ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.1748.2007.1; ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.4802.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1748/2007
sp. zn. 30 Cdo 4802/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce M. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. K., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 11 C 325/2005, o dovoláních žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2007, č. j. 31 Co 436/2006 - 75, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Dovolání žalovaného se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se původně domáhal určení, že je výlučným vlastníkem nemovitostí - zemědělské stavby bez čp/če stojící na pozemku p.č. 237, pozemku st. p.č. 238 o výměře 2608 m2, zastavěná plocha, a stavby na tomto pozemku stojící, pozemku st. p.č. 239 o výměře 9975 m2, zastavěná plocha, a stavby na tomto pozemku stojící, pozemku st. p.č. 240 o výměře 26 m2, zastavěná plocha, a stavby na tomto pozemku stojící, pozemku st. p.č. 241 o výměře 345 m2, zastavěná plocha, a stavby na tomto pozemku stojící, pozemku p.č. 158/16 o výměře 442 m2, ostatní plocha, pozemku p.č. 158/18 o výměře 404 m2, ostatní plocha, pozemku p.č. 158/20 o výměře 3180 m2, orná půda, pozemku p.č. 158/21 o výměře 948 m2, ostatní plocha, a dále pozemků ve zjednodušené evidenci - parcel původ Pozemkový katastr (PK) p.č. 158/9 díl 1 a díl 2 o výměře 9778 m2, p.č. 158/10 díl 1 o výměře 4619 m2, p.č. 158/11 díl 1 o výměře 10130 m2 a p.č. 158/12 díl 1 o výměře 17595 m2, vše zapsáno u Katastrálního úřadu P. pro obec i k. ú. S. na LV 280. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 17. 5. 1999 účastníci uzavřeli kupní smlouvu, na základě které žalobce jako prodávající prodal žalovanému jako kupujícímu id. 1/2 shora popsaných nemovitostí, vklad vlastnického práva byl zapsán dne 21. 2. 2000 a byl povolen rozhodnutím č. j. 19010 V11-3158/99. Žalobce má za to, že kupní smlouva je neplatná, neboť je zcela zřejmé, že do obsahu smlouvy bylo zasahováno, konkrétně byly vyměněny některé strany smlouvy a poslední strana smlouvy byla opravována (byly přečíslovány články a čísla stran). Poukázal dále na nejasný předmět kupní smlouvy, kdy „nemovitosti jsou několikrát charakterizovány s tím, že pokaždé jsou uvedeny částečně jiné nemovitosti“, taktéž není zřejmé, jaké součásti a příslušenství předmětných nemovitostí jsou předmětem smlouvy, neboť tyto nejsou ve smlouvě označeny dostatečně určitým způsobem. Za nejasné považuje rovněž ujednání o kupní ceně, která byla stanovena ve výši 7,000.000,- Kč, podle názoru žalovaného kupní cena činí 3,500.000,- Kč, avšak v čl. III. smlouvy je způsob splácení stanoven tak, že součet splátek činí 3,700.000,- Kč. Žalobce taktéž uvedl, že ve skutečnosti byla smlouva podepsána tak, že žalobce podepsal pouze poslední stranu smlouvy, aniž by byl seznámen se zbývajícím obsahem smlouvy, a namítá, že takto učinil v tísni a pod nátlakem, neboť žalovanému v době podpisu dlužil určitou částku.
Vzhledem k tomu, že dne 27. 9. 2001 bylo Okresním úřadem Praha - východ, Pozemkovým úřadem, vydáno rozhodnutí pod č. j. 050/90229/01-08401R2, které nabylo právní moci dne 5. 11. 2001, a jímž došlo mj. ke změně vlastnických práv k pozemkům v obci i k. ú. S., jež byly předmětem řízení, připustil Okresní soud Praha – východ dne 26. 2. 2003 změnu žaloby tak, že žalobce se domáhá určení, že je výlučným vlastníkem nemovitostí - pozemku st. p.č. 725 o výměře 3326 m2, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku st. p.č. 726 o výměře 2615 m2, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku st. p.č. 727 o výměře 9992 m2, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku st. p.č. 728 o výměře 27 m2, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku st. p.č. 729 o výměře 34 m2, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku p.č. 724 o výměře 18280 m2, ostatní plocha, a pozemku p.č. 730 o výměře 25464 m2, orná půda, a dále zemědělské stavby bez č.p. stojící na st. p.č. 725, zemědělské stavby bez č.p. stojící na st. p.č. 726, zemědělské stavby bez č.p. stojící na st. p.č. 727, jiné stavby bez č.p. stojící na st. p.č. 728 a jiné stavby bez č.p. stojící na st. p.č. 729, vše v k. ú. S., zapsáno na LV č. 280 u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrálního pracoviště P.
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 2. 5. 2001, č. j. 11 C 122/2000 - 55, žalobě v plném rozsahu vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2001, č. j. 31 Co 457/2001 - 100, byl rozsudek okresního soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 26. 2. 2003, č. j. 11 C 122/2000 - 156, opětovně rozhodl tak, že určil žalobce jako výlučného vlastníka všech předmětných nemovitostí a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2003, č. j. 31 Co 277/2003 - 236, byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že žaloba byla zamítnuta, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladu řízení před soudy obou stupňů.
Na základě dovolání podaného žalobcem Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 30. 6. 2005, č. j. 30 Cdo 1203/2004 - 261, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2003, č. j. 31 Co 277/2003 - 236, a rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 26. 2. 2003, č. j. 11 C 122/2000 - 156, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu Praha - východ k dalšímu řízení. Okresní soud Praha - východ poté rozsudkem ze dne 26. 4. 2006, č. j. 11 C 325/2005 - 47, „návrh žalobce, aby soud určil, že žalobce je výlučným vlastníkem shora popsaných pozemků v k. ú. S., zamítl, dále určil, že žalobce je výlučným vlastníkem všech výše popsaných zemědělských staveb v k.ú. S., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva o převodu nemovitostí, datovaná dnem 8. 5. 1999, která byla stranami podepsána, a podpisy na ní byly úředně ověřeny dne 17. 5. 1999, a která byla dne 13. 8. 1999 předložena Katastrálnímu úřadu P. s návrhem na vklad do katastru nemovitostí. Jelikož smlouva obsahovala vady, pro které nebylo možno vklad vlastnického práva podle ní povolit, vyzval katastrální úřad účastníky smlouvy prostřednictvím jejich právního zástupce, aby vady smlouvy odstranili. Na základě této výzvy byla Katastrálnímu úřadu P. předložena nová kupní smlouva, která však na rozdíl od smlouvy původní nebyla účastníky vlastnoručně podepsána, a podpisy na ní nebyly úředně ověřeny, nýbrž jako poslední strana této smlouvy byla použita pouhá xerokopie úředně ověřených podpisů ze smlouvy původní. Tato, účastníky nepodepsaná, smlouva byla vložena do katastru nemovitostí rozhodnutím katastrálního úřadu ze dne 21. 2. 2000 a účastníci se tak na jejím základě stali podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Soud dále zjistil, že na základě rozhodnutí Okresního úřadu Praha - východ, Pozemkového úřadu, ze dne 27. 9. 2001, č. j. 050/9022901-08401R2, které nabylo právní moci dne 5. 11. 2001, pozbyli žalobce a žalovaný spoluvlastnické právo k pozemkům zapsaným na LV 280 pro obec i k. ú. S., zahrnutým do pozemkových úprav a evidovaným v katastru nemovitostí jako parcely p.č. 238, p.č. 239, p.č. 240, p.č. 241, p.č. 158/16, p.č. 158/18, p.č. 158/20, p.č. 158/21, a dále k pozemkům ve zjednodušené evidenci - parcelám původ Pozemkový katastr (PK) - p.č. 158/9, p.č. 158/10, p.č. 158/11 a p.č. 158/12 a zároveň nabyli vlastnické právo k pozemkům podle schváleného návrhu pozemkových úprav a katastrální mapy vyhotovené firmou P. G. v roce 2001, označených jako p.č. 724, p.č. 725, p.č. 726, p.č. 727, p.č. 728, p.č. 729 a p.č. 730. Poté, co shledal naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnického práva k nemovitostem ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř., zabýval se soud otázkou, jakým způsobem nabyli účastníci spoluvlastnické právo k předmětným pozemkům a stavbám, na nich stojícím. Dospěl k závěru, že spoluvlastníky staveb na sporných pozemcích se stali na základě smlouvy o převodu nemovitostí. Konstatoval, že tato smlouva sice byla mezi účastníky uzavřena, vlastnoručně podepsána a předložena katastrálnímu úřadu ke vkladu do katastru nemovitostí, avšak smlouva, na jejímž základě byl nakonec vklad do katastru nemovitostí povolen, je smlouvou od smlouvy původní odlišnou. Smlouva, podle níž byl vklad do katastru nemovitostí povolen, nebyla účastníky vlastnoručně podepsána, nýbrž k ní byla připojena pouze fotokopie poslední strany původní smlouvy (na níž byly podpisy úředně ověřeny). Soud uzavřel, že smlouva, podle níž byl vklad do katastru nemovitostí povolen, je absolutně neplatná pro rozpor s §37, §46 a §132 obč. zák., a žalobce je tedy výlučným vlastníkem předmětných budov, neboť účastníci řízení sice vyjádřili svou shodnou vůli uzavřít smlouvu o převodu nemovitostí, jejich vůle však byla vyjádřena na jiné listině, než na té, která byla předmětem vkladu do katastru. Pokud se týká otázky nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům, vzal soud za prokázané, že účastníci nabyli spoluvlastnické právo k nim na základě rozhodnutí Okresního úřadu Praha - východ, Pozemkového úřadu, ze dne 27. 9. 2001, které je třeba považovat za pravomocné rozhodnutí správního orgánu, jímž došlo k originárnímu nabytí vlastnictví ke sporným pozemkům, neboť tyto přešly na nabyvatele jinak než z vůle dosavadního vlastníka, a proto žalobu v rozsahu týkajícím se sporných pozemků zamítl s tím, že soud je rozhodnutím pozemkového úřadu vázán ve smyslu ust. §135 o. s. ř., a není oprávněn jeho správnost v řízení o určení vlastnictví přezkoumávat, nýbrž pouze v řízení podle části páté o. s. ř.
K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2007, č. j. 31 Co 436/2006 - 75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, a poté, co shodně s ním shledal naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř., se ztotožnil s jeho závěrem, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětných staveb, když ke vkladu spoluvlastnického práva k nim došlo na základě neplatného právního úkonu, neboť smlouva o převodu nemovitostí, na jejímž základě byl proveden vklad, nebyla účastníky podepsána a nemohla vyvolat zamýšlené právní účinky (totéž platí i o změně textu písemné smlouvy; ta není pro účastníky závazná, jestliže změněnou smlouvu nepodepsali). Konstatoval, že postup katastrálního úřadu v řízení o vklad vlastnického práva žalovaného byl sice nestandartní, nicméně nepřisvědčil názoru žalovaného, že vklad vlastnického práva byl povolen na základě právního úkonu učiněného (resp. správně datovaného) dne 8. 5. 1999, neboť takové závěry nemají oporu v provedeném dokazování. Dále krajský soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že spoluvlastnictví účastníků k pozemkovým parcelám není v katastru nemovitostí zapsáno na základě kupní smlouvy datované dnem 8. 5. 1999, nýbrž na základě pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 27. 9. 2001, vydaného podle zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti zaujal názor, že nabytí vlastnictví věci na základě pravomocného rozsudku soudu či správního orgánu, které mají konstitutivní charakter, je originárním způsobem nabytí vlastnického práva, jenž není odvozeno od vlastnického práva předchozího, byť pravého, vlastníka věci, a tudíž pro přechod vlastnictví pravomocným konstitutivním rozhodnutím státního orgánu neplatí zásada, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než mu náleží. Takové pravomocné rozhodnutí či určení vlastnictví, které má konstitutivní charakter, jako každý originární způsob nabytí vlastnictví, vylučuje vlastnictví předchozího pravého vlastníka, pokud rozhodnutí státního orgánu nebylo zákonným způsobem zrušeno, např. obnovou řízení, přičemž výjimku z této zásady může stanovit jen zákon, který je k občanskému zákoníku ve vztahu speciality. Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt, zda byl vydán v mezích pravomoci správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Protože v dané věci bylo rozhodnutí pozemkového úřadu vydáno v mezích jeho pravomoci a je pravomocné, je správný závěr soudu prvního stupně, že tímto rozhodnutím je soud vázán.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaný.
Žalobce, který dovoláním (jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.) napadl potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby o určení, že je výlučným vlastníkem předmětných pozemků, a to z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nesouhlasí s jeho názorem, že každé rozhodnutí o pozemkových úpravách vydané podle zákona č. 284/1991 Sb., v platném znění, má konstitutivní charakter a je originárním způsobem nabytí vlastnického práva, neboť to podle něj znamená „zavedení skrytého institutu vyvlastnění pozemků bez náhrady“. Poukazuje
na to, že pozemkový úřad ve svém rozhodnutí ponechal poznámku zapsanou na LV, že ohledně těchto pozemků probíhá u soudu řízení o určení vlastnického práva, z čehož dovozuje, že správní orgán správně vycházel z toho, že se v daném případě nejedná o přechod vlastnického práva, ale o jeho výměnu. Za chybný rovněž považuje názor krajského soudu, že při pozemkových úpravách neplatí zásada, že nikdo nemůže na druhého převést více práv, než mu náleží, neboť to je v rozporu s nálezem Ústavního soudu, uveřejněným pod č. 152/1998 Sb., v němž tento soud dovodil, že „pozemkové úpravy ve své většině nepředstavují vyvlastnění vlastnického práva v pravém slova smyslu, protože v podstatě jsou hromadnou dobrovolnou směnou vlastnických práv dotčených vlastníků; nicméně pro tu skupinu vlastníků, která s prováděnými pozemkovými úpravami nesouhlasí, jsou ústavní pravidla platná pro vyvlastnění (nucené omezení vlastnického práva) krajním kritériem ochrany jejich vlastnictví“, i s §19 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Má za to, že v případech, v nichž bylo vydáno rozhodnutí Pozemkového úřadu o pozemkových úpravách, musí soud při rozhodování o určení vlastnického práva zkoumat, kdo byl vlastníkem pozemků dotčených pozemkovými úpravami, a to před tím, než k těmto pozemkovým úpravám došlo. Jelikož se jedná „o hromadnou dobrovolnou směnu vlastnických práv“, jde o výměnu vlastnických práv, a rozhodnutí o pozemkových úpravách tak není přechodem vlastnických práva ani vyvlastňovacím dekretem; platí tudíž zásada, že nikdo nemůže na druhého převést více práv, než mu náleží. Dále dovolatel uvedl, že je sice správný názor soudu prvního stupně, že soud může správnost rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jen v řízení podle části páté o. s. ř., to však podle jeho názoru neplatí v daném případě, neboť „pozemkový úřad vykonává pozemkové úpravy na základě podkladů, které mu předkládá katastrální úřad, a je těmito podklady vázán, tj. nemůže přezkoumávat platnost smluv o nabytí vlastnického práva“. Z toho dovozuje, že podal-li by žalobu „v rámci správního soudnictví na prozkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu, soud … může napadené rozhodnutí … jenom zrušit, ale nemůže ho změnit…a správní orgán je následně v novém řízení vázán právním názorem soudu, ale ani soud v rámci rozhodování nemůže správnímu orgánu … nařídit, aby … zkoumal vlastnické vztahy a rozhodoval o platnosti nebo neplatnosti nabývacích titulů.“ Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném výroku zrušen.
Žalovaný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odvolacímu soudu vytýká, že chybně aplikoval zejména §2 odst. 3 zák. č. 265/1992 Sb., a nezohlednil skutečnost, že pro rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí je rozhodný skutkový i právní stav v době podání návrhu. Namítá, že bylo-li v řízení zjištěno, že listina, na níž je vyznačeno razítko o povolení vkladu, vznikla až po zahájení vkladového řízení, pak je nesporné, že razítko označující právní účinky vkladu bylo vyznačeno na nesprávné listině. Protože však umístění razítka o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na listině, která nebyla přiložena k návrhu na vklad, je nutno považovat za nesprávnost v písemném vyhotovení rozhodnutí ve smyslu §47 odst. 6 správního řádu, je katastrální úřad povinen ji kdykoli opravit, a to i bez návrhu. Jestliže se tak nestalo, není možno činit závěr, že „u kupní smlouvy ze dne 8. 5. 1999 nenastaly věcněprávní účinky a že se žalovaný nestal podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí“. Umístění razítka vyznačujícího povolení vkladu práva do katastru nemovitostí totiž nemá žádný význam, neboť „jak vyplývá z konstantního výkladu, vyznačení razítka nelze přisuzovat konstitutivní účinky, které se váží zásadně na rozhodnutí jako takové, a nikoli na jeho formální vyznačení“. Předmětem zkoumání a právního hodnocení soudů tak neměla být listina, na níž bylo vyznačeno razítko o povolení vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí, ale kupní smlouva ze dne 8. 5. 1999, která byla přílohou návrhu na vklad ze dne 13. 8. 1999. Dále má žalovaný za to, že důkazní břemeno vztahující se k tvrzení, že katastrální úřad postupoval a rozhodl na základě jiné listiny než té, která byla přílohou návrhu, leží na žalobci a nikoli na žalovaném. „Soudy obou stupňů tedy rovněž v této otázce pochybily a zatížily tak řízení vadou, která vedla k nesprávnému rozhodnutí ve věci“. Navrhl, aby rozsudek krajského soudu, jakož i rozsudek okresního soudu, byly zrušeny a aby věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání obou účastníků proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání nejsou přípustná.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalobce i žalovaný dovoláními napadají rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přičemž dovolání žalobce směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby o určení, že je výlučným vlastníkem předmětných pozemků, a dovolání žalovaného proti témuž výroku a dále proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o určení vlastnictví k zemědělským stavbám. Již v usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, Nejvyšší soud ČR vyslovil názor, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Stejný názor pak zaujal i v rozsudku ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 154. Výrokem rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v té části, jíž byla určovací žaloba ve vztahu k předmětným pozemkům zamítnuta, nenastala v poměrech žalovaného žádná újma, kterou by zrušením této části výroku bylo možno odstranit, jelikož jí bylo rozhodnuto ve prospěch žalovaného. Proto žalovaný není subjektivně oprávněn tuto část výroku rozsudku odvolacího soudu napadnout a dovolací soud z tohoto důvodu dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání obou účastníků podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. se v dané věci nejedná. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelé jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnili, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci žalobce, který v dovolání výslovně neuvedl, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., především nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nabytí vlastnického práva rozhodnutím pozemkového úřadu je originárním způsobem nabytí vlastnického práva.
Právní teorie rozlišuje dva základní způsoby nabývání vlastnického práva - originární (vlastnictví vzniká prvnímu vlastníkovi k věci, která dosud nebyla předmětem vlastnického práva, či novému vlastníkovi nezávisle na vlastnictví dosavadního vlastníka, tj. k věci, která sice ve vlastnictví někoho jiného byla, ale na nabyvatele přešla jinak než jejím převodem, tedy jinak než z vůle dosavadního vlastníka), a derivativní (vlastnictví vzniká odvozeně od vlastnického práva dosavadního vlastníka, resp. se hovoří o nabytí vlastnického práva z vůle předchozího vlastníka). Mezi originární způsoby nabytí vlastnického práva je teorií řazeno mimo jiné nabytí vlastnického práva výrokem úředním, konkrétně rozhodnutím státního orgánu (§132 obč. zák.), tj. např. soudu či správního orgánu (úřadu). Vlastnictví se v těchto případech nabývá v den, který je určen v rozhodnutí, a není-li tento den určen, pak se nabývá v den, kdy se příslušné rozhodnutí soudu či správního orgánu (úřadu) stalo pravomocným. Pokud jde o nemovitost, provede se záznam takto nabytého vlastnického práva do katastru nemovitostí. Příkladem nabytí vlastnického práva rozhodnutím správního úřadu je rozhodnutí vydané v řízení o vyvlastnění, nabytí vlastnického práva k nemovitosti restituované podle zák. č. 229/1991 Sb., rozhodnutím pozemkového úřadu apod. (srov. Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol., Občanské právo hmotné, 1. díl, ASPI, 2005, str. 346 a násl.). Právní jistota občanů a zachování nezbytné autority státu vyžadují, aby pravomocné konstitutivní rozhodnutí soudu či správního orgánu, na základě kterého určitá osoba nabývá vlastnictví věci, bylo nezpochybnitelnou právní skutečností, která vyjma např. obnovy řízení vylučuje požadavky kterékoli jiné osoby zakládající svoje domnělé vlastnictví na jiné, dřívější, právní skutečnosti. Nabytí vlastnictví věci na základě pravomocného rozsudku soudu či pravomocného rozhodnutí správního orgánu, které mají konstitutivní charakter, je tedy originárním způsobem nabytí vlastnického práva, které není odvozeno od vlastnického práva předchozího pravého vlastníka, a tudíž pro přechod vlastnictví pravomocným konstitutivním rozhodnutím státního orgánu neplatí zásada, že nikdo nemůže na druhého převést více práv, než mu náleží. Odvolacímu soudu tedy nelze vytýkat nesprávné právní posouzení, jestliže dospěl k závěru, že rozhodnutí pozemkového úřadu představuje originární způsob nabytí vlastnického práva, že je tímto rozhodnutím při svém rozhodování vázán ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř. a není oprávněn v řízení o určení vlastnického práva jeho věcnou správnost zkoumat (k tomu srov. R 11/2000).
Pokud žalobce s rozhodnutím pozemkového úřadu nesouhlasil, měl možnost domáhat se v zákonné lhůtě jeho zrušení postupem podle ustanovení části páté, hlavy první a druhé o. s. ř., ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí pozemkového úřadu, jak správně konstatoval již soud prvního stupně. Podle §244 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí pozemkového úřadu (dále jen rozhodné znění), ve správním soudnictví přezkoumávají soudy na základě žalob nebo opravných prostředků zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy, jimiž se zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo povinnosti fyzických či právnických osob, jakož i rozhodnutí orgánů veřejné správy o osobním stavu; podle odst. 2 tohoto ustanovení ve správním soudnictví přezkoumávají soudy zákonnost rozhodnutí orgánů státní správy, orgánů územní samosprávy, jakož i orgánů zájmové samosprávy a dalších právnických osob, pokud jim zákon svěřuje rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (dále jen „rozhodnutí správního orgánu“). Podle ust. §245 odst. 1 o. s. ř., v rozhodném znění, při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu posoudí soud i zákonnost dříve učiněného správního rozhodnutí, o něž se přezkoumávané rozhodnutí opírá, jestliže pro ně bylo dříve učiněné rozhodnutí závazné a není-li pro jeho přezkoumání stanoven zvláštní postup. Nelze tudíž přisvědčit námitce žalobce, že přezkum rozhodnutí pozemkového úřadu soudem podle výše uvedených ustanovení nemohl mít v dané věci pro něj význam. Pokud je totiž soud při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu, v daném případě pozemkového úřadu, oprávněn přezkoumat také zákonnost dříve učiněného správního rozhodnutí, o něž se přezkoumávané rozhodnutí opíralo, jestliže pro ně bylo toto dříve učiněné rozhodnutí závazné a není-li pro jeho přezkoumání stanoven zvláštní postup, pak soud mohl v rámci přezkumu rozhodnutí pozemkového úřadu posoudit zákonnost rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu, které takovýmto dřívějším závazným rozhodnutím nepochybně je (a současně pro jeho přezkum není stanoven zvláštní postup). V případě, že by rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu shledal nezákonným, musel by rozhodnutí pozemkového úřadu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení se závazným právním názorem o nezákonnosti onoho rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu k předmětným pozemkům, z nějž původně jako ze závazného vycházel.
Namítá-li žalovaný ve svém dovolání, že soud postupoval nesprávně, pokud vycházel ze závěru, že vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem, jakož i rozhodnutí katastrálního úřadu tomuto vkladu předcházející, byly provedeny na podkladě a vztahovaly se k listině, která byla do katastrálního spisu založena až později (tj. na výzvu katastrálního úřadu, aby byly opraveny chyby v původně předložené smlouvě) a ani nevykazuje základní znaky písemného právního úkonu, a domnívá-li se, že předmětem vkladového řízení byla smlouva, jež byla katastrálnímu úřadu předložena jako první a že této smlouvy se týkalo i rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, přičemž pouze razítko označující právní účinky vkladu bylo katastrálním úřadem vyznačeno na nesprávné listině, neboť se katastrální úřad dopustil nesprávnosti v písemném vyhotovení rozhodnutí ve smyslu §47 odst. 6 správního řádu, pak tím ve skutečnosti nenapadá právní posouzení věci, nýbrž správnost skutkových zjištění odvolacího soudu a jeho skutkového závěru.
Z uvedeného vyplývá, že žalovaný ve skutečnosti v dovolání uplatnil zároveň dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle tohoto ustanovení však nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalovaný dále namítá nesprávné posouzení otázky důkazního břemene ohledně skutečnosti, že katastrální úřad postupoval a rozhodl na základě jiné listiny, než té, která byla přílohou návrhu na vklad, přičemž se domnívá, že toto leží na žalobci, nikoli na něm. Tato námitka žalovaného však není způsobilá přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť jí nelze zpochybnit závěr odvolacího soudu, který žalovaný nenapadá, že jeho spoluvlastnické právo ke stavbám stojícím na sporných pozemcích bylo do katastru nemovitostí vloženo na základě neplatné kupní smlouvy.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovoláních obou účastníků po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání žalobce ani dovolání žalovaného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce i dovolání žalovaného podle 243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. K doplnění dovolání žalovaného ze dne 25. 6. 2007 Nejvyšší soud při svém rozhodnutí přihlédnout nemohl, neboť nebylo sepsáno advokátem, a kromě tohoto bylo podáno až po uplynutí lhůty k podání dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., když žalobce ani žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů tohoto řízení nemají.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. listopadu 2007
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu