ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.513.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 513/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně PhDr. H. P., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 100.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 EC 40/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2013, č. j. 70 Co 504/2013 - 116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh žalobkyně na ustanovení zástupce pro dovolací řízení
Žalobkyně podáním ze dne 2. 9. 2013 požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. V žádosti žalobkyně uvedla, že pobírá invalidní důchod ve výši 13.388,- Kč měsíčně, nemá žádné úspory ani žádný movitý či nemovitý majetek. Dále odkázala na jí uplatněné pohledávky v jiných probíhajících soudních řízeních v celkové výši cca 900.000,- Kč a proti ní vedená soudní řízení s celkovou výší vymáhaných dluhů cca 400.000,- Kč.
Soud prvního stupně s ohledem na výši měsíčního příjmu neshledal existenci takových majetkových poměrů žalobkyně, které by odůvodňovaly osvobození žalobkyně od soudních poplatků. Jelikož u žalobkyně nebyly předpoklady pro to, aby byla osvobozena od soudních poplatků, soud žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení zamítl.
Odvolací soud usnesení soud prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí přisvědčil námitkám žalobkyně, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je kusé, pokud se zabývá podmínkami pro osvobození žalobkyně od soudních poplatků pouze z pohledu výše jejího příjmu. Odvolací soud se tak dále zabýval tím, zda se nejedná o zjevně bezdůvodné uplatňování či bránění práva a předpokládanými náklady řízení. Uvedl, že v projednávané věci žádné náklady nepřicházejí v úvahu, neboť řízení je od soudních poplatků osvobozeno ze zákona a dokazování se před dovolacím soudem neprovádí. Náklady právního zastoupení odvolací soud nepovažoval za relevantní měřítko, neboť tuto položku nákladů řízení přímo ovlivnila žalobkyně obsahem žalobního požadavku. Odvolací soud dále přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně po řadu let osobně nebo jako odborová organizace zahlcuje soudy všech stupňů mnoha žalobami a s nimi spojenými úkony; v těchto aktivitách jí nelze bránit, neboť jsou naplněním jejího práva na svobodný přístup k soudu, zároveň však není možné a nebylo by ani spravedlivé, aby finanční náklady s tím spojené byly navrhovanou cestou přenášeny na bedra daňových poplatníků. Odvolací soud dále uvedl, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že žalobkyni ještě v nedávné době v řadě řízení zastupovala advokátka JUDr. Kašpárková, a to na základě smluvního vztahu s žalobkyní. Z toho je zřejmé, že poměry žalobkyně nejsou takové, aby jí neumožnily zajistit si právní pomoc pro potřeby dovolacího řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že otázka posuzovaná odvolacím soudem má být posouzena jinak a že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítla, že odvolací soud se nevypořádal s namítanou nepřezkoumatelností rozhodnutí soudu prvního stupně, když soud prvního stupně neuvedl žádnou částku nutných nákladů zastoupení. Odvolací soud nedostatečná skutková zjištění ani nedoplnil, když výši nákladů právního zastoupení s ohledem na okolnosti případu nepovažoval za zásadně relevantní měřítko. Dále dovolatelka namítá vady řízení, spočívající ve vadném průběhu dokazování. Tvrzení odvolacího soudu, že dovolatelka řadu let zahlcuje soudy mnoha žalobami, je skutkovou novotou, přičemž odvolací soud pro toto tvrzení neučinil žádná přezkoumatelná skutková zjištění. Dovolatelka je fyzickou osobou a nemůže tedy být odborovou organizací, jak odvolací soud uvedl. Dovolatelka dále namítá, že není pravdou, že by přenášela finanční náklady na přístup k soudu na daňové poplatníky, neboť tyto náklady platila sama. Dále dovolatelka namítá nepřezkoumatelnost skutkových zjištění odvolacího soudu, když odvolací soud uvedl, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že dovolatelku ještě v nedávné době v řadě řízení zastupovala advokátka JUDr. Kašpárková. Jednak dovolatelka namítá, že soud nevykonává „úřední činnost“, ale „nezávisle rozhoduje“. Údaj o „řadě řízení“ nelze použít bez dokazování a bez možnosti, aby se účastník řízení k tomuto mohl vyjádřit. Odvolací soud neposoudil, zda zastoupení dovolatelky JUDr. Kašpárkovou je ještě aktuální, zda nedošlo ke změně zastoupení v důsledku majetkových poměrů žalobkyně.
Dovolatelka doplnila své dovolání podáním ze dne 11. 4. 2014, v němž odkázala na ustanovení §121 o. s. ř. a zdůraznila, že toto ustanovení neuvádí „úřední“ činnost soudu, a dále odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013. Dle citovaného rozhodnutí by výše nákladů zastoupení činila 8.228,- Kč, což jsou 2/3 celkového měsíčního příjmu dovolatelky.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Dovolatelka co do přípustnosti dovolání uvedla, že „otázka posuzovaná odvolacím soudem určitým způsobem, má být posouzena jinak“. Takového vymezení přípustnosti dovolání naznačuje nepochopení jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání, neboť předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a to postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.
Přípustnost dovolání tak může založit pouze druhý dovolatekou uvedený důvod, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z ustanovení §237 o. s. ř. se podává, že se musí jednat o takovou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy řečeno, musí se jednat o právní otázku, která má význam pro věcné rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovolání naopak nemůže založit otázka, která slouží k pouhému poskytnutí právní informace, avšak rozhodnutí odvolacího soudu na ní nezávisí, nebo otázka, jejíž - byť i odlišné -vyřešení by nemohlo přivodit pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve věci.
Podle §138 odst. 1 věty první o. s. ř., může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné ne zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Poměry účastníka je třeba vykládat v tom smyslu, že soud přihlédne zejména k celkovým majetkovým poměrům žadatele, dále k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku, a k dalším podobným okolnostem, u fyzických osob se berou v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav, apod. Přitom soud vychází ze skutečností, které účastník řízení v žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků, případně v žádosti o ustanovení zástupce, tvrdil a také prokázal. Osvobození od soudních poplatků odůvodňují poměry žadatele zpravidla tehdy, nemohl-li by platit náklady bez ohrožení výživy vlastní a výživy osob, k nimž má podle zákona vyživovací povinnost. Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se musí promítnout do závěru, zda účastník je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených se zastoupením (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013).
Odvolací soud i soud prvního stupně správně hodnotili výši příjmu dovolatelky z invalidního důchodu. Odvolací soud dále správně doplnil, že v posuzovaném řízení se neplatí soudní poplatky a že dokazování se před dovolacím soudem neprovádí, tedy ani náklady dokazování nelze očekávat. Naopak vzhledem k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 odvolací soud nesprávně zhodnotil výši nákladů právního zastoupení, což však nelze odvolacímu soudu přikládat k tíži, když citované rozhodnutí bylo vydáno až poté, co odvolací soud rozhodl. Uvedený nedostatek však nemůže založit přípustnost dovolání, neboť ani podrobnější zkoumání okolností rozhodných pro přiznání osvobození od soudního poplatku, a tudíž i pro ustanovení zástupce, by nemohlo přivodit pro dovolatelku příznivější rozhodnutí ve věci.
V posuzované věci v úvahu přichází toliko náklady na zástupce účastníka řízení, které by samy o sobě neměly být nepřiměřeně vysoké, neboť podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, se odměna advokáta v řízení, jehož předmětem je zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci posoudí podle §9 odst. 4 písm. a) ve spojení s §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, což představuje částku 3.100,- Kč za jeden úkon právní služby, k čemuž je ještě třeba připočíst náhradu hotových výdajů a náhradu za promeškaný čas (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2014, sp. zn. 30 Cdo 4173/2013).
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá) a dovolání odmítl (srov. §243c odst. 1).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu