ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.477.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 477/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně K. B., zastoupené advokátem, proti žalované Š. K., o zaplacení 96.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 118/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 2. října 2007, č. j. 12 Co 777/2007 - 147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 23. 5. 2007, č. j. 7 C 118/2006 - 122, zamítl žalobu, „aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 96.000,- Kč,“ a rozhodl
o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť plnění, které žalobkyně poskytovala svému vnukovi P. B., tím, že mu kupovala jídlo, oblečení a další věci a příležitostně se o něho starala, nebylo plněním vyživovací povinnosti za rodiče dítěte (§101 odst. 1 zákona o rodině).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 2. 10. 2007, č. j. 12 Co 777/2007 - 147, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že na danou věc je třeba aplikovat §101 zákona o rodině, a shodně s ním dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v souvislosti s §237 odst. 2
písm. b) o. s. ř., přičemž má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§237 odst. 3 o. s. ř.). Nesouhlasí s právním názorem krajského soudu,
že v dané věci se jedná o nárok upravený zákonem o rodině, a s odkazem na zprávu bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12.1978, sp. zn. Cpj 37/78, uveřejněnou
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/1979, naopak dovozuje, že věc
je třeba posuzovat podle §454 občanského zákoníku. Poukazuje na to, že v době, kdy
se o vnuka starala, pobírala žalovaná sociální dávky a výhody spojené s péčí
o nezletilého a že otec dítěte přispíval na jeho výživu částkou 6.000,- Kč měsíčně.
Je tedy zřejmé, že žalovaná se na úkor žalobkyně obohatila, neboť sociální dávky
a výživné od otce neužívala v souladu s jejich určením, tj. na výživu nezletilého,
a žalované tak z tohoto důvodu „vznikl vůči jejímu synovi dluh, který však neplnila vzhledem k tomu, že za ni plnila žalobkyně“. S touto námitkou se však odvolací soud nevypořádal a své rozhodnutí ani náležitě neodůvodnil. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná ve vlastnoručně sepsaném vyjádření k dovolání uvedla, že „s dovoláním nesouhlasí a že se podřídí rozhodnutí dovolacího soudu“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení), řádně zastoupenou advokátem, dospěl
po přezkoumání věci k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 2 o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné
a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, b) ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
Kdo zcela nebo zčásti splnil za jiného vyživovací povinnost, je oprávněn požadovat na něm úhradu tohoto plnění (§101 odst. 1 zákona o rodině). Jde o případy, kdy výživné bylo plněno bez právního důvodu, nebo později odpadl právní důvod plnění. Obdobné ustanovení obsahuje §454 obč. zák., podle nějž se bezdůvodně obohatil i ten, za něhož bylo plněno, co po právu měl plnit sám. S ohledem
na skutečnost, že zákon o rodině obsahuje v tomto směru zvláštní ustanovení, dospěla ustálená teorie rodinného práva i judikatura soudů k závěru, že v případě §101
zák. o rodině jde o speciální rodinněprávní institut, a proto nelze použít ustanovení občanského zákoníku, týkající se institutu bezdůvodného obohacení [srov. Hrušáková, M. - Králíčková Z.: České rodinné právo, Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, Brno, 1998, s. 200-201, a dále rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR
ze dne 14. 10. 1968, sp. zn. 1 Cz 23/68, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod R 36/1969, a Zprávu bývalého Nejvyššího soudu SSR o zhodnocení úrovně rozhodování soudů SSR ve věcech odpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch podle §451 a násl. občanského zákoníku, projednanou a schválenou dne
21. 12. 1978 pod Cpj 37/87, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod R 1/1979, na níž dovolatelka poukazuje a v níž se uvádí, že je nesprávné podle ustanovení občanského zákoníku posuzovat případy, ve kterých šlo o plnění vyživovací povinnosti za jiného, a že na tyto případy se vztahuje zvláštní ustanovení §101 zákona
o rodině (viz též R 36/1969); citované judikáty jsou použitelné i v současné době].
Protože dovolatelka v dané věci dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci upravené v §101 zákona
č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, je přípustnost dovolání vyloučena §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. (o žádnou z výjimek uvedených v tomto ustanovení se v dané věci nejedná).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti takovému rozsudku odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2008
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu