ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.5072.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 5072/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce V. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. m. L., o určení neplatnosti kupní smlouvy, o určení vlastnictví k nemovitostem a o uložení povinnosti při prodeji domu „postupovat dle zásad privatizace“, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 305/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. října 2007, č. j. 36 Co 66/2007-154, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 3. 5. 2000 domáhal, aby „soud 1) přezkoumal rozhodnutí městského zastupitelstva v L., jímž se schvalují zásady platné od 1. dubna 1999, a to v tom smyslu, nejsou-li těmito zásadami porušena práva všech na stejné podmínky a stejné postavení v hospodářské soutěži, 2) zrušil zásady platné od 1. dubna 1999 s tím, že privatizace bytů bude probíhat podle zásad původních.“ V reakci na usnesení (výzvu) soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby žalobce podáním došlým soudu dne 21. 8. 2000 upravil mimo jiné petit žaloby tak, že žádal vydání rozsudku, podle kterého „se zrušuje privatizace nemovitostí v majetku města L. podle zásad, které nabyly účinnosti od 1. dubna 1999, včetně všech právních úkonů s tím souvisejících a dosud provedených a aby nařídil privatizovat byty v majetku města L. podle původních zásad, které nabyly účinnosti dne 1. 7. 1995,“ a dále se domáhal vydání předběžného opatření spočívajícího v „pozastavení privatizace nemovitostí v majetku žalovaného, včetně všech právních úkonů a finančních operací s tím souvisejících do doby pravomocného ukončení sporu.“ Žalobu odůvodnil zejména tím, že zastupitelstvo města L. s účinností od 1. 4. 1999 schválilo zásady privatizace nemovitostí (dále jen „zásady“) a zároveň zrušilo „Zásady privatizace nemovitostí v majetku města L.,“ které nabyly účinnosti dne 1. 7. 1995. Je toho názoru, že zásady účinné od 1. 4. 1999 značně znevýhodňují občany, kteří se takovéto privatizace zúčastní, proti občanům, kteří privatizovali své byty podle zásad účinných od 1. 7. 1995, podle nichž měli občané možnost koupit si do osobního vlastnictví bytovou jednotku, kterou užívali, což však již nové zásady neumožňují, když podle nich lze pouze založit družstvo a odkoupit dům jako celek. Město L. tak dává různým občanům ke stejnému aktu různé podmínky a dochází proto k diskriminaci občanů, kterým je vnucena privatizace podle zásad účinných od 1. 4. 1999, neboť občané nyní musejí vynaložit daleko větší finanční prostředky na privatizaci, než tomu bylo při prodeji jednotlivých bytů.
Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 18. 1. 2001, č. j. 22 Nc 1563/2000-44, s odkazem na §104 odst. 1 o. s. ř. a bod 2., hlavy první, části dvanácté, zák. č. 30/2000 Sb., řízení zastavil s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Okresnímu úřadu v L. k rozhodnutí, a rozhodl o nákladech řízení. Podle soudu prvního stupně se žalobce žalobou ze dne 3. 5. 2000 kromě nařízení předběžného opatření domáhal přezkoumání rozhodnutí městského zastupitelstva v L., jímž byly schváleny zásady postupu při privatizaci nemovitostí, a toho, aby tyto zásady byly zrušeny. Pravomoc pozastavit výkon opatření obecního zastupitelstva však v intencích
§36 a §62 zákona o obcích náleží okresnímu úřadu, nikoli soudu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 27. 3. 2001, č. j. 36 Co 102/2001-52, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, když se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že v řízení nelze pokračovat, neboť v dané věci není dána pravomoc soudu.
Na základě dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. 7. 2004, č. j. 29 Odo 244/2002-87, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci i usnesení Okresního soudu v Liberci zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť oba soudy pochybily, když předmět řízení vymezily jinak, než jak to dokládá obsah spisu; z petitu formulovaného v doplnění žaloby ze dne 21. 8. 2000 je totiž zřejmé, že o přezkum rozhodnutí městského zastupitelstva již žalobce nežádá. Dovolací soud dále dospěl k závěru, že žalobcem uplatňovaný nárok lze posoudit jako nárok občanskoprávní, k jehož řešení jsou (ve shodě s dikcí §7 odst. 1 o. s. ř.) povolány soudy v občanském soudním řízení, a také požadavek, aby soud nařídil privatizovat byty v majetku města podle původních „zásad“, které nabyly účinnosti dne 1. 7. 1995, nevybočuje z mezí soudní pravomoci.
Okresní soud v Liberci poté, co připustil změny žalobního petitu tak, že žalobce se domáhal určení, že „kupní smlouva č. j. 2603/00/0253 s právními účinky vkladu
1. 11. 2000 uzavřená mezi žalovaným a B. d. S., kterou došlo k prodeji domu č.p. 494 v kat. území L., je neplatná,“ že „vlastníkem domu č.p. 494 na stav. parcele 1016/148 v kat. území L., je žalovaný,“ a že žalovaný je povinen při prodeji domu č.p. 494/3 v L. postupovat dle zásad privatizace nemovitostí majetku M. L., které nabyly účinnosti dne 1. 7. 1995,“ rozsudkem ze dne 24. 11. 2006, č. j. 15 C 305/2006-132, žalobu zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení, o odměně A. Š. za právní zastoupení žalobce v dovolacím řízení a odměně M. V. za právní zastoupení žalobce v řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovaným a B. d. S., kterou došlo k prodeji domu č.p. 494 v L. 5, je platná, neboť byly splněny všechny zákonné podmínky, kupní smlouva obsahuje podstatné náležitosti, je v souladu s právními předpisy a nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy, jenž žalobce spatřoval v „hrubém a základním krácení jeho práv na rovné postavení v hospodářské soutěži, neboť změnou privatizačních zásad byl postaven do nevýhodné pozice proti občanům, kterým bylo umožněno koupit si městské byty přímo, za daleko příznivějších cenových podmínek.“ Soud prvního stupně dovodil, že žádný předpis - kromě zákona č. 72/1994 Sb. a v určitých případech občanský zákoník - nemůže předepisovat vlastníkům nemovitostí, tedy ani žalovanému, jakým způsobem zprivatizuje svůj majetek; názor žalobce, že obec musí privatizovat bytové jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb., označil za mylný, neboť žádný zákon tuto povinnost obci neukládá, a v době prodeje navíc nebyly v budově vymezeny jednotlivé bytové jednotky. Žalobcův výklad ustanovení Listiny základních práv a svobod soud považoval za zcela účelový, když navíc opomíjí §132 obč. zák., podle nějž vlastník je oprávněn s předmětem svého vlastnictví nakládat. Uzavřel, že stávající situaci žalobce žalovaný nijak nezavinil, naopak si ji zavinil žalobce sám, když „špatně odhadl vývoj privatizace, do družstva, kterému byl dům jako celek prodán, nevstoupil, a stál tak před otázkou, zda koupit byt, který mu družstvo nabídlo k odprodeji za daleko vyšší cenu, než za jakou by byl byt získal jako zakládající člen družstva“. Protože soud neshledal žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy důvodnou, nevyhověl ani dalším žalobním návrhům žalobce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 11. 10. 2007, č. j. 36 Co 66/2007-154, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a o odměně zástupce žalobce. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a poté, co shledal naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., se ztotožnil i s právním posouzením věci. Dovodil, že zásady privatizace účinné od 1. 4. 1999 jsou interním aktem žalovaného, kterým vyjádřil svou vůli o způsobu privatizace jeho majetku, a zavazují orgány žalovaného ke stanovenému postupu
při realizaci prodeje majetku města. Žalovaný je sice veřejnoprávní korporací, v soukromoprávním vztahu má však shodné postavení jako jiný účastník právního vztahu, přičemž je třeba vycházet ze zásady rovnosti subjektů občanskoprávních vztahů a smluvní autonomie. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1322/96, v němž dovolací soud uvedl, že z obsahu vlastnického práva plyne, že vlastník sám v rámci svého dispozičního práva rozhoduje o tom, na koho své vlastnictví převede, za jakých podmínek a v jakém rozsahu. Námitky žalobce, že převod předmětného domu zakládá vůči němu diskriminační jednání z důvodu, že mu nebyly zaručeny shodné podmínky podle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že tímto jednáním došlo ke zneužití vlastnického práva žalovaného (čl. 11 odst. 3 Listiny), je podle odvolacího soudu třeba posuzovat v intencích nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, neboť žalovaný projevil vůli nakládat se svým majetkem v rámci svého dispozičního práva, v rámci platných právních předpisů, přičemž výkon vlastnického práva lze omezit pouze se souhlasem vlastníka, jinak jen na základě zákona. Tím, že žalovaný změnou zásad převodu majetku stanovil pro všechny občany stejné podmínky pro privatizaci podle zásad účinných od 1. 4.1999, k porušení zásady rovnosti nedošlo, kupní smlouva uzavřená mezi žalovaným a bytovým družstvem je v souladu s právními předpisy a nepříčí se dobrým mravům. Nebylo-li vůlí žalovaného vymezit v předmětném domě bytové jednotky, nýbrž prodat jej družstvu jako celek, nemohlo být postupováno podle §22 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví k bytům. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný při přijetí zásad privatizace (převodů do vlastnictví třetích osob) postupoval v souladu se zákonem o obcích a převody realizoval formou požadovanou občanským zákoníkem; nejde tedy o neplatné právní úkony.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podal žalobce dovolání, v němž v podstatě pouze opakuje námitky, jež uplatňoval v průběhu celého řízení. Přípustnost dovolání dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má zato, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že „se může dotýkat širokého okruhu subjektů“. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že žalovaný mohl podle svého uvážení měnit podmínky privatizace a mohl prodávat nemovitosti, které jsou v jeho vlastnictví, jakékoli osobě za jakýchkoli podmínek, pokud byl splněn „zákonem formálně stanovený postup“, a že se v dané věci jedná o soukromoprávní vztah. Domnívá se, že „vzhledem k tomu, že města a obce nemají konkrétní majitele, musí nakládat s tímto majetkem tak, aby nedocházelo k diskriminaci a všichni měli stejná práva a povinnosti“; „ze zákona je „členem“ této korporace a ze zákona o obcích vyplývají určitá práva a povinnosti.“ Tím, že žalovaný „uprostřed“ privatizace změnil podmínky prodeje bytů (domů), došlo podle názoru dovolatele ke „ztrátě principu rovnosti, zejména té části, která obsahuje mít právo na stejné příležitosti a podmínky,“ jež dovozuje z čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle něj „tak došlo k zásahu do základních práv a tedy k rozporu právního úkonu (kupní smlouvy) s normou vyšší právní síly a tím i k neplatnosti takového úkonu.“ Poukazuje taktéž na čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle nějž nesmí být vlastnictví zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Je rovněž přesvědčen, že kupní smlouva odporuje dobrým mravům, neboť kupující v době vyhlášení zásad privatizace neexistoval, a je proto nelogické vyjádření žalovaného, že měl zájem na tom, aby se k bytům „dostali“ původní nájemníci. Dále žalobce uvedl, že prodával-li žalovaný domy jako celek, nemusel respektovat §22 odst. 2 zák. č. 72/1994 Sb. a mohl si je koupit kdokoli. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby „přikázal věc k novému projednání.“
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů, uvedl, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a navrhl, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce „jako nedůvodné zamítl.“
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle
§242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud
za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalobce dovoláním napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Námitky dovolatele, že „žalovaný nemohl dle svého uvážení měnit podmínky privatizace, že v případě převodu předmětného bytového domu nešlo o vztah soukromoprávní, protože „města, obce nemají konkrétní majitele a musí nakládat s majetkem tak, aby nedocházelo k diskriminaci a všichni měli stejná práva a povinnosti,“ a že je „ze zákona členem této korporace a ze zákona o obcích vyplývají určitá práva a povinnosti,“ nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v dané věci založit. Je nutno zdůraznit, že žádný právní předpis v době prodeje předmětného domu obcím neukládal (a ani v současné době neukládá) povinnost převádět obecní byty jejich nájemcům do osobního vlastnictví; dispozice s byty, resp. bytovými domy ve vlastnictví obce (tj. zda obec byty či bytové domy převede, nebo si je ponechá ve svém vlastnictví) je tak plně ponechána na vůli obce jakožto vlastníka. Jak správně dovodily soudy obou stupňů, vlastnické právo může být omezeno pouze se souhlasem vlastníka či na základě zákona, přičemž obec (město) jako vlastník má stejná práva jako kterýkoliv jiný vlastník - právnická či fyzická osoba, pouze s omezeními stanovenými občanským zákoníkem a zákonem č. 367/1990 Sb.,
o obcích (nyní zák. č. 128/2000 Sb.), podle jehož §36a odst. 4 záměry obce převést nemovitý majetek a pronajmout nemovitý majetek, s výjimkou pronájmu bytů, musí být v obci vhodným způsobem zveřejněny nejméně po dobu 30 dnů před projednáním v orgánech obce, aby se k nim mohli občané vyjádřit a předložit své nabídky. Bylo-li v řízení zjištěno, že žalovaný při prodeji obecního majetku postupoval v souladu s výše uvedeným, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci. Nedodržení předepsaného postupu navíc dovolatel v průběhu řízení ani v dovolání nenamítal.
Pokud je pak dovolatel přesvědčen, že „změnil-li žalovaný uprostřed privatizace podmínky prodeje bytů (domů), došlo k ztrátě principu rovnosti, zejména té části, která obsahuje mít právo na stejné příležitosti a podmínky,“ a že tak došlo k porušení čl. 3 odst. 1 a čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, pak tyto námitky jsou zcela nepřípadné, neboť čl. 3 odst. 1 LZPS se k posuzované problematice vůbec nevztahuje, a kromě toho lze porušení základních lidských práv namítat pouze prostřednictvím porušení konkrétního právního předpisu (resp. konkrétního zákonného ustanovení), nikoli v rovině obecné, jak činí dovolatel. Bylo-li navíc v řízení zjištěno, že žalovaný při prodeji předmětného domu postupoval v souladu se zákonem o obcích a občanským zákoníkem, pak tímto zákonným postupem logicky k porušení základních lidských práv dovolatele ani dojít nemohlo.
Otázka dovolatelem namítaného rozporu předmětné kupní smlouvy s dobrými mravy taktéž není způsobilá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v této věci založit, neboť posouzení, zda smlouva je rozporná s dobrými mravy, je závislé na konkrétních okolnostech a poměrech smluvních stran, pročež má význam právě a jen pro projednávanou věc a nesplňuje tak podmínku judikatorního přesahu
do poměrů sporů jiných - obdobných (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 29 Odo 479/2003, uveřejněný pod číslem 80/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost je pak třeba uvést, že soudy obou stupňů se věcným posouzením žaloby o určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a B. d. S., s právními účinky vkladu ke dni 1. 11. 2000, zabývaly zcela nadbytečně, ačkoliv ji bylo namístě zamítnout již z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. na takovém určení, jehož neexistence je dána již tím, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99). Na určení neplatnosti kupní smlouvy pak naléhavý právní zájem není dán současně i z toho důvodu, že účastníkem řízení o určení neplatnosti smlouvy musí být všichni účastníci dotčené smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 217/2005). V posuzovaném případě však kupující B. d. S. účastníkem řízení nebylo. Stejně tak se soudy obou stupňů zcela nadbytečně zabývaly věcným posouzením žaloby o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, ačkoliv ji taktéž bylo namístě zamítnout již z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. na takovém určení, jehož neexistence je dána již tím, že pokud výrok rozsudku, kterým se rozhoduje o určení vlastnictví, nebude zavazovat osobu (resp. všechny osoby), která je jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí (zde B. d. S.), není v takovém případě dán naléhavý právní zájem na vydání požadovaného určovacího rozhodnutí ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., neboť takovéto rozhodnutí nemůže mít žádný vliv na zápis do katastru nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. (když dovolatel v podstatě ani žádnou otázku zásadního právního významu ve svém dovolání jasně nevymezil), není dovolání žalobce podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle 243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž mohl přihlédnout k podáním dovolatele ze dne 13. 6. 2008 a ze dne
4. 12. 2008, neboť byla podána již po uplynutí dovolací lhůty.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem, neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. března 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu