ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.5309.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 5309/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce V. K., zastoupeného JUDr. Romanem Matulou, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 7, proti žalované REMET, spol. s.r.o., IČ: 00207675, se sídlem v Brně, Vídeňská 11/127, zastoupené Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem se sídlem v Rosicích, Palackého nám. 19, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp.zn. 6 C 749/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. května 2008, č.j. 16 Co 350/2006-203, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. května 2008, č.j. 16 Co 350/2006-203, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov (dále již „soud I. stupně) rozsudkem ze dne 31. května 2006, č.j. 6 C 749/2001-176, ve spojení s opravným usnesením ze dne 3. srpna 2006, č.j.
6 C 749/2001-193, určil, že „kupní smlouva ze dne 20.9.1999, podle níž byl povolen vklad práva rozhodnutím Katastrálního úřadu Brno-město, č.j. V11-8654/99 s účinky vkladu ke dni 23.9.1999, kterou Spofort Autolakovna, spol. s.r.o. se sídlem v Brně, Vídeňská 127 prodala žalovanému nemovitosti, a to stavbu na pozemku parc. č. 487/4 – občanská vybavenost a stavbu na pozemku parc. č. 557/2 – občanská vybavenost v obci B., k.ú. P., je vůči žalobci právně neúčinná“ (výrok I.) a současně uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení ve výši 5.175,- Kč (výrok II.). Po provedeném řízení soud I. stupně uzavřel, že „mezi dlužníkem žalobce (firmou Spofort Autolakovna) a žalovaným musely existovat silné vazby, jinak by nebylo možno rozumově zdůvodnit, proč by žalovaný ručil za závazky tohoto žalobcova dlužníka svým vlastním nemovitým majetkem“ , že „žalovaný musel vědět o neuspokojených finančních závazcích Spofortu vůči jiným osobám, průkazně z Hospodářských novin, jak ostatně sám uvedl v písemném vyjádření k žalobě“ a že „odpůrčí žaloba je tedy důvodná“ .
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“), který v odvolacím řízení – jak plyne z protokolu o jednání ze dne 14. května 2008 (viz č.l. 200 a násl.) – žádné dokazování neprováděl, v záhlaví označeným rozsudkem ve výroku I. rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že předmětná kupní smlouva ze dne 20.9.1999 je vůči žalobci neúčinná. Současně rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 12.792,50,- Kč (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že „soud I. stupně sice provedl řádné dokazování, provedené důkazy podle odůvodnění napadeného rozhodnutí hodnotil jednotlivě, nicméně z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, zda všechny důkazy hodnotil i v jejich vzájemné souvislosti“ , že „odůvodnění napadeného rozsudku je nepřesvědčivé a neodpovídá zcela ani zákonným požadavkům ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř.“ , že „odůvodnění postrádá jasné a přesné uvedení toho, které skutečnosti (a na základě jakých důkazů konkrétně) má soud za prokázané a které nikoliv“ , že „závěry soudu jsou zčásti i spekulativní a nemají oporu v žádném
z provedených důkazů“ , že „ hodnocení výpovědi svědkyně T. neodpovídá její zaprotokolované výpovědi, tak, jak je před soudem I. stupně uvedeno“ , že „z písemného vyjádření žalovaného učiněného jeho tehdejším prokuristou nelze uzavřít, že by žalovaný měl vědomost o tom, že dlužník žalobce, tedy firma Spofort Autolakovna, má v úmyslu žalobce zkrátit“ , že „nic takového nebylo zjištěno ani z ostatních důkazů v řízení provedených, přičemž důkazní břemeno v daném sporu nesl právě žalobce“ , že
„k vyhovění odpůrčí žalobě je třeba splnění všech zákonných předpokladů“ , a konečně že „provedenými důkazy byla prokázána jen existence pohledávky žalobce vůči společnosti Spofort Autolakovna, nebyly však současně prokázány dva další zákonné předpoklady pro vyhovění odpůrčí žalobě, a to úmysl dlužníka společnosti Spofort Autolakovna zkrátit žalobce jako svého věřitele a především vědomost žalovaného o tomto úmyslu jmenované firmy žalobce zkrátit“ .
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje v něm všechny zákonem předvídané dovolací důvody, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2. písm. b) o.s.ř.] a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (241a odst. 3 o.s.ř.). Zejména namítá, že „odvolací soud nepostupoval podle ustanovení §213 odst. 1 a 2 o.s.ř., ač evidentně v několika směrech převzal jiná hodnocení soudem I. stupně provedených a zhodnocených důkazů, ať již důkazů listinných nebo výpovědí jednotlivých svědků“ , že „markantní je to např. při jeho zcela odlišném hodnocení skutkových tvrzení žalovaného z jeho písemného vyjádření ve věci ze dne 12.2.2002, v přístupu k hodnocení svědecké výpovědi svědkyně T. a v jeho výhradách ohledně spekulativních dílčích skutkových závěrů soudu I. stupně“ . Dále odvolacímu soudu vytýká, že „přistupoval k hodnocení jednotlivých důkazů na základě nesprávného právního posouzení věci, když posuzoval úmysl dlužníka zkrátit uspokojení pohledávky toliko ve vztahu k žalobci a nikoli k ostatním věřitelů obecně, což je z hlediska povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní zcela kvalitativně odlišné“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského osudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. l písm. a) dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
i když nebyly v dovolání uplatněny. V daném případě ovšem dovolatel ve svém dovolání vadu řízení, která podle názoru Nejvyššího soudu mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, důvodně vytkl. Jednalo se o jinou vadu spočívající v absenci (zopakování) dokazování odvolacím soudem, který přestože neprovedl v odvolacím řízení žádné dokazování, tyto důkazy, které byly provedeny v řízení před soudem I. stupně, jenž z nich činil skutková zjištění zásadně významná pro právní posouzení věci, hodnotil a na tomto hodnocení dospěl k jinému právnímu závěru, v jehož důsledku změnil rozsudek soudu I. stupně.
Jinou vadou řízení je tedy i to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než soud I. stupně, aniž postupoval podle ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud I. stupně, případně dokazování doplnil.
Podle ustanovení §213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud I. stupně. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud I. stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud I. stupně. Podle odst. 3 tohoto ustanovení k provedeným důkazům, z nichž soud I. stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud I. stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (odst. 4 cit. ustanovení). Podle odst. 5 ustanovení při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a.
I když ve smyslu ustanovení §213 odst. 1 o.s.ř. a ustálené judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud I. stupně, neznamená to, že
od skutkových zjištění, která soud I. stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, popř. jiných důkazů, se může odvolací soud bez dalšího odchýlit. Pokud má pochybnosti
o věrohodnosti výpovědí účastníků a svědků, na nichž soud I. stupně založil své skutkové zjištění, musí tyto důkazy opakovat a popř. i doplnit (ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř.) a opatřit si tak podklady pro vlastní posouzení jejich věrohodnosti. Postup odvolacího soudu, kdy se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal dotčenému účastníkovi reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud I. stupně na základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami ve spojení s výpovědí účastníků řízení, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů (nález Ústavního soudu České republiky ze dne 14. září 2007, sp.zn. I. ÚS 273/06, in www.nalus.usoud.cz ).
Odvolací soud proto plně nedocenil skutečnost, že zásada vyjádřená v ustanovení §213 odst. 1 o.s.ř. neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud I. stupně čerpal z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků, a to především proto, že při hodnocení důkazů (§132 ve spojení s §211 o.s.ř.) spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a často nepříliš výstižně, v protokolu, i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o.s.ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem I. stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem I. stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14.4.1966, sp.zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.8.2000, sp.zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001,
ev. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.6.2003, sp.zn. 21 Cdo 372/2003).
Proto chtěl-li odvolací soud korigovat skutková zjištění, resp. závěr o skutkovém stavu věci, jež po provedení listinných důkazů, výslechu dovolatele a svědků, učinil soud I. stupně, jenž na jeho podkladě dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je vůči žalobci právně neúčinná, bylo nezbytné, aby způsobem předvídaným v ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř. zopakoval důkazy, měl-li za to, že je z nich možné dospět k jiným skutkovým zjištěním, než která učinil soud I. stupně, případně aby zákonu odpovídajícím způsobem vyložil
(§157 odst. 2 o.s.ř.), z jakých důvodů nebylo zapotřebí ten který důkaz, provedený v řízení před soudem I. stupně, zopakovat (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, resp. neúčelnost atd.). Takto ovšem – jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 14. května 2008 (viz č.l. 200 a násl.) – odvolací soud nepostupoval. Z uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelem uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. spočívající v tvrzení, že (odvolací) řízení je postiženo (shora vyloženou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byl shledán opodstatněným.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.).
V dalším řízení se odvolací soud vypořádá rovněž se všemi argumenty, které dovolatel uplatnil v tomto dovolání a jež tímto rozhodnutím nebyly konzumovány.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu
i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu