ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5752.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5752/2016-139
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně M. M. , zastoupené JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 2/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 402/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2016, č. j. 70 Co 225/2016-110, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 197,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně JUDr. Tomáše Hulvy.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení celkové částky 3 413 038,16 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla být způsobena v důsledku nezákonných rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů (dále jen „SJM“) a na jejich základě vedenou exekucí na její majetek.
2. Konkrétně žalobkyně tvrdila, že na základě rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 9. 2008, č. j. 17 C 151/2008-27, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2009, č. j. 8 Co 674/2008-55, došlo k vypořádání SJM žalobkyně a jejího bývalého manžela tak, že žalobkyni byly do výlučného vlastnictví přikázány nemovitosti a byla jí uložena povinnost zaplatit bývalému manželovi jako vypořádací podíl částku 2 544 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně povinnost k zaplacení vypořádacího podílu nesplnila, byla na návrh bývalého manžela vedena na její majetek exekuce, v jejímž rámci došlo k prodeji nemovitostí, které byly žalobkyni přikázány do výlučného vlastnictví. Při prodeji těchto nemovitostí v exekuci, jenž se uskutečnil dne 15. 6. 2010, bylo dosaženo ceny 2 200 067,17 Kč, ačkoliv nemovitosti byly ustanoveným znalcem oceněny částkou 3 300 000 Kč. Rozhodnutí o vypořádání SJM byla posléze pro nezákonnost zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2178/2009, přičemž v dalším řízení byla žaloba ohledně vypořádání těchto nemovitostí rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 2. 2014, č. j. 17 C 151/2008-408, pravomocně zamítnuta, neboť v době rozhodování soudu již tyto nemovitosti nebyly součástí nevypořádaného SJM.
3. Žalobkyně na tomto základě požadovala jednak částku 1 099 932,83 Kč jako náhradu škody spočívající v rozdílu mezi hodnotou, za kterou došlo k prodeji předmětných nemovitostí v exekuci, a jejich obvyklou cenou stanovenou v exekučním řízení znaleckým posudkem. Žalobkyně vedle toho požadovala z titulu náhrady škody částku 433 181,50 Kč, jež byla vyplacena soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce, dále částky ve výši 197 094,31 Kč a 1 430 006,82 Kč, jež byly na žalobkyni vymoženy v exekučním řízení, a konečně částku ve výši 252 822,70 Kč, kterou žalobkyně zaplatila na náhradě nákladů nalézacího a exekučního řízení právní zástupkyni bývalého manžela.
4. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 2. 2016, č. j. 28 C 402/2014-75, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 549 966,42 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky 2 863 071,74 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 260 Kč (výrok III).
5. Soud prvního stupně vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků uvedená shora pod bodem 2 odůvodnění tohoto rozsudku.
6. Takto zjištěný skutkový stav hodnotil soud prvního stupně po právní stránce tak, že – s ohledem na zrušení původních rozhodnutí o vypořádání SJM dovolacím soudem – je dána existence odpovědnostního titulu, tj. nezákonného rozhodnutí. Dále soud prvního stupně dovodil, že prodej nemovitostí v exekuci nebyl realizován na základě ceny obvyklé, nýbrž na základě ceny představující nejnižší podání, čímž bývalým manželům vznikl nárok na zaplacení rozdílu ve výši 1 099 932,83 Kč mezi obvyklou cenou stanovenou znalcem (3 300 000 Kč) a cenou, za kterou byly nemovitosti v exekuci vydraženy (2 200 067,17 Kč). Dle názoru soudu prvního stupně však žalobkyni nelze vyplatit celou výši tohoto rozdílu, nýbrž jen jeho polovinu (tj. částku 549 966,42 Kč s příslušenstvím), neboť po opětovném vypořádání SJM již není dána aktivní solidarita bývalých manželů, a každý z nich proto může na náhradě škody požadovat jen její (rovný) díl. Ve vztahu ke zbývajícím částkám, jichž se žalobkyně domáhala (celkem 2 863 071,74 Kč s příslušenstvím), pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že jejich uplatnění vůči žalované je v danou chvíli předčasné, neboť je žalobkyně může z titulu bezdůvodného obohacení požadovat na těch, jimž byly vyplaceny.
7. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 8. 2016, č. j. 70 Co 225/2016-110, zastavil řízení o odvolání žalované (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni ještě částku 983 147,91 Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
8. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně.
9. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že je dána existence nezákonných rozhodnutí o vypořádání SJM a že v příčinné souvislosti s jejich vydáním vznikla žalobkyni škoda. Odvolací soud dále souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o předčasnosti žaloby co do částek 1 430 006, 82 Kč, 197 094,31 Kč a 252 822,70 Kč, kterých se podle jeho názoru měla žalobkyně nejprve domáhat na svém bývalém manželovi. Odvolací soud však nesdílel závěr soudu prvního stupně o předčasnosti žaloby ve vztahu k požadavku žalobkyně na náhradu škody představované zaplacenými náklady exekuce ve výši 433 181,50 Kč, neboť tato částka byla soudnímu exekutorovi v době konání exekučního řízení zaplacena po právu, a na jeho straně tak nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení. Podle odvolacího soudu se tedy žalobkyně nemohla domoci zaplacení uvedené částky na jiném subjektu než na žalované. Odlišný právní názor zaujal odvolací soud i ve vztahu k nároku na zaplacení částky 1 099 932,83 Kč s příslušenstvím, když dovodil, že žalobkyni tento nárok náleží v celém rozsahu, neboť v den konání dražebního jednání (15. 6. 2010) byly předmětné nemovitosti ještě ve výlučném vlastnictví žalobkyně, a veškerá majetková újma tak vznikla na jejím majetku. Bývalý manžel žalobkyně dle názoru odvolacího soudu neměl v době exekučního prodeje nemovitostí k nim žádný právní vztah, a jejich prodej mu tak nemohl způsobit žádnou újmu, a to i vzhledem k tomu, že se mu za ně dostalo od žalobkyně vypořádání vycházející z jejich obvyklé ceny.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, dovolání, ve kterém namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když dovodil, že žalobkyni náleží celý nárok na náhradu škody (1 099 932,83 Kč s příslušenstvím) spočívající v rozdílu mezi tržní hodnotou nemovitostí a hodnotou nemovitostí dosaženou jejich prodejem v exekuci. Dle názoru žalované nebyly dotčené nemovitosti po zrušení původních rozhodnutí o vypořádání SJM Nejvyšším soudem již předmětem opakovaného vypořádání SJM, a bývalému manželovi žalobkyně se tak za ně nedostalo žádného finančního ekvivalentu. Žalobkyni proto podle dovolatelky mohl vzniknout nárok na náhradu škody jen v hodnotě odpovídající jejímu podílu na nemovitostech. Dále žalovaná namítala, že nárok na zaplacení částky 433 181,50 Kč s příslušenstvím, představované zaplacenými náklady exekuce, měl být s ohledem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu zamítnut jako předčasný, neboť žalobkyně se mohla domáhat zaplacení předmětné částky na soudním exekutorovi, přičemž z odůvodnění usnesení o zastavení exekuce se podává, že soudní exekutor zaplacení odměny za provedení exekuce vůbec nepožadoval.
11. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu, jehož odůvodnění považovala za zcela příhodné. Zdůraznila, že v době vzniku škody byla výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, které se po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu nemohly stát opět součástí zaniklého nevypořádaného SJM. Dle žalobkyně odvolací soud správně posoudil i nárok na zaplacení částky 433 181,50 Kč s příslušenstvím, neboť jí nesvědčí žádný právní důvod, na jehož základě by se této částky mohla domáhat na soudním exekutorovi, jemuž byla vyplacena.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb . ), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Otázka, zda uplatnění nároku na zaplacení částky 433 181,50 Kč s příslušenstvím je ve vztahu k žalované předčasné, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dovodil, že žalobkyně nemohla uplatnit tento nárok u soudního exekutora, když mu tato částka byla na základě rozhodnutí vydaného v exekučním řízení vyplacena po právu; na tom nemohlo ničeho změnit ani pozdější zrušení rozhodnutí o vypořádání SJM, jež mělo povahu exekučního titulu, Nejvyšším soudem (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2178/2013).
17. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda je žalobkyně oprávněna domáhat se v celém rozsahu náhrady škody spočívající v rozdílu mezi obvyklou cenou nemovitostí, jež byly předmětem vypořádání SJM, a jejich cenou dosaženou při prodeji v exekuci, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jinými otázkami, včetně otázky příčinné souvislosti, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť nebyly předmětem dovolacího přezkumu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Dovolání není důvodné.
19. Podle ustanovení §243g o. s. ř jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení; ustanovení §226 zde platí obdobně. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí ve věci (odstavec 1). Právní poměry někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny (odstavec 2). Shodnou úpravu obsahovalo do 31. 12. 2012 ustanovení §243d o. s. ř.
20. Podle ustanovení §150 odst. 4 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“, nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.
21. Nevyšší soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5866/2017, dospěl k závěru, že v případě zrušení rozhodnutí o vypořádání zaniklého SJM dovolacím soudem zaniká právní důvod jeho vypořádání a ve vztahu mezi účastníky je třeba na společné jmění pohlížet, jako by nikdy nebylo vypořádáno. Pokud jeden z bývalých manželů zcizí věc, která mu byla přikázána pravomocným a později zrušeným rozhodnutím o vypořádání SJM, a částku takto získanou poukáže druhému z manželů, představuje tato částka transformovaný majetek podrobený režimu zaniklého, leč nevypořádaného SJM a ten, kdo ji drží, není bezdůvodně obohacen. K takto vyplacené a přijaté částce je třeba přihlédnout v rozhodnutí o vypořádání SJM.
22. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 1966, sp. zn. 4 Cz 10/66, uveřejněného pod číslem 46/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, platí, že při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví není možné ponechat stranou ani pohledávky a dluhy, které vznikly za trvání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Taková společná majetková práva či pohledávky nebo dluhy se pak stejně jako věci náležející do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, pokud existovaly v době vypořádání, přikazovaly (přikazují) tomu kterému z účastníků, přičemž se do výroku o vypořádání podílu promítla (promítne) částka, kterou je ten který účastník v této souvislosti povinen nahradit druhému. Uvedený závěr nepochybně lze vztáhnout i na úpravu SJM.
23. V posuzované věci lze dovolatelce přisvědčit potud, že odvolací soud pochybil, pokud měl za to, že škoda odpovídající rozdílu mezi obvyklou cenou nemovitostí a jejich cenou dosaženou při prodeji v exekuci vznikla v celém rozsahu na výlučném majetku žalobkyně. Zrušením původního rozhodnutí o vypořádání SJM dovolacím soudem totiž odpadl právní důvod, na jehož základě bylo konstituováno výlučné vlastnické právo žalobkyně k předmětným nemovitostem. Na tento majetek je pak v důsledku zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2178/2009, nutno nahlížet tak, jako by nedošlo k jeho vypořádání. S ohledem na to nemohla škoda vzniknout na výlučném majetku žalobkyně, nýbrž na majetku podrobenému režimu SJM.
24. S dovolatelkou však již nelze souhlasit v tom, že žalobkyně není oprávněna žádat zaplacení náhrady takto vzniklé škody v celém rozsahu. I když předmětné nemovitosti nebylo s ohledem na §243d odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, možné z důvodu jejich nabytí třetí osobou učinit předmětem opětovného vypořádání SJM, nic nebránilo tomu, aby došlo k vypořádání transformovaného majetku získaného prodejem nemovitostí v exekuci, resp. k vypořádání pohledávek odpovídajících hodnotě těchto nemovitostí, které měli (mají) bývalí manželé vůči třetím osobám. V tomto směru spadá do režimu SJM rovněž pohledávka bývalých manželů vůči státu na náhradu škody ve výši 1 099 932,83 Kč s příslušenstvím vzniklá v důsledku nezákonného rozhodnutí o vypořádání SJM.
25. Pokud bylo v posuzované věci rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 2. 2014, č. j. 17 C 151/2008-408, opětovně rozhodnuto o vypořádání SJM tak, že soud k této pohledávce na náhradu škody v rámci nového rozhodnutí nepřihlédl, a zároveň již (nepochybně) uplynula doba tří let od zániku SJM, je třeba mít za to, že se ohledně této pohledávky uplatnila zákonná domněnka vypořádání uvedená v §150 odst. 4 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1273/2010). V takovém případě může dle rozhodovací praxe dovolacího soudu tuto pohledávku v režimu aktivní solidarity uplatňovat kterýkoliv z (bývalých) manželů s tím, že jakmile z této pohledávky obdrží plnění, bude povinen zaplatit druhému z (bývalých) manželů část na něj připadající (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007).
26. Pakliže tedy odvolací soudu přiznal žalobkyni náhradu shora specifikované škody v celém jejím rozsahu (tj. ve výši 1 099 932,83 Kč s příslušenstvím), je jeho rozhodnutí věcně správné, byť je postaveno na nesprávných právních důvodech. Zrušení napadeného rozhodnutí by tak nemohlo dovolatelce přivodit příznivější rozhodnutí odvolacího soudu.
VI. Závěr
27. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalované podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
28. S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalovaná povinna nahradit žalobkyni náklady tohoto řízení (srov. §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.), jež sestávají z odměny advokáta v částce 12 260 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrady v částce 2 637,60 Kč [§137 odst. 3 písm. b) o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu