ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.5037.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 5037/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce Mgr. M. K. , proti žalované D. H. , zastoupené Mgr. Alexandrou Juráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1, o určení vlastnictví a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 1255/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2009, č.j. 27 Co 62/2009-466, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2009, č.j. 27 Co 62/2009-466, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. října 2008, č.j. 4 C 1255/2003-384, určil, že žalovaná je vlastnicí domu čp. 102 na stavební parcele č. 282, stavební parcely č. 282 o výměře 117 m2, a dále parcely č. 432/4 o výměře 133 m2 , vše v katastrálním území V. B. [(dále též „předmětné nemovitosti“) výrok I.]. Dále zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit předmětné nemovitosti (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.). Po provedeném dokazování uzavřel, že žalovaná splnila předpoklady stanovené v §49 obč. zák., tj. že (dne 5. února 2002) uzavřela s žalobcem kupní smlouvu v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, a že od této smlouvy po právu odstoupila. V důsledku toho soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal vyklizení předmětných nemovitostí.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o určení, že žalovaná je vlastnicí předmětných nemovitostí, a dále uložil žalované vyklidit tyto nemovitosti do 15 dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud navazujícími výroky rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku vyplývá, že odvolací soud „vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považuje za úplná a správná.“ V rozsudku odvolacího soudu se dále uvádí, že „vzhledem k tomu, že odvolací soud na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně zaujal jiné právní hodnocení, poučil žalovanou, aby doplnila důkazy k prokázání tísně a nápadně nevýhodných podmínek pro odstoupení od kupní smlouvy ze dne 5.2. 2002. Žalovaná reagovala podáním ze dne 30.3. 2009, v němž však žádné nové důkazy k prokázání svých tvrzení neuvedla.“ Poté odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala existenci nápadně nevýhodných podmínek. Podle odvolacího soudu „bylo zjištěno, že žalovaná koupila předmětné nemovitosti dne 5.2. 2002 za kupní cenu 140 000 Kč a téhož dne tyto nemovitosti prodala za stejnou kupní cenu, navíc bezplatně více jak jeden rok nemovitosti užívala a od žalobce převzala další finanční částky nad sjednanou kupní cenu.... nelze tedy dovodit nevýhodnost podmínek, za nichž byla kupní smlouva ze strany žalované uzavřena.“ S ohledem na tento závěr odvolací soud již nezkoumal existenci stavu tísně, neboť oba uvedené předpoklady musí být naplněny současně. Dovodil, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí a žalovaná, která nevyklidila předmětné nemovitosti do 31. července 2003, neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce, který se tak důvodně domáhá ochrany ve smyslu §126 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje v něm – jak lze dovodit z obsahu dovolání – dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) (rozhodnutí spočívá na nesprávné, právním posouzení věci) a §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolatelka polemizuje se skutkovým a právním závěrem odvolacího soudu. Má za to, že v řízení doložila listinnými důkazy jak skutečnost, že (v předmětné době, resp. v době uzavření předmětné kupní smlouvy) byla ve velmi špatném psychickém tlaku, tak i nápadně nevýhodné podmínky, když tržní cena předmětných nemovitostí činila zhruba 500.000,- Kč. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání žalované písemně nevyjádřil.
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání dovolatelky je přípustné (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) i důvodné.
Soud prvního stupně ve shora označeném rozsudku dospěl (ve stručnosti shrnuto) k závěru, že dovolatelka dne 5. února 2002 uzavřela s žalobcem ohledně převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem kupní smlouvu v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně v řízení provedl značné množství důkazů (listinné důkazy, výslechy svědků a účastníků), z nichž učinil dílčí skutková zjištění s následným závěrem o skutkovém stavu věci, který – jak již shora bylo uvedeno – právně posoudil tak, že dovolatelka po právu ve smyslu §49 obč. zák. odstoupila od uvedené kupní smlouvy. Soud prvního stupně tedy podrobil právní kvalifikaci svá skutková zjištění týkající se jak řešení otázky, zda dovolatelka uzavřela smlouvu v tísni (viz závěr soudu o špatném zdravotním stavu dovolatelky, nedostatek finančních prostředků dovolatelky na koupi nemovitosti a z toho vyplývající hrozba vystěhování s nezletilými dětmi, absence náhradního ubytování), tak i řešení otázky stavu tísně (viz závěr soudu o tom, že žalobce zaplatil žalované celkem 180.000,- Kč a dále ji umožnil nemovitosti ještě 1,5 roku bezplatně užívat s přihlédnutím ke zjištěné obvyklé ceně nemovitostí ve výši 570.000,- Kč).
Podle §242 odst. 1 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle třetího odstavce téhož paragrafu rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolání soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. O takový případ jde i v projednávané věci.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soudu prvního stupně. Odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (§213 o.s.ř.).
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, když podle svého přesvědčení vycházel z neměnného skutkového základu věci, který jinak právně posoudil. Své rozhodnutí postavil na přijatém závěru, že dovolatelka neprokázala existenci nápadně nevýhodných podmínek. V tomto směru odvolací soud vycházel z dílčího skutkového stavu soudu prvního stupně o tom, že kupní cena činila 140.000,- Kč. Odvolací soud však ponechal mimo jiné stranou další skutkové zjištění soudu prvního stupně ze znaleckého posudku Ing. Z. K., zpracovaného dne 3.8. 2008, o tom, že obvyklá cena předmětných nemovitostí ke dni 5. února 2002 (tj. ke dni uzavření kupní smlouvy mezi účastníky) činila 570.000,- Kč. Z toho ovšem vyplývá, že odvolací soud při svém meritorní rozhodování vycházel jen zčásti ze skutkového stavu věci, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, když výše uvedené skutkové zjištění o obvyklé ceně předmětných nemovitostí, jež mohlo mít zásadní význam pro právní posouzení věci, při rozhodování ponechal zcela stranou. Ve skutečnosti tedy odvolací soud postupoval tak, že nevycházel zcela ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, a v důsledku toho změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by v odvolacím řízení prováděl jakékoli dokazování (k tomu srov. protokoly o jednání před odvolacím soudem ze dne 26. března 2009 na č.l. 427 a ze dne 23. dubna 2009 na č.l. 467).
Je tedy zřejmé, že odvolací soud plně nedocenil skutečnost, že ustanovení §213 odst. 1 o.s.ř. o tom, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z listinných důkazů, z výpovědí účastníků řízení nebo z výpovědí svědků především proto, že při hodnocení výslechů svědků a účastníků spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. např. rozhodnutí č. 92/1968, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a na něj obsahově navazující judikaturu – např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 2505/2000, in Civilní judikatura, výběr aktuálních rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky, Linde Praha, a.s., 2. vydání, str. 297).
Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně, resp. pokud se v daném případě jen zčásti ztotožnil s určitými skutkovými zjištěními nalézacího soudu, když jiná zjištění, která ovšem byla spoluurčující pro meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně, nepřevzal, bylo za takové situace nezbytné, aby odvolací soud předmětné důkazy sám zopakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro zhodnocení těchto důkazů, případně v odůvodnění svého rozsudku relevantně vyložil, pro jaké důvody nebyla určitá skupina v řízení před soudem prvního stupně provedených důkazů z hlediska tvorby závěru o skutkovém stavu věci jím zohledněna.
Odvolací soud však takto nepostupoval a aniž měl vytvořeny předpoklady ve skutkových zjištěních, rozsudek soudu prvního stupně změnil shora vyloženým způsobem. Za tohoto procesního stavu nezbývá, než konstatovat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.). Vzhledem k tomu se Nejvyšší soud oprávněností dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů již nezabýval.
Nejvyšší soud shledal proto dovolání žalované důvodným, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 a 6 o.s.ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu