ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.563.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 563/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně PhDr. H. V. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému N. p. ú., „o uložení povinnosti vyřídit stížnosti“, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 53/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2006, č. j. 20 Co 377/2006 - 47, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 31. 5. 2006, č. j. 27 C 53/2005 - 37, zastavil řízení, v němž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uloženo vyřídit její stížnosti ze dne 21. 6. 2004, ze dne 11. 10. 2004, ze dne 6. 11. 2004 a ze dne 24. 11. 2004, podané podle vyhlášky č. 150/1958 Ú. l., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících (zrušené k 1. 1. 2006), s tím, že po právní moci tohoto rozhodnutí bude věc postoupena ministru kultury ČR jako orgánu, do jehož pravomoci její vyřízení náleží, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že vyhláška č. 150/1958 Ú. l. byla koncipována jako právní předpis svého druhu, který měl upravit problematiku vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících orgány státního a hospodářského aparátu, obsahoval stanovené postupy a lhůty i vlastní kontrolní mechanismy. Soud není orgánem oprávněným zabývat se nápravou nečinnosti příslušné organizace a takovým subjektem byl podle §14 odst. 2 vyhlášky vedoucí organizace, případně vedoucí nadřízeného orgánu. Protože v dané věci není ve smyslu ust. §7 o. s. ř. dána pravomoc soudu k požadovanému rozhodnutí, soud prvního stupně řízení podle §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení a věc postoupil ministru kultury ČR jako vedoucímu nadřízeného orgánu, který je zřizovatelem žalovaného, když žalobkyní tvrzená nečinnost se měla týkat i ředitele žalovaného.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 9. 2006, č.j.
20 Co 377/2006 - 47, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci není dána pravomoc soudu ve smyslu ust. §7 o. s. ř. a že věc je třeba postoupit ministru kultury jako vedoucímu nadřízeného orgánu. Poukázal na to, že vyhláška č. 150/58 Ú. l. (nesprávně uvedeno Sb.), o jejíž aplikaci se žalobkyni jedná (bez ohledu na to, že k 1. 1. 2006 byla zrušena), byla nepochybně předpisem správním, což vyplývá z její preambule, podle níž je jejím účelem „zvýšení aktivní účasti pracujících na správě státu a na řízení a kontrole národního hospodářství“. Při správě věcí veřejných však nevznikají občanskoprávní, pracovní, rodinné ani obchodní vztahy, k jejichž řešení je podle ust. §7 odst. 1 o. s. ř. povolán soud. Vztah mezi stěžovatelem a adresátem stížnosti podle vyhlášky č. 150/1958 Ú. l. je tedy vztahem správním, do něhož soud nemůže mimo rámec správního soudnictví v mezích své pravomoci v občanském soudním řízení, stanovené ust. §7 o. s. ř., zasahovat. Obsah předmětných stížností (do něhož žalobkyně zahrnula mimo jiné i svůj občanskoprávní vztah se žalovaným z nájmu bytu) není za dané situace významný, neboť žalobkyně se nedomáhá řešení svého konkrétního sporu, nýbrž uložení povinnosti žalovanému vyřídit její stížnosti. Protože tento požadavek jde nad rámec pravomoci soudu, soud prvního stupně správně podle §104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení a rozhodl o postoupení věci ministru kultury jako vedoucímu nadřízeného orgánu žalovaného. K odvolací námitce žalobkyně dále městský soud uvedl, že zastaví-li soud v souladu se zákonem řízení pro nedostatek své pravomoci, nemůže tím být současně porušeno právo občana domáhat se svého práva u soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání z důvodů uvedených v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje v tom, že nebyla soudem poučena podle ust. §118a odst. 1 až 3 o. s. ř., aby doplnila vylíčení rozhodných skutečností a aby označila důkazy ve spojitosti s posouzením podmínek řízení podle ust. §103 a 104 o. s. ř. a věcné příslušnosti soudu podle ust. §104a a §104b o. s. ř., takže provedení důkazů navrhla až v odvolacím řízení, avšak odvolací soud se s nimi nevypořádal. Má za to, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud prvního stupně a odvolací soud nezjednal nápravu, což podle ní vyplývá z předchozího usnesení městského soudu v dané věci, v němž uvedl, že na vyřizování stížností podle vyhl. č. 150/1958 Ú. l. se nevztahuje správní řád a výsledkem vyřízení není rozhodnutí, ale v napadeném usnesení odvolací soud uvedl, že tato vyhláška byla předpisem správním. Dále namítá nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se nezabýval obsahem jejích stížností, z nichž vyplývá povaha sporu či jiné právní věci ve smyslu ust. §7 odst. 1 o. s. ř. Pokud odvolací soud měl za to, že vztah mezi účastníky je vztahem správním, měl podle jejího názoru usnesení soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení anebo vyslovit, že není věcně příslušný, a rozhodnout o postoupení věci věcně příslušnému soudu rozhodujícímu věci správního soudnictví podle ust. §104b odst. 2 o. s. ř. Za nesprávný považuje dovolatelka rovněž závěr odvolacího soudu, že není dána pravomoc soudu ve smyslu ust. §7 o. s .ř., a naopak trvá na tom, že jde o spor vyplývající z občanskoprávního vztahu, případně i ze vztahu pracovního. Dále soudům obou stupňů vytýká, že nepřihlédly ke Statutu N. p. ú., vydaného Ministerstvem kultury ČR jako zřizovatelem dne 1. 1. 2003 pod č. j. 11613/2002, a je přesvědčena o tom, že postupem soudů jí byla odepřena spravedlnost. K prokázání důvodů dovolání předložila seznam důkazů a navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, případně, aby byla zrušena rozhodnutí soudů obou stupňů a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a že dovolání je přípustné podle ust. §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., přezkoumal usnesení odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že pro nedostatek pravomoci soudu, který je neodstranitelným nedostatkem jedné z podmínek řízení, je třeba řízení zastavit a věc postoupit orgánu příslušnému k rozhodnutí, kterým je ministr kultury České republiky.
Podle ust. §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných
a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle odst. 2 tohoto ustanovení spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona. Podle odst. 3 tohoto ustanovení jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Podle odst. 4 tohoto ustanovení pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon.
Podle §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci samé (podmínky řízení). Podle §104 odst. 1
o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Jak vyplývá z výše citovaného ustanovení §7 o. s. ř., projednávání a rozhodování věcí jiných než vyplývajících z tam vyjmenovaných soukromoprávních vztahů je (vedle řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem - část pátá o. s. ř.) svěřeno soudům jen na základě ustanovení zákona. V daném případě však takové ustanovení zákona, jež by rozhodování o návrhu žalobkyně na „splnění povinnosti vyřídit stížnosti, oznámení a podněty“ svěřovalo soudům, neexistuje.
Protože návrh žalobkyně, aby žalovanému byla uložena povinnost vyřídit její stížnosti ze dne 21. 6. 2004, ze dne 11. 10. 2004, ze dne 6. 11. 2004 a ze dne 24. 11. 2004, podané podle vyhlášky č. 150/1958 Ú. l., nelze zařadit mezi vztahy soukromoprávní, tj. občanskoprávní, pracovní, rodinné ani obchodní (§7 odst. 1 o. s. ř.), a protože nejde o spor o jinou právní věc ve smyslu ust. §7 odst. 2 o. s. ř., ani o jinou věc, k jejímuž projednávání pravomoc soudu zakládá zákon (§7 odst. 3 o. s. ř.), a nejde ani o věc správního soudnictví, není pro rozhodování v dané věci dána pravomoc soudů. Závěr odvolacího soudu, že nejsou dány podmínky řízení, za nichž může soud jednat (§103 o. s. ř.), je tak správný, stejně jako jeho názor, že věc je třeba postoupit ministru kultury ČR, který je vedoucím nadřízeného orgánu žalovaného.
K námitkám v dovolání je třeba uvést, že i když zrušená vyhláška č. 150/1958 Ú. l. byla předpisem správním, jak odvolací soud dovodil, nevztahoval se na vyřizování stížností a oznámení pracujících podle této úpravy správní řád a výsledkem vyřízení stížnosti bylo po jejím prošetření učinění opatření potřebného k odstranění zjištěných závad (srov. §10 odst. 1 vyhlášky) a podání zprávy stěžovateli (srov. §11 vyhlášky).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné; protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít na následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ust. §243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. dubna 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu