ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4939.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4939/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce K. P. T. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu 56 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 97/2012, o dovolání Mgr. J. B., advokáta se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2014, č. j. 18 Co 191/2014-175, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. 1. 2014, č. j. 20 C 97/2012-127 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal rozhodnutí, kterým by byly konstatovány průtahy v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 78/2007 (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 56 250 Kč s příslušenstvím (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně). Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, usnesením ze dne 4. 8. 2014, č. j. 18 Co 191/2014-175, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I. usnesení odvolacího soudu) a žádnému z účastníků a Mgr. J. B. nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. usnesení odvolacího soudu).
Žalobce se žalobou domáhal po žalované přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 78/2007. Konkrétně se žalobce domáhal odškodnění za nepřiměřenou délku řízení a dále poukázal na způsob vedení tohoto řízení, které bylo dle žalobce zmatečným, bez koncepce s ohledem na cílové rozhodnutí. Žalobce rovněž uvedl, že se JUDr. S. měla dopustit neuctivostí při zaznamenání údajů o právních zástupcích do protokolu a zmatečností při výslechu některých svědků. Mezi rozhodnutím soudu prvního stupně a rozhodnutím odvolacího soudu byla dvouletá proluka, kterou nelze charakterizovat jinak, než jako průtah v řízení. Žalovaná tvrzený nárok neuznala a navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobce nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 37 C 78/2007 uplatnil až podáním, které bylo žalované doručeno dne 24. 11. 2011, tedy opožděně, a vznesla námitku promlčení.
Na rozdíl od soudu prvního stupně, který shledal nárok žalobce za promlčený a žalobu zamítl, odvolací soud konstatoval nedostatek podmínek řízení, které se nepodařilo odstranit, pročež zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z plné moci přiložené k žalobě nevyplývá, že by jí žalobce měl Mgr. J. B. zmocnit v nyní projednávané věci. Mgr. J. B. nevyhověl výzvě obsažené v usnesení odvolacího soudu ze dne 23. 4. 2014, č. j. 18 Co 191/2014-150, aby Mgr. J. B. ve stanovené lhůtě předložil řádnou procesní plnou moc pro dané řízení a současně aby podpis žalobce byl na této plné moci úředně ověřen ve smyslu §28 odst. 4 o. s. ř. a aby bylo též zřejmé, že advokát plnou moc přijal. Jelikož samotný žalobce nereagoval na usnesení odvolacího soudu ze dne 26. 6. 2014, č. j. 18 Co 191/2014-170, aby doplnil svůj vlastní podpis k žalobě a odvolání proti rozsudku, popř. k těmto podáním doplnil řádnou plnou moc pro Mgr. J. B., uzavřel odvolací soud, že se nepodařilo odstranit nedostatek podmínky řízení.
Usnesení odvolacího soudu bylo napadeno dovoláním, jež bylo podáno Mgr. J. B., advokátem, jež se označuje za zástupce žalobce, přičemž přípustnost dovolání je spatřována v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na řešení otázky, která nebyla dovolacím soudem dosud rozhodována.
Konkrétně žalobce formuluje otázky:
- Zda textace plných mocí založených v soudním spisu, kdy jedna z plných mocí je plnou mocí generální, opravňuje zástupce k zastupování ve sporu?
- Zda je porušením práva na spravedlivý proces, pokud je soudem (předsedou senátu) vydáno usnesení, kterým vyzve podle §28 odst. 4 o. s. ř. k předložení plné moci s ověřeným podpisem, a to aniž by takovou výzvu jakkoliv odůvodnil, a to navíc za situace, kdy se jedná o výzvu předsedy odvolacího soudu, přičemž soud prvního stupně neměl žádné pochybnosti o zastupování žalobce právním zástupcem?
- Zda je náležitostí plné moci podpis právního zástupce umístěný na téže listině obsahující zmocnění?
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a bylo sepsáno advokátem. Otázka, zda je žalobce (dovolatel) v řízení (též v řízení dovolacím) řádně zastoupen (popř. naopak, zda zástupce v řízení zastupuje žalobce [tj. osobu oprávněnou dovolání podat]) je předmětem dovolacího přezkumu. Jak vyplývá implicitně z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4986/2015 a usnesení ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2721/2015) je za daných okolností třeba a priori považovat podmínku legitimace dovolatele a podmínku oprávnění k zastupování za danou, byť by výsledkem dovolacího řízení byl závěr s uvedeným předpokladem rozporný a dovolání bylo odmítnuto jako podané neoprávněnou osobou. Dovolací soud tedy posuzoval, zda je dovolání s to zpochybnit závěry odvolacího soudu ohledně nutnosti řízení zastavit pro neodstranění odstranitelné podmínky řízení.
Druhá z předložených otázek, již dovolatel označuje za neřešenou, byla vyřešena ve výše uvedených rozhodnutích dovolacího soudu. Ustanovení §28 odst. 4 o. s. ř. upravuje oprávnění předsedy senátu, aby rozhodnutím, které má povahu usnesení, jímž se upravuje vedení řízení, určil, že podpisy na plné moci musí být úředně ověřeny, aniž by současně stanovilo, jakými kritérii by se měl předseda senátu při takovém rozhodování řídit. Z důvodové zprávy k zákonu č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, přitom plyne, že smyslem zmíněné úpravy je zamezit možnému zneužití plné moci. Jinými slovy, význam rozhodnutí předsedy senátu podle ustanovení §28 odst. 4 o. s. ř. spočívá zejména v tom, předejít případným sporům (spojeným s nutností dokazování) ohledně zneužití plné moci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1593/2014).
Požadavek na úřední ověření podpisu na plné moci je zpravidla odůvodněn tehdy, nemá-li soud možnost se při jednání nebo jiném soudním roku sám přesvědčit o tom, zda k udělení plné moci skutečně došlo, a jsou-li s udělením plné moci spojeny procesní úkony, které mají vliv na další průběh řízení (např. zpětvzetí žaloby, odvolání nebo dovolání, změna žaloby apod.), popřípadě je-li účastník řízení v cizině a zřejmě se osobně k procesnímu soudu nedostaví, nemůže-li se účastník řízení osobně zúčastnit jednání u soudu ze zdravotních nebo jiných vážných důvodů apod. (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 177, dále jen „Komentář“).
Oprávnění předsedy senátu slouží zejména k ochraně „údajně“ zastoupeného před jednáním zástupce, který by takto zastoupenému subjektu mohl způsobit újmu. Proto v případě, kdy má předseda senátu pochybnosti o pravosti plné moci, respektive o oprávnění zástupce vystupovat jménem zastoupeného, je oprávněn vyzvat k předložení plné moci s úředně ověřenými podpisy. Uvedený účel představuje též limity rozhodovací diskrece předsedy senátu, neboť je třeba mít na zřeteli smysl a účel právní normy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2721/2015).
Za situace, kdy v konkrétním případě nebyl žalobce ani v jednom úkonu osobně činným, řízení se neúčastnil ani prostřednictvím vlastních písemných úkonů ani osobní účastí při jednání soudu a osobně nereagoval ani na výzvu obsaženou v usnesení ze dne 26. 6. 2014, č. j. 18 Co 191/2014-170, neměl odvolací soud možnost se přesvědčit, zda k udělení plné moci došlo. O překročení limitů rozhodovací diskrece tedy nelze hovořit. S ohledem na to, že ke splnění podmínek řízení přihlíží soud kdykoliv za řízení (§103 o. s. ř.), není uvedený postup vyloučen ani v řízení před odvolacím soudem (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4986/2015). Usnesení o tom, že podpisy na plné moci musí být ověřeny, není třeba dle §169 odst. 2 o. s. ř. odůvodňovat, neboť se jedná o usnesení týkající se vedení řízení (srovnej např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 177).
Na posouzení otázky, zda je podpis zmocněnce náležitostí plné moci, napadené rozhodnutí nespočívá, a taková otázka by tedy nemohla založit přípustnost dovolání. Byť usnesení odvolacího soudu ze dne 23. 4. 2014, č. j. 18 Co 191/2014-150, obsahuje požadavek, aby Mgr. J. B. doložil, že plnou moc přijal, napadené rozhodnutí z uvedené okolnosti (z doložení či nedoložení přijetí plné moci) nečiní jakýkoliv závěr. Jak je z odůvodnění zřejmé, napadené rozhodnutí vychází ze závěru, že řádná plná moc pro předmětné řízení nebyla k výzvě soudu předložena. Přípustnost dovolání by nezaložil ani dovolatelův požadavek, aby dovolací soud posuzoval, zda text ve spisu vložených plných mocí opravňuje Mgr. J. B. k zastupování v dané věci. Žádná konkrétní právní otázka takto formulována není, neboť se jedná o pouhé vyjádření nesouhlasu s dílčím závěrem odvolacího soudu, nikoliv o tvrzení nesprávného právního posouzení věci, jež může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k tomu, že písemná plná moc, kterou se Mgr. J. B., advokát, v řízení prokazoval, nebyla podle svého obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) omezena na konkrétní řízení, nýbrž – nebýt nedostatku, k jehož odstranění byl advokát vyzván – by se vztahovala i na řízení dovolací, nebylo třeba, aby postupem podle ustanovení §28 odst. 4 o. s. ř. advokáta k odstranění téhož nedostatku plné moci vyzýval rovněž předseda senátu dovolacího soudu.
S ohledem na skutečnost, že dovolání nebylo shledáno způsobilým zpochybnit závěry odvolacího soudu (pročež by jinak bylo odmítnuto jako nepřípustné), podává se, že Mgr. J. B., advokát, který nemá postavení účastníka řízení, nedisponuje řádnou plnou mocí (oprávněním k zastupování účastníka) pro dovolací řízení. Jím podané dovolání tak nelze posoudit jinak než jako podané neoprávněnou osobou a odmítnout je podle §243c odst. 3 ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. 11. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu