ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.579.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 579/2022-411
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce J. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Širmerem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Královský vršek 4762/25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 272/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2018, č. j. 29 Co 317/2018-373, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 11. 12. 2012 domáhal po žalované náhrady škody ve výši 4 015 260 Kč s odůvodněním, že sdělením obvinění dne 28. 11. 2000, ČVS: KVV-796/20-98, vydaným Policií České republiky, Krajským úřadem vyšetřování Brno, pracoviště Jihlava, bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 trestního zákona. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 52 T 3/2005, který vůči žalobci nabyl právní moci dne 8. 7. 2009, byl žalobce obžaloby v celém rozsahu zproštěn s tím, že v žalobním návrhu označený skutek, pro který byl stíhán, není trestným činem. Proti žalobci tak bylo vedeno nezákonné trestní stíhání, a řadu let tak byl kriminalizován a medializován pro skutek, který nespáchal, a po tuto dobu byl ohrožován sazbou 12 let odnětí svobody a potenciální povinností k náhradě škody přesahující půl miliardy Kč, což pro žalobce znamenalo likvidační a nenávratný zásah do osobního a profesního života. Z výše uvedené částky žalobce původně požadoval 175 260 Kč jako náhradu nákladů vynaložených na obhajobu, ale jelikož byl tento požadavek ze strany žalované částečně uznán, vzal žalobce v uvedeném rozsahu žalobu zpět a řízení bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 2. 2013, č. j 15 C 272/2012-18, v tomto rozsahu zastaveno. Předmětem žaloby zůstala částka 3 840 000 Kč představující součet měsíčních odměn, kterých by se žalobci dostalo, pokud by nebyl dne 29. 6. 2007 odvolán z funkce člena představenstva Č. S., Č. B., Č. J. H., Č. Ú. n. O., ve výši 40 000 Kč u každé ze jmenovaných společností. Důvodem odvolání žalobce z pozice člena představenstva bylo pouze vedení trestního stíhání a podání obžaloby proti jeho osobě. Trestní stíhání bylo značně medializované tiskem a televizí a věděla o něm řada obchodních partnerů i bank, s nimiž výše jmenované společnosti spolupracovaly a na nichž byly existenčně závislé, a jakákoliv pochybnost u statutárních zástupců pro ně mohla být likvidační. Tímto bylo odůvodněno i odvolání žalobce, přičemž bylo zdůrazněno, že další výkon funkce není možný pro rozpor se zájmy společností. Žalobce požaduje shora uvedenou částku za období od 1. 7. 2007, tedy od počátku měsíce následujícího po jeho odvolání z funkce člena představenstva, do 30. 6. 2009, tedy do doby doručení zprošťujícího rozsudku. Žalobce doplnil, že co se týká jiných příjmů, které pobíral v období od 1. 7. 2007 do 30. 6. 2009, nejednalo se o žádný příjem, o který by se měla snižovat požadovaná náhrada škody. Ani jeden z příjmů nevylučoval současně příjem z představenstva od uvedených akciových společností.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2018, č. j. 29 Co 317/2018-373, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 2. 2018, č. j. 15 C 272/2012-348, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 3 840 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 12. 11. 2012 do zaplacení, a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soudy ve věci rozhodovaly opakovaně. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 10. 2013, č. j. 15 C 272/2012-94, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2014, č. j. 51 Co 66/2014-118, a dovolací soud v předchozím průběhu řízení rozsudkem ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4879/2015, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015, č. j. 29 Co 52/2015-297, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 11. 2014, č. j. 15 C 272/2012-271, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které prostřednictvím podání ze dne 15. 3. 2022 doplnil o odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná po okamžiku podání dovolání. Nejvyšší soud však dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Žalobce přípustnost dovolání shledává v tom, že dovolacím soudem v předchozím rozhodnutí v této věci vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, přičemž ovšem argumentace, již v tomto směru žalobce vznáší, zjevně není sto zvrátit dosavadní právní názor dovolacího soudu.
Jak plyne z odůvodnění rozsudku, s nímž žalobce nyní polemizuje, zastává zdejší soud názor podporovaný právní literaturou, podle něhož svobodné volní jednání pravidelně přerušuje řetězec příčinné souvislosti. Byť je dovolací soud zcela srozuměn se skutečností, že zahájení a vedení trestního stíhání obviněného zpravidla negativně ovlivňuje, jedná se o vedlejší (a nežádoucí) efekt klíčové činnosti státu (slovy Ústavního soudu – jednoho z raison d'être státu jako takového vůbec), jíž je postihování činů nebezpečných pro společnost. V Listině základních práv a svobod (viz její čl. 40 odst. 2) je stanoveno, že každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena, a též trestní řád v §2 odst. 2 zakotvuje stejné pravidlo – presumpci neviny. Každý si musí být vědom, že zahájení trestního stíhání proti konkrétní osobě nelze ztotožňovat se závěrem o tom, že tato osoba spáchala trestný čin (či se dopustila jiného škodlivého či zavrženíhodného jednání). Každý, kdo jedná (např. mění své normální chování) ovlivněn skutečností, že bylo zahájeno trestné stíhání, byť jde o jednání praeter legem , si musí být vědom vlastní (byť morální) odpovědnosti za takové své jednání. Je totiž dobře známo, co ze skutečnosti, že bylo zahájeno trestního stíhání, neplyne.
Pokud žalobce poukázal v dovolání na zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě, tento argumenty proti uvedeným tezím nevyvrací, ale právě naopak. Je sice pravdou, že zákonodárce zde vyvozuje důsledky již v okamžiku, kdy je zahájeno trestní stíhání (pro určitý okruh trestných činů), činí tak ovšem s vědomím možného nepotvrzení podezření ověřovaného orgány činnými v trestním řízení. Zproštění výkonu služby je tak pouze změnou služebního poměru, která trvá do skončení trestního stíhání a po skončení které, není-li zaměstnanec odsouzen (či neskončí-li trestní stíhání jiným zákonem předvídaným způsobem), náleží zaměstnanci doplacení toho, oč byl krácen. Jinak řečeno, stát v zákonem předem vymezených případech do jisté míry omezuje své trestně stíhané zaměstnance, ovšem současně jim garantuje určitý sociální standard a přebírá odpovědnost za tento „předsudečný“ postup pro případ, že se předpoklady o spáchání trestného činu nepotvrdí. Nelze tedy činit závěr, že jestliže stát zákonem stanovuje zvláštní institut ve vztahu k trestně stíhaným státním zaměstnancům, lze dovozovat jeho odpovědnost za jednání třetích osob vůči trestně stíhaným.
Dovolací soud vzhledem k doplňujícímu podání ze dne 15. 3. 2022 podotýká, že reflektuje vývoj rozhodovací praxe, k němuž došlo v době od posledního rozhodnutí dovolacího soudu v této věci, přičemž ani tato žalobcovu požadavku nesvědčí.
Pokud se jedná o nález ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, zde Ústavní soud připustil, že jednání poškozeného spočívající v jeho okamžité rezignaci na funkci starosty bylo motivováno intenzivním morálním apelem na trestně stíhanou osobu zastávající veřejnou funkci, neboť v daných podmínkách je více než žádoucí, aby poškozený zvážil své další setrvání ve funkci. Na závěry uvedeného nálezu již dovolací soud výslovně odkázal ve své rozhodovací praxi (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3170/2021), kde (vzhledem k podmínkám daného případu) vyslovil, že jednání poškozeného spočívající ve skončení pracovního poměru dohodou, pokud s přihlédnutím k relevantní právní úpravě nemohl pracovní poměr vykonávat a motivace k ukončení pracovní poměru spočívala v zachování dobrého jména zaměstnavatele, nelze pokládat za svobodné a nevynucené.
V nálezu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21, Ústavní soud rozhodoval rovněž o poškozeném, jenž byl trestním stíháním zasažen na politické kariéře. Politická strana, která stěžovatele (dříve primátora a senátora) odmítla zařadit na volební kandidátku, tímto (obdobně jako ve výše zmíněné věci, v níž byl vydán nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18) rovněž zvyšovala politickou kulturu. Zásah vyplývající z trestního stíhání pro politické působení poškozeného, princip volné soutěže politických sil a demokracii vůbec, je v daném případě zjevným důvodem pro zásah Ústavního soudu. Uvedený nález se nad to vztahuje k otázce příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním a výší vzniklé nemajetkové újmy a nikoliv k příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním a vznikem škody, jako je tomu ve zde posuzovaném případě.
V nyní projednávané věci odvolání žalobce z jeho funkcí evidentně nebylo formováno ani vzhledem k relevantní právní úpravě, ani intenzivnímu morálnímu požadavku, o čemž zcela svědčí skutečnost, že k tomuto odvolaní došlo až po takřka sedmi letech trvání trestního stíhání. Ze skutkových zjištění plyne, že žalobce byl odvolán z funkce především v důsledku nastalé medializace případu a z toho plynoucích postojů obchodních partnerů. Nejvyšší soud přitom vychází ve své judikatuře (viz. rozsudek ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011), že medializace případu je prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu, a že nelze přičítat státu k tíži, že princip presumpce neviny byl narušen sdělovacími prostředky.
Podotknout je též třeba, že se v posledně uvedeném případě jednalo o nárok poškozeného na přiměřené zadostiučinění za újmu nemajetkovou. Dovolací soud přitom ve svém předchozím rozhodnutí v této věci konstatoval, že se na konkrétní škody a újmy, které obviněný, proti němuž vedené trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, utrpěl v důsledku trestním řízením poškozené pověsti, přihlédne při stanovení kompenzace újmy nemajetkové. Dovolací soud tedy neshledává, že by rozhodnutí Ústavního soudu, na něž žalobce poukázal, vyvolávala potřebu změny stávající rozhodovací praxe soudu dovolacího.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 4. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu