ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4962.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4962/2016-204
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Jankovským mladším, advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 292/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 20/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, č. j. 35 Co 63/2016-163, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, č. j. 35 Co 63/2016-163, se v rozsahu výroku I, v jakém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, zamítá, ve zbývajícím rozsahu se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o pozůstalosti vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 35 D 903/97.
2. Soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 250 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 6. 2. 2015 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
3. Ze spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 35 D 903/97 vzal soud prvního stupně za prokázané, že dne 24. 1. 1997 zemřel V. N., následně bylo u Okresního soudu v Liberci zahájeno řízení ve věci dědictví, které bylo zastaveno usnesením ze dne 28. 4. 1997, neboť zůstavitel nezanechal žádný majetek. Poté byly zasílány dotazy a vyjádření ze strany věřitelů a bylo zjištěno, že zesnulý byl společníkem několika obchodních společností, jejichž věřitelé žádali o dodatečné projednání dědictví a začali přihlašovat své pohledávky. Předchůdkyně žalobce A. H. přihlásila do dědického řízení na základě notářského zápisu Nz 152/95 a N 167/95 splatnou pohledávku ve výši 2 472 000 Kč za společností Axis, spol. s r. o., jejímž jediným jednatelem byl zůstavitel. Celková částka uplatněných pohledávek činila několik desítek milionů korun. V průběhu let 1998 až 2000 docházelo k dalšímu zjišťování záležitostí týkajících se úpadku. Dne 10. 4. 2000 vyzval soud věřitele k přihlášení pohledávek v souladu s §175n o. s. ř. Okresní soud v Liberci následně rozhodl usnesením, že dědictví je předluženo o částku 217 731 750 Kč a dědictví po zůstaviteli připadá dle §462 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, státu. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutím č. j. 29 Co 361/2000-644 uvedené usnesení zrušil s tím, že je na místě nařízení likvidace dědictví. Následně nařídil Okresní soud v Liberci likvidaci dědictví po zůstaviteli a vyzval věřitele, aby oznámili své pohledávky. Přechůdkyně žalobce podala nové oznámení na výše uvedenou pohledávku ve výši 2 472 000 Kč a přihlásila ji do likvidace dědictví. Usnesením ze dne 6. 12. 2002, č. j. D 903/97-878, bylo řízení přerušeno. Okresní soud v Liberci dal podnět Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k rozhodnutí o zrušení a likvidaci společností Malbek , spol. s r. o., Ivas , spol. s r. o., Agrusa , spol. s r. o., Evon s. r. o., Adria s. r. o. a Jaber spol. s r. o. Dále dal Okresní soud v Liberci podnět Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o zrušení a likvidaci společností Maxim, spol. s r. o., Blondie obchodní společnost s r. o. a Axis, spol. s r. o. s odůvodněním, že v uvedených společnostech byl zůstavitel jediným společníkem a po jeho smrti společnosti nevyvíjí činnost, v průběhu 6 let se nekonala žádná valná hromada, nebyly zvoleny orgány společnosti, všichni dědici zůstavitele, kteří přicházeli v úvahu, dědictví odmítli, dědictví by mělo připadnout státu, jeho předmětem jsou však obchodní podíly v těchto společnostech, žádný jiný majetek zůstavitel neměl. Z činnosti obchodních společností má zůstavitel dluhy vůči věřitelům. Toto usnesení nabylo právní moci dne 10. 6. 2003. Usnesením ze dne 24. 4. 2014, č. j. 35 D 903/1997-1060, připustil Okresní soud v Liberci, aby na místo dosavadního účastníka dědického řízení A. H. (zemřelé dne 15. 8. 2013) vstoupil její pozůstalý syn J. H. (žalobce). V průběhu let 2003 až 2015 soud zjišťoval průběh řízení týkající se zrušení a vypořádání obchodních podílů v uvedených společnostech a pravidelně kontroloval z obchodního rejstříku existenci společností. Nad rámec důkazních návrhů vzal soud rovněž za prokázané výpisy z obchodního rejstříku týkající se jednotlivých společností.
4. Žalobce uplatnil dopisem ze dne 5. 8. 2014 nárok na náhradu nemajetkové újmy u žalované, která stanoviskem ze dne 16. 1. 2015 konstatovala, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 35 D 903/97 došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení.
5. Ze spisu Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. 93 K 18/97 vzal soud za prokázaný průběh konkursního řízení vůči společnosti Maxim, spol. s r. o., z jehož konečné zprávy ze dne 13. 9. 2005 vyplynulo, že částka určená k rozvrhu činí 455 961 Kč, následně bylo vydáno usnesení č. j. 93 K 18/97-302, kterým byl konkurs zrušen po splnění rozvrhového usnesení. Usnesení nabylo právní moci dne 9. 3. 2007.
6. Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 98 K 86/96 měl soud za prokázaný průběh konkursního řízení vůči společnosti Axis, spol. s r. o., jehož konečná zpráva o zpeněžování byla schválena s tím, že zůstatek k rozdělení je nula korun. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 6. 2006.
7. Za prokázaný vzal soud prvního stupně rovněž průběh dědického řízení po původní věřitelce vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 D 1586/2013 tak, že úmrtní list A. H. byl soudu předložen dne 18. 9. 2013. Dne 10. 12. 2013 byl vydán protokol o průběhu dědického řízení s tím, že aktiva činí 59 036 Kč, pasiva činí 26 446 Kč, hodnota dědictví je potom 32 590 Kč, zůstavitelka zemřela jako rozvedená, nezanechala závěť, ze zákona dědí majetek jediný pozůstalý syn J. H. (žalobce), který dědictví neodmítl, proto mu bylo potvrzeno jeho nabytí.
8. Z výpovědi žalobce měl soud za prokázané, že s matkou, původní věřitelkou žili ve společné domácnosti, avšak původní účastnice řízení se o celém řízení příliš nezmiňovala, brala celou věc jako osobní prohru. Zmiňovala se pouze cca jednou za rok, avšak s tím, že řízení je u soudu a není třeba se o něj starat. Žalobce bližší informace o řízení neměl, vytěsnil jej tak, jak to dělávala jeho matka, to bylo také důvodem, proč nároky uplatněné v posuzovaném dědickém řízení nijak neuvedl a nezahrnul do dědictví po matce. On sám pouze jednou kontaktoval právního zástupce a po ubezpečení, že se o vše postará, se o věc nezajímal.
9. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle §1, 5, 13, 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a konstatoval, že dědické řízení vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 35 D 903/97, které bylo zahájeno dne 3. 3. 1997, je přerušené z důvodu vyčkání skončení likvidačních a konkursních řízení společností, jež vlastnil zesnulý a není doposavad skončené. Matka žalobce přihlásila pohledávku do řízení ke dni 25. 6. 1998. Žalobce do tohoto řízení vstoupil jako právní nástupce po své zesnulé matce usnesením Okresní soudu v Liberci ze dne 24. 4. 2014.
10. Při posuzování, zda došlo k porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, určil soud rozhodným obdobím délku řízení od přihlášení pohledávky původním účastníkem řízení v roce 1998. Řízení proběhlo na dvou stupních soudní soustavy, od roku 2003 je přerušené. Soud posuzoval i související řízení s tím, že od roku 2006 do roku 2014 již došlo ke zrušení popř. ukončení konkursů na zůstavitelovy společnosti, není dořešena pouze společnost Ivas , spol. s r. o., kdy soud zjistil, že byla od roku 2008 nařízena likvidace a společnost stále není zlikvidována. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byť se jedná o řízení, které je objektivně právně ale především v souvisejících řízeních skutkově i procesně složité, celková délka řízení přesahující 18 let, je délkou řízení, kterou nelze omluvit ani množstvím a složitostí souvisejících řízení. Např. likvidace společnosti Ivas trvá již 7 let a dosud není skončena. Soud tak konstatoval, že celková délka řízení je nepřiměřená.
11. Při posuzování formy popř. výše přiměřeného zadostiučinění vyšel soud prvního stupně z výpovědi žalobce a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, dospěl k závěru, že žalobce po rozhodnou dobu ve větším než nepatrném rozsahu nesdílel nejistotu původní účastnice vzniklou z titulu nepřiměřené délky řízení a sám je účastníkem řízení cca 1,5 roku, když však ani v tomto období se sám nijak aktivně o řízení nezajímal. Soud přihlédl rovněž ke skutečnosti, že jde o řízení o likvidaci dědictví, které nastupuje v okamžiku, kdy je dědictví předlužené a žalobci se tak dostane jen nepatrné částky, pokud vůbec nějaké. Soud tak zejména s ohledem na poměr žalobce k posuzovanému řízení dospěl k závěru, že dostačujícím odškodněním je konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, kterého se žalobci dostalo již ve stanovisku žalované ze dne 16. 1. 2015. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.
12. Odvolací soud k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
13. Odvolací soud doplnil dokazování a zjistil, že usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 12. 2002, č. j. D 903/97-878, bylo řízení ve věci dodatečného projednání dědictví po zůstaviteli, za účasti 69 věřitelů, přerušeno z důvodu likvidace společností, v nichž byl zůstavitel jediným jednatelem a společníkem, přičemž Krajskému soudu v Ústí nad Labem a Městskému soudu v Praze byl dán podnět k rozhodnutí o zrušení a likvidaci celkem devíti společností s ručením omezeným. K žádosti žalobce ze dne 26. 1. 2016 jej Okresní soud v Liberci vyrozuměl o průběhu řízení vedeného pod sp. zn. 35 D 903/97, s tím, že od 10. 6. 2003 je v právní moci rozhodnutí o přerušení řízení, které žádný z účastníků nenapadl, a je třeba vyčkat likvidaci uvedených obchodních společností, neboť v dědickém řízení má být rozdělen podíl na jejich likvidačních zůstatcích. V současné době není skončena pouze likvidace společnosti Ivas , spol. s r. o., o jejímž zrušení a nařízení likvidace rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 5. 3. 2008 a skončením likvidace této společnosti odpadne poslední překážka, která brání v pokračování likvidace dědictví.
14. Odvolací soud se neztotožnil s výtkou žalobce, že soud prvního stupně vyzdvihl pouze kritérium významu předmětu řízení pro žalobce na úkor ostatních hledisek dle §31a odst. 3 OdpŠk, neboť z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, a usnesení ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2283/2015) vyplývá, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tj. to, co je pro něj v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odvolací soud přisvědčil žalované o podobnosti dědického řízení, v němž byla nařízena likvidace dědictví s konkursním řízením pro shodné zásadní prvky a principy. I v dědickém řízení, v němž byla nařízena likvidace dědictví, platí dle odvolacího soudu totéž, co dovodil Nejvyšší soud ohledně odškodnění nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou konkursního řízení (rozsudek ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010). Mezi výší požadovaného odškodnění za průtahy v řízení a mezi hodnotou předmětu řízení, v němž mělo k nedůvodným prodlevám docházet, by měl být vztah proporcionality, přičemž není obecně důvodu, aby výše odškodnění za průtahy přesahovala to, co bylo v daném řízení tzv. ve hře, a čeho se tedy žalobci dostalo na uspokojení pohledávky. V této souvislosti pak není důvodu nevycházet z judikatury vztahující se k odškodnění konkursního řízení, která předpokládá, že žalobu je třeba zamítnout pro předčasnost, dokud nebude zřejmé, zda se žalobci jako věřiteli vůbec nějakého uspokojení při rozvrhu dostane a pokud ano, v jakém rozsahu (rozsudek ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009).
15. Odvolací soud dále poukázal na to, že právní předchůdkyni žalobce, která přihlásila v dědickém řízení nepřednostní pohledávku, muselo být již od roku 2000 (bylo vydáno usnesení o předlužení dědictví) zřejmé, že její pohledávka, pokud vůbec bude uspokojena, pak jen minimálně ve vztahu k její nominální hodnotě, což ostatně vyplývá i z výpovědi žalobce, který uvedl, že jeho matka celou věc brala jako osobní prohru.
II. Dovolání a vyjádření k němu
16. Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce, zastoupený advokátem, dovoláním, které bylo následně doplněno podáními ze dne 8. 12. 2017 a ze dne 29. 6. 2018.
17. Dovolatel se domnívá, že v praxi dovolacího soudu není dosud řešena otázka výkladu procesního práva, dle níž jsou v řízení o likvidaci pozůstalosti shodné zásadní prvky a principy jako v řízení o konkursu. Tuto otázku vyřešil odvolací soud jako předběžnou a vyvodil z ní nutnost žalobu zamítnout pro předčasnost s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009.
18. V odvolacím soudem odkazovaném rozsudku dovolací soud sice uvedl, že „nárok žalobce na posouzení přiměřenosti délky dosud neskončeného konkursního řízení by zde byl uplatněn pro tentokráte předčasně, neboť vzhledem ke složitosti konkursního řízení a jeho specifickým fázím a procesním formám nemůže být před jeho skončením zjevné, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě“. Zároveň však podle téhož rozhodnutí „posouzení přiměřenosti konkursního řízení nebylo předmětem odvolatelovy žádosti o přiměřené zadostiučinění, a proto průběh konkursního řízení ani nebude posuzován“. Dle dovolatele je tak sporné, zda lze zmíněný judikát na věc uplatnit. Tím spíše, že žalobce ani jeho matka nejsou účastníky konkursního řízení a paralela mezi konkursem a likvidací pozůstalosti zůstává v praxi dovolacího soudu otázkou dosud neřešenou. Ovšem i kdyby toto rozhodnutí na věc dopadalo, odvolací soud nehodnotil, že dovolací soud v něm dospěl k závěru, že „poškozený by měl zásadně vyčkat konce posuzovaného řízení, ledaže je naprosto zjevné, že vzhledem ke konkrétním okolnostem případu již nelze jeho dosavadní délku považovat za přiměřenou, anebo pokud účastníku v probíhajícím řízení již závažná nemajetková újma vznikla“. Oproti rozsudku odvolacího soudu z výše citovaného rozsudku nevyplývá požadavek na zamítnutí žaloby o náhradu nemajetkové újmy podle §31a OdpŠk vždy, když její dojití soudu předchází ukončení kompenzovaného řízení.
19. Dovolatel dále namítá, že délku řízení u Okresního soudu v Liberci nelze považovat za přiměřenou. Řízení trvalo ke dni rozhodnutí odvolacího soudu bez dvou měsíců osmnáct let a i podle judikatury dovolacího soudu, na kterou odkazuje napadený rozsudek, mohl žalobce žalobu o zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení podat i během neskončeného procesu. Takový závěr připouští i stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), podle něhož „přiměřené zadostiučinění lze přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí a §22 odst. 1 věta třetí zákona, nebylo dosud pravomocně skončeno“. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak dle mínění dovolatele v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud má žalobu o zadostiučinění podle §31a OdpŠk za podanou předčasně po téměř osmnáctiletém řízení o likvidaci pozůstalosti za účasti dovolatele a jeho matky, a zamítá ji proto, že není znám výtěžek likvidace pozůstalosti po V. N.
20. Dle dovolatele nebyla v praxi dovolacího soudu vyřešena ani otázka výkladu hmotného práva, dle níž se význam předmětu řízení [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] v řízení o likvidaci pozůstalosti odvíjí z výše plnění, které na věřitele připadne z rozvrhu výtěžku zpeněžení majetkové podstaty dlužníka, jako v řízení o konkursu.
21. Dovolateli je znám rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, podle něhož „jestliže v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky“. Dovolatel se domnívá, že z předmětného rozsudku dovolacího soudu v tomto případě vyjít nelze, neboť i kdyby existovala paralela mezi řízením o likvidaci pozůstalosti a řízením o konkursu, v projednávané věci nebyla do rozhodnutí odvolacího soudu výše plnění připadající na dovolatele z rozvrhu výtěžku likvidace pozůstalosti známa. Dovolatel tak má za to, že se odvolací soud tímto poukazem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při hodnocení kritéria významu předmětu řízení v §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk.
22. Dovolatel se domnívá, že jelikož není znám výtěžek zpeněžení pozůstalosti po V. N., neuplatní se ani omezení výše zadostiučinění v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011. Odvolací soud tak nesprávně vyšel z toho, že účastník, který nebyl uspokojen při zpeněžení majetku dlužníka, nemá právo ani na kompenzaci liknavé procedury. I kdyby byla pro dovolatele z hlediska významu předmětu řízení určující pouze míra uspokojení věřitele a dovolatel tohoto uspokojení nedosáhl, ve shodě s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, má soud provést vypořádání účastníků. Pakliže dovolateli neprospívá hledisko v §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, měl se odvolací soud zabývat ostatními kritérii v §31a odst. 2 a 3 OdpŠk. Dovolatel v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12, v němž uvedl, že obecné soudy jsou povinny při stanovení výše zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle §31a odst. 3 OdpŠk přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu, nikoliv jen k těm kritériím, která jsou v daném ustanovení explicitně vyjmenována. Mezi takové okolnosti případu výslovně neuvedené v zákoně může patřit např. i mimořádnost období, v němž ke vzniku nemajetkové újmy došlo. V případě, že takto obecné soudy nepostupovaly, porušily čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
23. Odvolání dovolatele proti rozsudku soudu prvního stupně brojilo i proti tomu, že soud nehodnotil důkazy o okolnostech ve druhé větě §31a odst. 2 OdpŠk, ale pouze převzal závěry soudu prvního stupně a nehodnotil ani přípis místopředsedy Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 2. 2016, který četl. Jelikož pominul provedené důkazy, vyřešil dle dovolatele otázku procesního práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a to rozsudku ze dne 29. 4. 2005, sp. zn. 39 Odo 817/2003, z něhož plyne, že soud se v odůvodnění rozsudku musí vypořádat nejen s důkazními návrhy, které neprovedl, ale stejně tak se musí vypořádat s tím, proč v rozsudku nečiní žádné zjištění z některých provedených důkazů, a uvést, o které důkazy jde. Odvolací soud při výkladu hmotného práva nevyšel z druhé věty §31a odst. 2 OdpŠk, ačkoliv skutková podstata v §31a odst. 3 OdpŠk je k ní speciální. Odmítl se zabývat všemi kritérii pro stanovení zadostiučinění za morální újmu a po zjištění, že význam předmětu řízení pro poškozeného je odvozen z výše peněžité částky a že tato je zanedbatelná, žalobu zamítl. Tím dle dovolatele spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném hmotněprávním posouzení a neobstojí ani z hlediska řešení otázek práva procesního.
24. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a to včetně rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
25. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
26. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
27. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
28. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
29. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
30. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
31. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
32. Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky hmotného práva, zda se význam předmětu řízení [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] o likvidaci dědictví pro přihlášeného věřitele odvíjí z výše plnění, které na věřitele připadne z rozvrhu výtěžku zpeněžení majetkové podstaty dlužníka, obdobně jako v řízení o konkursu, neboť tato otázka nebyla dosud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
33. Dovolání není důvodné.
34. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
35. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
36. Podle §175t o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) je-li dědictví předluženo a nedojde-li k dohodě podle §175p, soud na návrh usnesením nařídí likvidaci dědictví; stejně soud postupuje, jestliže stát navrhl likvidaci dědictví proto, že věřitel odmítl přijmout na úhradu své pohledávky věc z dědictví. O nařízení likvidace dědictví může soud rozhodnout i bez návrhu (odstavec 1). O nařízení likvidace vydá soud usnesení, ve kterém vyzve věřitele, aby mu oznámili své pohledávky ve lhůtě, kterou v usnesení stanoví, a upozorní je, že pohledávky, které nebudou při likvidaci uspokojeny, zaniknou. Toto usnesení vyvěsí na úřední desce soudu (odstavec 2).
37. Podle §1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen „ZKV“), kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání nahrazen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), z tohoto znění vychází i dále citované rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, účelem tohoto zákona je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku (odstavec 1). Dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Jestliže dlužník zastavil platby, má se za to, že není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky (odstavec 2). Fyzická osoba, je-li podnikatelem, a právnická osoba je v úpadku i tehdy, jestliže je předlužena. O předlužení jde tehdy, jestliže tato osoba má více věřitelů a jestliže její splatné závazky jsou vyšší než její majetek; do ocenění dlužníkova majetku se zahrne i očekávaný výnos z pokračující podnikatelské činnosti, lze-li příjem převyšující náklady při pokračování podnikatelské činnosti důvodně předpokládat (odstavec 3). Podle §2 odst. 3 cílem konkursu a vyrovnání je dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu, a to za podmínek stanovených tímto zákonem.
38. Jak likvidace dědictví (ve vztahu k majetku zůstavitele), tak konkurs (ve vztahu k majetku úpadce) řeší konkurenci věřitelů, jejich pohledávek za zůstavitelem či úpadcem, a to za situace předluženého majetku (v případě úpadce stejná situace nastává i již jen při neschopnosti plnit své splatné závazky či zastavení plateb). Obdobné je i řešení tohoto stavu, tj. přihlášení pohledávek věřiteli ve stanovené lhůtě, zpeněžení majetku (podstaty) zůstavitele či úpadce a rozvržení jeho výtěžku mezi věřitele podle zákonem stanovených pravidel, kdy věřitelé jsou se svými pohledávkami rozděleni do jednotlivých skupin.
39. Jakkoliv se likvidace dědictví a konkurs řídí odlišnými procesními pravidly, která se liší jak konkrétními předpoklady pro jejich nařízení, přihlašování věřitelů, zpeněžení majetku, zařazení věřitelů (jejich pohledávek) do skupin, účasti věřitelů na tomto procesu, jakož i rozvržení výtěžku, je nepochybné, že obě řízení v základních rysech vykazují společné znaky. K tomuto závěru ostatně dospěla i dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, podle které „dědické řízení má dvojí účel, je jím jednak zjištění právních nástupců zůstavitele (tj. dědiců) a jednak zjištění zůstavitelova majetku. Dědické řízení je řízením nesporným, které je ovládáno principem oficiality (zahajuje se zpravidla bez návrhu) a vyšetřovací zásadou (soud je povinen provést i jiné než účastníky navržené důkazy, které jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu). Přestože likvidace dědictví je upravena v rámci dědického řízení (v ustanoveních §175t - §175v o. s. ř.), jedná se spíše o samostatné řízení vykazující prvky nesporného řízení, které se svojí povahou blíží exekučnímu či insolvenčnímu řízení. Nařízením likvidace se zásadně mění smysl a účel dědického řízení, neboť zde již nejde o zjištění a deklaraci dědického práva po zůstaviteli, ale o zajištění úhrady pohledávek zůstavitelových věřitelů“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1611/2013).
40. Je tak nepochybné, že obě řízení mají základní znaky společné, a to právě ve vztahu k nárokům věřitelů, a proto je na místě na postavení přihlášeného věřitele v těchto řízeních a tím i význam předmětu řízení pro něj nahlížet obdobně. Nejvyšší soud tak nevidí důvod na situaci přihlášeného věřitele v řízení o likvidaci dědictví neaplikovat závěry vyplývající ze své ustálené rozhodovací praxe týkající se poskytování zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délku řízení (§13 a §31a OdpŠk) přihlášenému věřiteli v konkursním řízení.
41. V rozsudku ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009, Nejvyšší soud konstatoval, že posouzení přiměřenosti délky insolvenčního (konkursního) řízení z hlediska nároku podle §13 a §31a OdpŠk přichází pojmově do úvahy až v souvislosti s jeho skončením.
42. V rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, Nejvyšší soud uzavřel, že při posouzení kritéria významu řízení dle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je třeba ve vztahu k předmětu řízení přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka „v sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 a rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci P. proti České republice , č. 12605/02, §66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek ESLP ve věci F. proti Francii [velký senát], č. 30979/96, §43, ESLP 2000-VII).
43. V rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněném pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud uvedl, že jestliže v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky.
44. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že posuzované řízení má shodné zásadní prvky a principy s řízením o konkursu a v návaznosti na to posoudil i význam předmětu řízení [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] o likvidaci dědictví dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se řízení o konkursu, přičemž dospěl k závěru, že žalobu je nutné pro předčasnost zamítnout, je jeho právní posouzení věci z hlediska shora uvedeného správné.
45. Nad rámec řešené právní otázky považuje dovolací soud za vhodné upozornit, že ze shora citované judikatury nelze automaticky činit závěr, že se v případě nulového či minimálního uspokojení přihlášené pohledávky nemůže věřiteli následně dostat peněžitého zadostiučinění, zvláště bude-li pro tuto formu zadostiučinění či jeho vyšší částku svědčit některá z okolností uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1162/2017). Význam předmětu řízení pro poškozeného je toliko nejdůležitějším (nikoliv jediným) kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené době [srov. část IV. písm. d) Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010]. Stejně tak ovšem platí, že zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného (sám dovolatel ve svém doplnění dovolání ze dne 8. 12. 2017 uvádí, že je „od přelomu tisíciletí zřejmé, že výtěžek likvidace pozůstalosti nebude postačovat ani k náhradě nákladů s pohřbením zůstavitele,“ z čehož dovozuje, že měl soud dědické řízení zastavit) a že předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
46. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, takové však dovolací soud neshledal. S ohledem na shora uvedený závěr je přitom zřejmé, že ani dovolatelem vytýkané nedostatky v postupu a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nemohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
47. Jenom pro úplnost, s ohledem na obsah některých dovolacích námitek, dovolací soud připomíná, že pro jeho rozhodnutí je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§243f o. s. ř.), tudíž nemohl přihlížet k tomu, zda v mezidobí bylo řízení o likvidaci dědictví skončeno a s jakým výsledek. Rovněž tak nemohl brát zřetel na odvolatelovu polemiku se skutkovým stavem, z něhož vychází napadené rozhodnutí, pokud tento namítal, že mu nebylo poskytnuto ani zadostiučinění spočívající v konstatování porušení práva, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§241a odst. 1 a 6 o. s. ř.).
VI. Závěr
48. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé správné, a dovolání žalobce není důvodné, postupoval dovolací soud podle §243d písm. a) o. s. ř. a dovolání v tomto rozsahu zamítl, ve zbývajícím rozsahu (co do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení) jej pak pro vady, které nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
49. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když procesně zcela úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
50.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 10. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu