ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.543.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 543/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce R. V. , zastoupeného JUDr. Milenou Duškovou, advokátkou se sídlem ve Vrchlabí, Krkonošská 155, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1,100.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 277/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2008, č. j. 20 Co 127/2008 – 137, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2008, č. j. 20 Co 127/2008 – 137, ve výrocích I. až IV., a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 17. 1. 2008, č. j. 8 C 277/2006 – 120, ve výrocích II. a III. a v té části výroku I., v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 100.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Náchodě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně ve výroku I. svého rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 106.350,- Kč, ve výroku II. žalobu co do částky 993.650,- Kč zamítl a ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud v záhlaví označeném rozsudku změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu co do částky 100.000,- Kč zamítl (výrok I), jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III) a taktéž o náhradě nákladů řízení odvolacího (výrok IV.).
Žalobce se domáhal toho, aby mu žalovaná zaplatila částku ve výši 1,100.000,- Kč jako náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené mu nesprávným úředním postupem, který spatřoval v tom, že po dobu dvou let měl zablokovaný svůj běžný účet u bankovního ústavu a nemohl s ním nakládat. K tomu mělo dojít v rámci exekučního řízení vedeného proti žalobci na základě platebního rozkazu Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. 6. 1996, č. j. Ro 370/96 – 7, kterým mu bylo uloženo zaplatit částku 57.744,- Kč. Exekuce byla nařízena usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 2. 8. 2004, č. j. 13 Nc 4134/2004 – 7, které bylo doručováno dne 5. 1. 2005 a nebylo proti němu podáno odvolání. Žalobce dodatečně vznesl námitku, že mu nebyl platební rozkaz doručen a znalec s oboru písmoznalectví posoudil podpis na doručence platebního rozkazu za neučiněný osobou žalobce. Exekuce proti žalobci tak byla zastavena.
Okresní soud po provedeném dokazování dovodil, že jsou dány podmínky pro náhradu škody z titulu odpovědnosti státu za „nesprávné úřední rozhodnutí“ vydané v občanském soudním řízení. Majetková škoda byla vyčíslena na 6.350,- Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobci vznikla i nemajetková újma spočívající v tom, že nemohl se svým účtem po dobu dvou let nakládat a musel vést podružný účet na jméno své sestry. Z tohoto titulu přiznal okresní soud žalobci náhradu ve výši 100.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali dovolání jak žalobce, tak i žalovaná. Žalobce brojil jak proti výroku I., tak i proti výroku II., neboť přiznanou částku nepovažoval za dostačující. Žalovaná brojila proti výroku I., avšak jen v části týkající se přiznané náhrady za nemajetkovou újmu ve výši 100.000,- Kč.
Odvolací soud dospěl k závěru, že na daný případ lze aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. – dále jen „OdpŠk“. Odvolací soud poučil žalobce ohledně pojmu „nemajetková újma“ a ohledně nutnosti její specifikace. Po tomto poučení žalobce uvedl, že v souvislosti s nesprávným rozhodnutím, které bylo později zrušeno, měl hmotné výdaje, například si musel zřizovat nové účty a nevýhodně si půjčit peníze od společnosti Provident. Na opětovný dotaz, jaká mu vznikla psychická újma či bylo zasaženo do jeho osobnostních práv v souvislosti s nezákonným rozhodnutím, uvedl, že se mu lidé vysmívají, že je tichý blázen, kašpárek, pako a kam až to dotáhl jako bývalý podnikatel v autobusové dopravě. Přišel o rodinu i o firmu a takhle dále už nechce.
Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalobce před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím netvrdil vznik nemajetkové újmy. Žalobce tedy neotevřel procesní prostor pro to, aby soudy prvého a druhého stupně měly možnost se v tomto smyslu žalobou věcně zabývat. Na základě doplněných skutkových tvrzení dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci žádná nemajetková újma nevznikla, resp. ji nebyl schopen tvrdit a prokázat.
Proti výroku I., II., a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost v případě výroku I. opírá o §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a v případě výroků II. a III. o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle obsahu spisu též rozhodnutí odvolacího soudu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Již samotná skutečnost, že na majetek žalobce byla nařízena exekuce, vede k životní situaci, která takto postiženou osobu nepochybně velmi psychicky zatěžuje. Zamezení dispozice s prostředky na účtu, na kterém měl žalobce prostředky k zajištění nezbytných životních potřeb a nákladů, znamená nejen újmu majetkovou, ale také újmu nemajetkovou spočívající zejména ve zhoršení psychického stavu a v neposlední řadě také ve významném omezení při zajištění běžných životních potřeb. Tyto skutečnosti žalobce před soudy obou stupňů tvrdil. Jestliže pak měl odvolací soud pochybnosti o tom, že se žalobci nepodařilo prokázat tvrzené skutečnosti ohledně nemajetkové újmy, měl buď doplnit dokazování, případně podle §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozhodnutí okresního soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Bylo nadto zřejmé, že žalobce doplňujícím dotazům odvolacího soudu neporozuměl. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V rozsahu, v němž směřuje proti výroku I. rozsudku soudu odvolacího, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Pokud dovolání směřuje i proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, mohla by být přípustnost zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud nicméně přihlédl k tomu, že v obou výrocích bylo rozhodnuto o totožném nároku založeném na totožném skutkovém základě, a proto je třeba, aby tento nárok i v rozhodnutí dovolacího soudu sledoval stejný právní osud. Proto, směřuje-li dovolání proti výroku I. a II, je v tomto rozsahu přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud proto zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel namítá, že měl-li odvolací soud pochybnosti o tom, že se žalobci nepodařilo prokázat tvrzené skutečnosti ohledně nemajetkové újmy, měl buď doplnit dokazování, případně podle §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozhodnutí okresního soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Tato námitka není z hlediska procesně právního hodnocení postupu odvolacího soudu zcela přiléhavá, nicméně ve výsledku je možné se s ní ztotožnit.
Odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že žalobce netvrdil (a tedy ani neprokazoval), že by mu vznikla nemajetková újma, resp. netvrdil skutečnosti, které by tomu nasvědčovaly. Proto žalobce poučil, že v tomto případě jde o odškodnění nemajetkové újmy a že se má vyjádřit k tomu, jaká mu vznikla psychická újma (viz protokol z jednání před odvolacím soudem ze dne 23. 10. 2008, č. l. 135). Z toho lze mít za to, že odvolací soud materiálně poskytl žalobci poučení podle §118a odst. 1 a 2 ve spojení s §213b odst. 1 o. s. ř. Odvolacímu soudu lze již na tomto místě vytknout, že poučení jím poskytnuté nebylo úplné, neboť žalobce nebyl (podle protokolu o jednání) poučen o následcích nesplnění své povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti.
Nicméně podstatné je, že soudy obou stupňů přehlédly, resp. nijak se nevypořádaly s tvrzením žalobce obsaženém na č. l. 82, že „(…) jako chudý, leč poctivý klient banky (…) byl poškozen v očích této banky a přestaly ( mu ) být nabízeny úvěrové produkty a bylo ( mu ) odmítnuto pořízení platební karty.“ V této souvislosti žalobce vyčíslil škodu pro „poškození dobrého jména v očích banky za dva roky“ na 390.000,- Kč. Listina, na níž se tato tvrzení objevují. byla před soudem prvního stupně provedena jako důkaz k výpočtu náhrady škody (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 25. 6. 2007, č. l. 81).
Závěr soudu prvního stupně, že nemajetková újma byla žalobci způsobena již tím, že mu byl zablokován jeho běžný účet a že dva roky s ním nemohl disponovat, je nepřiléhavý a v tomto ohledu se lze ztotožnit s názorem odvolacího soudu. Odvolacímu soudu je však namístě vytknout, že nevěnoval pozornost shora uvedenému vysvětlovacímu tvrzení žalobce, které učinil již před soudem prvního stupně. Jelikož však k této tvrzené skutečnosti soud prvního stupně žalobce dále nedotazoval a tudíž ani neprovedl žádné důkazy, neboť měl – nesprávně - za to, že jiná tvrzení žalobce o nemajetkové újmě již byla dostatečná a dostatečně prokázaná, měl odvolací soud i při přihlédnutí k tomuto tvrzení postupovat buď důsledně podle §213b odst. 1 o.s.ř. nebo podle §219a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §213 odst. 4 část věty za středníkem o. s. ř.
Ježto však odvolací soud takto nepostupoval a přitom založil své rozhodnutí na závěru, že žalobce (vůbec) netvrdil vznik nemajetkové újmy, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolání žalobce je tedy důvodné. Dovolací soud proto postupoval podle
§243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože by ale kasací meritorního rozhodnutí odvolacího soudu došlo k situaci, v níž by odvolací soud nemohl postupovat jinak, než jak uvedeno výše (tedy musel by přistoupit ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně), zrušil dovolací soud z důvodu hospodárnosti řízení podle §243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku uvedeném rozsahu, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Tímto rozhodnutím však dovolací soud žádným způsobem nepředjímá, zda žalobci skutečně nemajetková újma rozhodnutím o nařízení exekuce a zablokováním běžného účtu vznikla. Bude na soudu prvního stupně, aby se detailněji zabýval tvrzením žalobce, že byl poškozen v očích banky a že mu byla způsobena újma na jeho dobrém jméně, což objektivně vzato mohlo mít dopady do jeho subjektivní sféry. K tomu by měl být žalobce dotázán, případně vyzván ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní. V případě, že by žalobce neunášel svá břemena, vyzve a poučí jej soud podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a vyvodí závěry z následných procesních situací.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. března 2011
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu