ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.524.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 524/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně B. P. proti žalované obchodní společnosti L. I., a. s., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 9 C 49/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. září 2001, č. j. 9 Co 395/2001-98, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 15. prosince 2000, č. j. 9 C 49/98-66, zamítl žalobu, aby soud určil, že nemovitosti - pozemek parc. č. 510/3 o výměře 557 m2 - zastavěná plocha a ostatní stavební objekt - autoservis č. p. 607, postavený na pozemku parc. č. 510/3, obě zapsané jako vlastnictví žalovaného na LV č. 989 pro katastrální území a obec S. u Katastrálního úřadu ve F. jsou ve společném jmění manželů Ing. M. a B. P. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. září 2001, č. j. 9 Co 395/2001-98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Současně zamítl návrh žalobkyně, aby proti tomuto rozsudku bylo připuštěno dovolání.
Odvolací soud vycházel především ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Vzal tak fakticky za prokázáno, že hospodářskou smlouvou ze dne 5. prosince 1991 nabyl její manžel Ing. M. P. ke svému podnikání výše uvedené nemovitosti. Tyto nemovitosti Ing. M. P. prodal kupní smlouvou ze dne 6. 3. 1996 žalovanému. Ve skutečnosti se ovšem jednalo o zajišťovací institut v souvislosti s úvěrem, který žalovaný poskytl bratranci Ing. P. V. O. Protože úvěr nebyl zaplacen, žalovaný sám podal návrh na vklad do katastru nemovitostí a tyto tím získal do vlastnictví ke dni 24. září 1996. Manželství žalobkyně a Ing. P. uzavřené dne 2. října 1971 dosud trvá. Jejich bezpodílové spoluvlastnictví však bylo zrušeno podle §148a odst. 2 o. z. rozsudkem ze dne 28. května 1996, který nabyl právní moci dne 11. 7. 1996.
Ani odvolací soud však neshledal předpoklady pro to, aby bylo možno vyhovět žalobě o určení, že sporem dotčené nemovitosti jsou ve společném jmění manželů Ing. M. a B. P. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že ač žalobkyně v tomto případě osvědčila existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na jí požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\"), jako jednoho z předpokladů úspěšnosti žaloby, nebyl naplněn další nezbytný předpoklad spočívající v účastenství manžela žalobkyně (na straně žalované), a to jako osoby nepominutelně dotčené hmotněprávní úpravou ze vztahů založených citovanou kupní smlouvou, vyplývajících též z dřívější existence bezpodílového spoluvlastnictví manželů (později společného jmění manželů), zrušeného soudním rozhodnutím k 11. červenci 1996. Podle odvolacího soudu absence tohoto účastenství manžela žalobkyně v daném řízení je základním důvodem nemožnosti vyhovět této žalobě. Odvolací soud dále dovodil, že právní účinky vkladu vlastnického práva ohledně sporných nemovitostí ve prospěch žalovaného ke dni 24. září 1996 jsou pro tento závěr nepřípadné, když by mohly být řešeny pouze v rámci předběžné otázky o platnosti citované kupní smlouvy. Žalobkyní tvrzený podíl jejího manžela na případné neplatnosti zmiňované smlouvy pak podle soudu rovněž neměl vliv na otázku nutnosti jeho účastenství ve věci.
Sám odvolací soud pak nepovažoval svoje rozhodnutí po právní stránce za zásadního významu, neboť v něm nebyla řešena otázka takovéhoto významu (§239 občanského soudního řádu - dále jen \"o. s. ř.\"). Za takovou odvolací soud zejména nepovažoval právní otázku vznesenou žalobkyní, \"zda brání vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů skutečnost, že v době zániku tohoto spoluvlastnictví je jako vlastník nemovitosti zapsán v katastru nemovitostí jiný subjekt“.
Toto rozhodnutí městského soudu nabylo právní moci dne 29. listopadu 2001.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala žalobkyně dne 28. prosince 2001 dovolání. Přípustnost tohoto dovolání odůvodňuje odkazem na ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. (zřejmě nedopatřením uveden §238 odst. 2 o. s. ř.). Jako důvod dovolání uvádí odkaz na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. (nesprávně uvedeno §241 odst. 2 písm. d) o. s. ř.).
Podle dovolatelky rozhodnutí soudu prvního stupně nevzalo v úvahu absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 6. března 1996, ač byla žalobkyní namítána a žalovaný se k této otázce nevyjádřil, přičemž soud žalobu fakticky zamítl pro nedostatečně vymezený okruh účastníků řízení. Odvolací soud toto pochybení nenapravil. Dovolatelka nesprávnost rozhodnutí soudů obou stupňů spatřuje v tom, že soudy nepřihlédly k neplatnosti kupní smlouvy podle §39 občanského zákoníku. Sjednáním tzv. propadné zástavy byl (totiž) obcházen zákon. Dále má dovolatelka zato, že žalovaným v řízení o určení vlastnictví k nemovitosti může být pouze ten, komu svědčí hmotné právo, tj. ten, kdo je zapsán (jako vlastník) v katastru nemovitostí. Nadto podle dovolatelky není možné ve věci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů vycházet z judikatury před účinností zákona o katastru nemovitostí.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů, když dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (odvolání směřovalo proti rozsudku soudu prvního stupně, vydanému přede dnem nabytí účinnosti této novely občanského soudního řádu - část dvanáctá, hlava první, bod 15. zmíněné novely). Uvedený procesní předpis je proto v tomto rozhodnutí užit ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a splňuje formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. Poté se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §238 odst.1 o. s. ř. a §239 odst. 1 a 2 téhož zákona.
V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé. Ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. však dopadá pouze na případy, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Není proto zde možno dovodit důvod přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení.
Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně též nepředcházel jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu. Ve věci proto nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je totiž dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti tomuto jeho rozsudku dovolání přípustné, kdy naopak návrh žalobkyně učiněný v tomto smyslu výslovně zamítl. Ve věci tedy není dán ani případ přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř.
Založena však není ani přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Citované ustanovení takto svěřuje dovolacímu soudu oprávnění posoudit možnost přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné. Toto řešení umožňuje v konkrétní věci zvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Jde o výjimečnou možnost, která je vyhrazena jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Musí se současně jednat o takové právní otázky, jejichž právní význam se vztahuje ne toliko úzce k vlastní projednávané věci, ale jejichž právní dopad je obecný. K naplnění tohoto předpokladu proto dochází především tehdy, jde-li o řešení právních otázek v právní teorii a praxi dosud sporných a judikaturou dovolacího soudu, resp. vyšších soudů zatím neřešených, eventuálně, je-li právní otázka řešena v rozporu s hmotným právem. Z koncepce úpravy přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 o. s. ř., kdy podstatným je ověření toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je možno kvalifikovat jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vyplývá, že v těchto případech je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu toliko z dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
Při úvahách, zda je proti rozsudku odvolacího soudu v této věci přípustné dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., bylo především zřejmé, že právní otázka, kterou odvolací soud formuloval tak, že nebyl naplněn nezbytný předpoklad přípustnosti určovací žaloby v této věci spočívající v účastenství manžela žalobkyně (na straně žalované), a to jako osoby nepominutelně dotčené hmotněprávní úpravou ze vztahů založených citovanou kupní smlouvou, vyplývajících též z dřívější existence bezpodílového spoluvlastnictví manželů (později společného jmění manželů), zrušeného soudním rozhodnutím k 11. červenci 1996, byla výlučná a zásadní pro jeho rozhodnutí. Tuto úvahu je pak třeba pokládat za správnou.
Předpoklady ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. pro možnost úspěšnosti žaloby o určení, nejsou dány tehdy, jestliže účastníky konkrétního řízení o takové žalobě nejsou všechny osoby, které mohly mít podle hmotného práva vliv na vznik napadeného právního úkonu, resp. kterých se dotkl právní úkon při svém vzniku, resp. promítl se do jejich právních poměrů. V daném případě žalobkyní - dovolatelkou požadované určení se vztahuje i k osobě jejího manžela Ing. M. P. Ten se však účastníkem tohoto řízení (ať na straně žalující nebo žalované) nestal. Z tohoto důvodu proto úvahy odvolacího soudu se závěrem, že v této věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti určovací žaloby podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., jsou správné. Současně je nutno připomenout, že se tak z hlediska posuzované věci neuplatní právní otázky vytčené dovolatelkou v jejím dovolání.
Za tohoto stavu - kdy věc byla posouzena z hlediska ustálené judikatury soudů konstantním způsobem - proto není možno dovodit, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Z výše vyložených důvodů je proto třeba uzavřít, že předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. v této věci nebyly naplněny.
Povinností dovolacího soudu je ovšem dále s přihlédnutím k ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uvedených v označeném ustanovení. Samotná dovolatelka ve svém dovolání výslovně případný výskyt některé z takových vad neuvádí. Ani z obsahu spisu, resp. z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pak nepodává případná vada podřaditelná pod ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.
Protože tedy v této věci nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, dovolací soud podané dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a nemohl se proto zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §150 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu