ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4987.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4987/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D. ve věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16,o zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 118/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2008, č.j. 55 Co 113/2008 – 36, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 12. 2007, č. j. 26 C 118/2007 – 24, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady nemateriální újmy, jež měla žalobci vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného soudního řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 1987, sp. zn. 4 T 162/87 uznán vinným ze spáchání trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců a ke ztrátě vojenské hodnosti. Ve věci byla ministrem spravedlnosti podána stížnost pro porušení zákona, na základě které byl žalobce rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2005 zproštěn obžaloby. Žalobce podal u žalované dne 24. 7. 2006 neúspěšně žádost o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu neprojednáním věci v přiměřené lhůtě, když od rozsudku Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 1987 do rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2005 uplynulo více než 18 roků.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nárok žalobce na odškodnění za nemajetkovou újmu ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) je promlčen. Odvolací soud zdůraznil, že nárok na odškodnění nemateriální újmy byl do vnitrostátního právního řádu zakotven až novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb. Konstatoval, že čl. II přechodného ustanovení zákona č. 160/2006 Sb. je nutno vykládat tak, že odškodnit lze nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, ke kterému došlo přede dnem nabytí účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., jen tehdy, pokud nárok na náhradu této újmy nebyl ke dni nabytí jeho účinnosti promlčen. V posuzované věci se nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy promlčel dne 17. 2. 2006 uplynutím lhůty šesti měsíců od skončení řízení (viz §32 odst. 3 OdpŠk), přičemž žalobce nárok uplatnil u žalované dne 24. 7. 2006, tj. po uplynutí promlčecí doby. Ve věci žalobce nepodal před účinností zák. č. 160/2006 Sb. stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, která by prodloužila promlčecí lhůtu.
Rozsudek odvolacího soudu ve věci samé napadl žalobce dovoláním. Přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., přičemž za otázku zásadního právního významu považuje způsob počítání promlčecí doby. Žalobce nesouhlasí s právním posouzením počátku běhu promlčecí doby, jak k němu dospěl odvolací soud, neboť šestiměsíční lhůta nemohla začít plynout před 27. 4. 2006, kdy nabyl účinnosti zákon č. 160/2006 Sb. Poukázal na nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 10. 12. 1992 ve věci P. M., publikovaný v částce 132/1992 Sb., kde Ústavní soud ČSFR dovodil, že subjektivní lhůta nemůže začít občanovi plynout dříve, než nabude účinnosti zákon, který lhůtu stanoví. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá.
Dovolací soud opakovaně dovodil, že nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk lze nahradit i tehdy, neskončilo-li řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo, dříve než šest měsíců před nabytím účinnosti novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb., tedy před 27. 4. 2006. Skončilo-li takové řízení dříve, nelze §31a odst. 1 a 3 OdpŠk aplikovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1269/2009, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta Ústavním soudem usnesením ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10 a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1896/2009 nebo ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4479/2009, které jsou všechny veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Odvolací soud posoudil promlčení žalobcova nároku v souladu s touto judikaturou, a jeho rozhodnutí proto nelze považovat za zásadně právně významné ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Poukaz dovolatele na nález Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 10. 12. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 78/92, jehož výrok byl publikován ve Sbírce zákonů v roce 1992 a částce 132 a jehož plné znění lze nalézt na webových stránkách Ústavního soudu ČR ( http://www.usoud.cz/clanek/1476 ), je nepřiléhavý.
Ústavní soud ČSFR v dané věci shledal za protiústavní subjektivní lhůtu k odmítnutí nastoupení vojenské služby z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání v situaci, kdy předchozí úprava provedená zák. č. 73/1990 Sb., o civilní službě, žádnou lhůtu k odmítacímu prohlášení nestanovila, zatímco nová úprava provedená zákonem č. 18/1992 Sb., o civilní službě, ji stanovila na třicet dnů od ukončení odvodního řízení. V důsledku toho byly ty osoby, kterým odvodové řízení skončilo v době více než třiceti dnů před účinností zák. č. 18/1992 Sb., zbaveny ke dni nabytí účinnosti daného zákona možnosti odmítací prohlášení učinit. Přechodná ustanovení zák. č. 18/1992 Sb. na danou situaci nepamatovala a v důsledku toho došlo k porušení rovnosti občanů zakotvené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (23/1991 Sb.).
Z uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud ČSFR shledal za protiústavní ustanovení zákona, které v důsledku své zpětné účinnosti (retroaktivity) odnímalo práva nabytá dotčenými osobami za právní úpravy předchozí.
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že v čl. II. zákona č. 160/2006 Sb. je obsažena právní konstrukce zakládající pravou zpětnou účinnost. Ta je sice v právním státě zásadně nepřípustná, avšak v tomto případě je nepříznivý dopad „nové“ právní úpravy zaměřen pouze proti státu; poškozeným je naopak umožněno, aby uplatňovali své nároky na přiměřené zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v neprojednání věci v přiměřené době i tehdy, vznikla-li tato újma přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. Tato právní úprava časové působnosti je tedy řešena pravou zpětnou účinností ve prospěch poškozených a z toho důvodu ji nelze shledat nepřípustnou.
Skutečnost, že právní úprava odškodnění nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve vztahu k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, zavedená zák. č. 160/2006 Sb., je co do své aplikace omezena na případy, kdy není nárok promlčen, sama o sobě zpětné účinky zákona nepředstavuje. Limituje pouze použitelnost „nové“ úpravy z hlediska časového, jak to ostatně činí každá nová právní úprava.
Z těchto důvodů nelze na případ žalobce v této věci shora uvedené závěry nálezu Ústavního soudu ČSFR aplikovat, neboť žalobce žádné právo na odškodnění nemateriální újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením nenabyl, když podmínkou aplikace §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a OdpŠk je nepromlčení nároku na toto odškodnění (čl. II zák. č. 160/2006 Sb.), ke kterému došlo, jak soudy správně dovodily, dne 17. 2. 2006, tj. před účinností zák. č. 160/2006 Sb.
Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. května 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu