ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4888.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4888/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 129/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 6. 2008, č.j. 22 C 129/2007 – 32 a Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009, č.j. 39 Co 445/2008 – 55, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 6. 2008, č.j. 22 C 129/2007 – 32, se zastavuje .
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009, č.j. 39 Co 445/2008 – 55, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 6. 2008, č.j. 22 C 129/2007 – 32, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady nemateriální újmy, jíž měl žalobce utrpět tím, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 52 E 1699/99 bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce se návrhem podaným dne 2. 12. 1999 u Okresního soudu v Ostravě a vedeným pod sp. zn. 52 E 1699/99 domáhal nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí specifikovaných v návrhu proti povinné M. V. V době od 21. 3. 2000 do 7. 2. 2002 byl exekuční soud zcela nečinný a teprve 7. 2. 2002 zamítavě rozhodl o návrhu na vydání předběžného opatření, který byl obsažen již v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření bylo potvrzeno k odvolání žalobce usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2002. Žalobce byl dne 29. 7. 2003 vyzván k odstranění vad návrhu, což neučinil, a proto byl jeho návrh dne 16. 10. 2003 odmítnut. K odvolání žalobce bylo toto usnesení dne 8. 1. 2004 zrušeno. Usnesením ze dne 16. 10. 2004 byl návrh žalobce na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí zamítnut s odůvodněním, že povinnou M. V. nelze považovat za pozdějšího vlastníka nemovitostí, na nějž by se zřízené soudcovské právo k nemovitostem vztahovalo (§338d odst. 2 o. s. ř.), neboť se stala vlastníkem předmětných nemovitostí před tím, než k nim bylo soudcovské zástavní právo zřízeno. Ke vkladu vlastnického práva M. V. k předmětným nemovitostem totiž došlo dne 27. 10. 1998, zatímco žalobce podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutím zřízením soudcovského zástavního práva ke stejným nemovitostem proti původnímu vlastníkovi OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o. až dne 24. 11. 1998.
Odvolací soud uzavřel, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi nemajetkovou újmou utrpěnou žalobcem a nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce původního řízení. Žalobce si musel být vědom, že ve vykonávacím řízení se uspokojení vymáhané pohledávky nemůže domoci, neboť věděl, že jeho dlužník, OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o., prodal předmětné nemovitosti M. V. dříve, než on sám podal návrh na zřízení soudcovského zástavního práva na předmětných nemovitostech. Žalobci tak bylo známo, že jeho návrh proti pozdějšímu vlastníku nemovitosti nemůže být úspěšný.
Žalobce napadl oba rozsudky dovoláním, jehož přípustnost dovozuje od ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a opírá je o dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pro nesprávné právní posouzení, jakož i o ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. pro vadu řízení. Vadu řízení spatřuje v porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť se odvolací soud nevypořádal s jeho argumentací. Nesouhlasí s tím, že soudy neshledaly oprávněným jeho nárok na odškodnění nemateriální újmy přesto, že od prosince 1999 do července 2001 exekuční soud neučinil žádný úkon. Za otázku zásadního právního významu považoval, zda je nutné v českém právu aplikovat právní závěr Evropského soudu pro lidská práva týkající se stanovení základní částky odškodnění upravené jednotlivými kritérii. Má za to, že soudy rozhodly v jeho případě v rozporu se zákonem, a proto navrhl, aby dovolací soud zrušil obě napadená rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Žalobce výslovně napadá dovoláním i rozsudek soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, dovolací soud řízení o tomto dovolání podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil pod bodem I. výroku tohoto usnesení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp.zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Dovolatel v posuzované věci předkládá dovolacímu soudu jednu otázku, kterou vymezil rozsah dovolacího přezkumu a jež se týká mechanismu stanovení výše odškodnění imateriální újmy v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Tu však nelze považovat za zásadně právně významnou, neboť na jejím řešení odvolací soud svůj rozsudek nezaložil. Zásadní pro posouzení nároku žalobce byla totiž otázka, zda v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě vůbec bylo porušeno žalobcovo právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Teprve v případě kladné odpovědi na tuto otázku, již však soudy obou stupňů zodpověděly záporně, by bylo možno vést úvahy o formě přiměřeného zadostiučinění za porušení daného práva, popř. v penězích vyjádřené výši tohoto zadostiučinění, jak se toho domáhá žalobce. Vyřešení žalobcem předložené otázky se proto nemůže projevit v jeho poměrech, což činí dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vždy spjatá se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vady řízení, přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případě, že posouzení otázky existence takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009). Pokud žalobce namítá, že rozhodnutí odvolací soud není řádně odůvodněno, pak ani tato námitka v posuzované věci nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť nepředstavuje zásadní otázku ve vztahu k výkladu procesního práva.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti výroku napadeného rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je navíc dovolání absolutně nepřípustné (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, jak je uvedeno pod bodem II. výroku.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. května 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu