ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.579.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 579/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobce D. N., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu kultury ČR, se sídlem v Praze, Milady Horákové č. 139, o určení existence práva výkonu restaurátorských prací, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 45/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2003, č. j. 19 Co 387/2003-38, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 17.7.2001 u Obvodního soudu pro Prahu 2 se žalobce domáhal určení, že „je oprávněn restaurovat v rozsahu vydaného Rozhodnutí ministerstva kultury čj. k 13555/92 ze dne 7.7.1993 uměleckořemeslné nefigurální architektonické články z kamene, a to přírodního i umělého“.
Usnesením ze dne 6.2.2002, č.j. 17 C 134/2001-7, Obvodní soud pro Prahu 2 vyslovil svou místní nepříslušnost a postoupil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 6.
Usnesením ze dne 5.5.2003, č.j. 19 C 45/2002-19, Obvodní soud pro Prahu 6 řízení zastavil; rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.000,- Kč žalobci. Vycházel ze závěru, že „posuzovaná věc nevyplývá ze vztahů vyjmenovaných v ust. §7 odst. 1 o.s.ř. a s ohledem na úpravu zákona č. 20/1987 Sb. ani z ust. §7 odst. 2 o.s.ř., přičemž současně nejde ani o řízení podle hlavy V. občanského soudního řádu“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.8.2003, č.j.
19 Co 387/2003-38, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze stejného závěru jako soud prvního stupně, tj. že v posuzovaném případě „projednání žaloby brání jedna z podmínek řízení, tj. pravomoc soudu“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Ve vztahu k napadenému usnesení namítá, že „řízení bylo postiženo vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“; že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“; že se „žalobou nedomáhal zahájení řízení podle části V. o.s.ř.“, nýbrž „určení obsahu stávajícího platného rozhodnutí žalované o povolení restaurování ze dne 7.7.1993“ a „soudního výkladu práva“; že soudy obou stupňů porušily „žalobcova práva na spravedlivý proces stanovené v čl. 36 odst. 1 LZPS, tedy žalobcovo ústavní právo
na soudní ochranu“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že usnesení odvolacího soudu bylo doručeno zástupci žalobce dne 5.11.2003 a žalovanému dne 7.11.2003 a že dovolání žalobce datované dne 6.1.2004, adresované Obvodnímu soudu pro Prahu 2, bylo podáno na poště (u držitele poštovní licence) dne 6.1.2004; doručeno Obvodnímu soudu
pro Prahu 2 dne 7.1.2004 a Obvodním soudem pro Prahu 2 postoupeno (doručeno kurýrem) Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 15.1.2004. Současně bylo zjištěno, že Obvodnímu soudu pro Prahu 6 bylo dne 12.1.2004 doručeno (podáno na poštu dne 9.1.2004) podání žalobce, ve kterém je uvedeno, že žalobce podal dovolání proti usnesení odvolacího soudu u Obvodního soudu pro Prahu 2 vycházeje z „neúplného“ poučení uvedeného v usnesení odvolacího soudu „neobsahujícího údaj konkretizující soud prvního stupně, tedy označení soudu prvního stupně, ke kterému se mělo dovolání podat“.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání
do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval
v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené
v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu. Podle ustanovení §240 odst. 3 o.s.ř. lhůta je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení.
Lhůta k podání dovolání činí 2 měsíce. Pro počátek běhu dovolací lhůty je rozhodující den doručení rozhodnutí odvolacího soudu účastníku, který dovolání podává (dovolateli). Bylo-li rozhodnutí opraveno usnesením odvolacího soudu, běží lhůta
k dovolání znovu od doručení opravného usnesení dovolateli.
O tom, zda proti rozhodnutí odvolacího soudu je či není dovolání přípustné, popřípadě že je přípustné za určitých předpokladů (shledá-li dovolací soud, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam), musí být účastníci poučeni
v písemném vyhotovení každého rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §211, 157 odst. 1 a §169 odst. 1 o.s.ř.). Je-li dovolání přípustné ze zákona nebo v případě, že dovolací soud shledá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, musí být účastníci v písemném vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu rovněž poučeni o tom, jaká je dovolací lhůta a u kterého soudu se dovolání podává. Poučení o tom, že proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné odvolání, se
v písemném vyhotovení rozhodnutí neuvádí.
Jestliže bylo dovolateli poskytnuto nesprávné poučení o dovolání nebo neobsahuje-li rozhodnutí odvolacího soudu poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se dovolání podává, jakož i tehdy, obsahuje-li rozhodnutí nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, činí dovolací lhůta 4 měsíce od doručení rozhodnutí.
Lhůta k podání dovolání je zákonnou lhůtou a není možné ji prodloužit. Prominutí zmeškání lhůty postupem podle §58 je vyloučeno. Pro počítání běhu lhůty platí §56 a 57 o.s.ř.
Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni. Lhůta
k podání dovolání je zachována také tehdy, bylo-li dovolání podáno ve lhůtě u soudu, který ve věci rozhodoval jako odvolací soud, nebo u soudu příslušného k rozhodnutí
o dovolání, tj. u Nejvyššího soudu ČR.
Bylo-li dovolání podáno u jiného než příslušného soudu prvního stupně nebo
u nepříslušného odvolacího soudu, anebo jinému státnímu orgánu či správnímu úřadu, je dovolací lhůta zachována jen tehdy, stačí-li tento soud nebo jiný orgán ještě v dovolací lhůtě odeslat jemu doručené dovolání příslušnému soudu prvního stupně, odvolacímu soudu nebo dovolacímu soudu (tj. podat je u držitele poštovní licence nebo přímo
u soudu).
V písemném vyhotovení dovoláním napadeného usnesení je uvedeno poučení, že „proti tomuto usnesení není odvolání přípustné, je však proti němu přípustné dovolání, které se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR, prostřednictvím soudu, který rozhodoval v I. stupni“. Takové poučení svým obsahem odpovídá shora uvedeným zákonným požadavkům, a to včetně označení soudu, u něhož se dovolání podává. Logicky nelze mít pochyb o tom, který soud je v konkrétním případě „soudem prvního stupně“, neboť je to vždy ten soud, jehož rozhodnutí bylo dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu posuzováno.
Soudem prvního stupně, který danou věc projednával a ve věci rozhodoval (usnesením ze dne 5.5.2003, č.j. 19 C 45/2002-19, potvrzeným dovolání napadeným usnesením odvolacího soudu) byl Obvodní soud pro Prahu 6, jemuž byla věc postoupena Obvodním soudem pro Prahu 2 usnesením ze dne 6.2.2002, č.j.
17 C 134/2001-7 (srov. §105 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dvouměsíční lhůta k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobci uplynula podle ustanovení §243c odst. 1 a §57 odst. 1 a 2 o.s.ř. dnem 5.1.2004. Protože dovolání podal žalobce u soudu prvního stupně až dne 15.1.2004, je opožděné. Na místě je současně dodat, že dovolání žalobce by bylo opožděné i v případě, že by bylo správně adresováno a odesláno Obvodnímu soudu
pro Prahu 6, nikoli Obvodnímu soudu pro Prahu 2, neboť – jak výše uvedeno – bylo podáno na poště dne 6.1.2004, tedy po uplynutí lhůty k dovolání dne 5.1.2004.
S přihlédnutím k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§240 odst. 2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218a věty první o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. června 2005
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu