ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.4926.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4926/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobkyně Z. Z. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované D. N. , zastoupené JUDr. Ivanou Lorenzovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jakubské nám. 2, o zaplacení částky 138.695,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 11 C 87/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. července 2009, č.j. 16 Co 365/2007-87, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.624,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivany Lorenzové, advokátky se sídlem v Brně, Jakubské nám. 2.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalobkyně (dále již „dovolatelka“) proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně (dále již „odvolací soud“), kterým byl podle §219 o.s.ř. potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno – venkov (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 15. května 2007, č.j. 11 C 87/2006-64 (jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 138.695,40 Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 1. března 2002 do zaplacení a žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 26.504,31 Kč), a dále rozhodnuto, že žalobkyně je povinna nahradit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 31.480,- Kč, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelka v dovolání předně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem. Zákonem č. 7/2009 Sb. novelizované ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu již nespojuje mimo jiné s řešením právní otázky v rozporu s hmotným právem, nýbrž tehdy, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V daném případě dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že v napadeném rozhodnutí hmotněprávně pochybil, pokud (ve stručnosti shrnuto) ve shodě se soudem prvního stupně dovodil relevanci (ze strany žalované) uplatněné námitky promlčení (ze strany dovolatelky) dovolání se relativní neplatnosti darovací smlouvy „uzavřené mimo dalších i mezi manželem a žalovanou“ , ačkoliv „žalovaná ústy své advokátky vznesla námitku promlčení proti dovolání se tzv. relativní neplatnosti »právního úkonu – plné moci, která je založena ve spise na č.l. 21«.“ Dovolatelka tedy jinými slovy zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem na skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a z nějž v rámci odvolacího přezkumu vycházel i odvolací soud. Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně se ovšem podává, že tento soud po provedeném dokazování v rámci závěru o skutkovém stavu věci uzavřel, že „žalovaná...na ústním jednání dne 11.1. 2007...vznesla platně námitku promlčení dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu...spočívajícího v daru finančních prostředků v SJM jejím a jejího zemřelého manžela právě zemřelým manželem žalované, jeho dceři, který učinil plnými mocemi ze dne 28.2. 2002“ , a že „relativní neplatnosti...se dovolala žalobkyně až v rámci žaloby ze dne 21.3. 2006.“ Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je pak zřejmé, že se odvolací soud od takto zjištěného skutkového stavu při jeho právním posouzení neodchýlil (viz. str. 4, první odstavec odůvodnění rozsudku odvolacího soudu – arg.: „dovolání se tzv. relativní neplatnosti, a to jak plné moci...k vybrání z vkladní knížky, tak právního úkonu darování těchto prostředků žalované a její sestře...“ ), a že jím učiněné právní hodnocení uvedeného skutkového stavu, které vyústilo v přijatý závěr, že „dovolala-li se žalobkyně neplatnosti právního úkonu v březnu 2006, po třech letech od učinění právního úkonu v únoru 2002, stalo se tak opožděně. Námitka promlčení dovolání se relativní neplatnosti úkonu byla vznesena důvodně.“ , nelze považovat za nesprávné. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. vychází ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, příp. soudem odvolacím. Protože Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by odvolacím soudem vyřešená právní otázka promlčení práva dovolatelky dovolat se relativní neplatnosti předmětného darování peněžních prostředků měla být posouzena jinak, nebylo možno dovoláním napadenému rozsudku přiznat charakter rozhodnutí majícího po právní stránce zásadní význam; podané dovolání tudíž nebylo shledáno přípustným.
Pokud dovolatelka ve svém dovolání uplatnila i dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz tvrzení o absenci procesního poučení dovolatelky ze strany soudu, či výtka, že se odvolací soud s některými – dovolatelkou v dovolání uvedenými – námitkami „nevypořádal ani zmínkou“ ), přehlíží, že občanský soudní řád v případě posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) explicitně vylučuje možnost přihlížet k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3.
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. současně vylučuje, aby Nejvyšší soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaná má s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátkou ve výši 7.720,- Kč [sazba odměny stanovená procentem z předmětu řízení (z částky 138.695,40 Kč) podle §3 bod č. 4, §10 odst. 3 vyhl. č. 484/2000 Sb. (po zaokrouhlení dle §16 odst. 2 cit. vyhl.) ve výši 30.880,- Kč, snížená podle §14 odst. 1 cit. vyhl. o 50% na částku 15.440,- Kč a ve smyslu §18 odst. 1 téže vyhl. snížená o dalších 50%, tj. na částku 7.720,- Kč], a dále z paušální částky náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč, to vše ještě s připočtením částky 1.604,- Kč, představující 20% daň z přidané hodnoty, kterou je advokátka žalované povinna z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 9.624- Kč je dovolatelka povinna zaplatit žalované, a to k rukám její advokátky (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu