočívá na řešení právní otázky existence práva na úrok z prodlení s plněním náhrady nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti v penězích, kterou je nutné posoudit jinak, než jak byla dovolacím soudem vyřešena, resp. v rozhodovací praxi dovolacího soudu je tato otázka rozhodována částečně rozdílně a podávají je z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 1 písm. o.s.ř., neboť se domnívají, že napadený výrok spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelky nesouhlasí s právním názorem, který vyslovil dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 18. června 2014 č.j. 30 Cdo 2535/2013-529, že soudní praxe vychází z názoru, že možnost přiznání úroků z prodlení při peněžitém zadostiučinění nepřichází v úvahu, neboť právo na tento druh zadostiučinění není ryzí majetkovou pohledávkou ze závazkového právního vztahu (srovnej Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák, a kolektiv, Občanský zákoník, 2. vydání, 2009, str. 201) . Podle názoru dovolatelek je povinnost k náhradě nemajetkové újmy v penězích závazkem, jehož obsahem je zaplacení peněžité částky. Zaplacení této náhrady proto musí být plněním peněžitého dluhu ve smyslu §517 odst. 2 obč. zák. a poškozenému při prodlení s poskytnutím tohoto plnění musí náležet úrok z prodlení. Poukazují na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. podléhá promlčení. Podléhá-li promlčení, musí nabývat také splatnosti. V případě neposkytnutí včasného plnění nastává prodlení a vzniká povinnost uhradit též úrok z prodlení. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu o povinnosti zaplatit náhradu nemajetkové újmy je rozhodnutím deklaratorním, je původce neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti, který na základě výzvy poškozeného nezaplatí náhradu nemajetkové újmy zásahem způsobené, v prodlení a je povinen vedle samotné náhrady platit též úrok z prodlení. Za nepřípadný považují také odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí R 1/92, které se podle jejich názoru vztahuje výhradně ke zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění či odškodnění za bolest soudem a které vychází z konstitutivní povahy soudního rozhodnutí zakládajícího dosud neexistující právo.
Dovolatelky proto navrhují, aby Nejvyšší soud napadený výrok rozsudku odvolacího soudu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, popřípadě, aby ho změnil a sám rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřily žalované, které se oproti názoru žalobkyň domnívají, že rozsudek o povinnosti k zaplacení finanční satisfakce má povahu konstitutivní, a proto nelze přiznat úrok z prodlení za dobu před jeho právní mocí. Domnívají se tedy, že dovolání žalobkyň není přípustné a jako takové by mělo být Nejvyšším soudem odmítnuto.
Při posuzování dovolání Nejvyšší soud přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014, a nejdříve se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Zásadní otázkou ve věci předmětného dovolání je, zda se žalované dostaly do prodlení s plněním své povinnosti zaplatit žalobkyním náhradu nemajetkové újmy v penězích a zda v důsledku toho může být žalobkyním přiznáno právo na úroky z prodlení.
Podle §517 odst. 1 věty první obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
Podle §563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí , je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Nepříznivým právním důsledkem porušení povinnosti zaplatit peněžitý dluh je podle této úpravy vznik prodlení spojený s nárokem věřitele na úrok z prodlení; rozhodující je, kdy nastala splatnost dluhu.
Způsob, kterým dovolatelky zpochybňují odvolacím soudem dovozenou nemožnost přiznání práva na úroky z prodlení se zaplacením náhrady nemajetkové újmy, spočívá v záměně okamžiku, kdy je možné tento nárok uplatnit poprvé ( actio nata ), s okamžikem jeho splatnosti po rozhodnutí soudu. Zatímco počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k jeho uplatnění, se váže k době, kdy se poškozený dozví o neoprávněném zásahu do práva na ochranu osobnosti a kdo je za tento zásah odpovědný, splatnost nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích (s ohledem na, že tento nárok může konstitutivně přiznat pouze soud) nastává teprve uplynutím lhůty určené v pravomocném rozhodnutí soudu. V tomto směru odvolací soud, i když to dovolatelky zpochybňují, správně poukázal na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. prosince 1991 sp. zn. 1 Cz 31/91, uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČR č. 1/1992, který vysvětluje rozdílnost v možnosti přiznat úroky z prodlení v případě, kdy výše částek, které náleží oprávněným osobám, je stanovena právním předpisem, v protikladu s případy, kdy rozhodnutí o tom, zda v konkrétním případě náleží a v kladném případě v jaké výši, závisí na rozhodnutí soudu.
Možnost přiznání úroků z prodlení při peněžitém zadostiučinění podle §13 odst. 2 obč. zák. nepřichází v úvahu, neboť do právní moci rozhodnutí soudu (ať nalézacího či odvolacího), není zatím povinnost plnit peněžité zadostiučinění závazně stanovena; teprve stanovení této povinnosti právní mocí rozhodnutí soudu, ať nalézacího či odvolacího, má konstitutivní charakter. Po právní moci rozhodnutí soudu a po jeho vykonatelnosti je však již situace jiná, což bývá v právní praxi někdy přehlíženo. Jestliže je totiž rozhodnutí soudu již pravomocné a vykonatelné, musí subjekt plnit povinnost peněžitého zadostiučinění stejně jako každou jinou peněžitou povinnost. To platí v případě prodlení povinnosti s plněním peněžitého zadostiučinění i ohledně úroků z prodlení (srovnej Knap, Švestka, Jehlička, Pavlík, Plecitý: Ochrana osobnosti podle občanského práva, IV. vydání, Linde Praha 2004, str. 196-197). Tyto podle názoru dovolacího soudu odpovídající závěry však obsah podaného dovolání v daném případě nevyvrátil.
V otázce, kterou učinily žalobkyně předmětem svého dovolání, nemá tedy Nejvyšší soud důvod svůj dosavadní právní názor jakkoli měnit a není tak naplněn dovolatelkami uplatněný důvod přípustnosti jejich dovolání.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť rozhodnutí, jehož jeden z výroků byl napaden dovoláním, není rozhodnutím, jímž se řízení v označené věci končí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto o nich, včetně nákladů žalované spojených s podáním vyjádření k dovolání žalobce, rozhodne nalézací soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. dubna 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu