ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.587.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 587/2016-297
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně V. D. , zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 1 664 583 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 23/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, č. j. 72 Co 265/2015-240, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se žalobou domáhala zaplacení částky 1 664 583 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která měla vzniknout jejím právním předchůdcům (rodičům), resp. jí samé, v důsledku nepřiměřeně dlouho vedeného řízení o náhradu za majetek zanechaný jejími rodiči na území Zakarpatské Ukrajiny (též „Podkarpatské Rusi“), které bylo zahájeno na podkladě jejím otcem dne 15. 3. 1947 podané přihlášky k soupisu uvedeného majetku a skončilo až po více než 66 letech rozhodnutím Ministerstva vnitra o zastavení řízení ze dne 25. 9. 2013, č. j. MV-116327-5/OSM-2013.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 3. 2015, č. j. 25 C 23/2014-120, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 5. 2014 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 1 564 583 Kč s úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že se žaloba ohledně částky 100 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 5. 2014 do zaplacení zamítá, a v zamítavém výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Současně žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu řízení před soudy obou stupňů 2 100 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátkou, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle dovolatelky napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která podle ní v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, „zda náhradové řízení za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi zahájené podáním přihlášky k soupisu majetku bylo skončeno v roce 1961, i když nebylo rozhodnuto o náhradě za majetek v celém rozsahu, nebo až rozhodnutím, kterým bylo řízení po změně politických poměrů dle požadavku veřejného ochránce práv dokončeno.“
Dovolání ve věci samé není přípustné, neboť na vyřešení dovolatelkou vymezené právní otázky napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí.
Napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, že řízení vedené na základě vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny, podle přihlášky otce žalobkyně k soupisu majetku ze dne 15. 3. 1947 (podané dle vládního nařízení č. 8/1947 Sb.), „bylo skončeno výměrem Ministerstva financí ze dne 20. 2. 1961, kterým byla stanovena konkrétní výše náhrady s poukazem na to, že tímto se má celý nárok právních předchůdců žalobkyně za vypořádaný… Po tomto datu zcela nepochybně již žádné řízení fakticky neprobíhalo. Je přitom zjevné, že tuto skutečnost akceptovali také rodiče žalobkyně, když žádné další rozhodování ve věci nepožadovali… až do roku 2007 právní předchůdci žalobkyně, ani sama žalobkyně neučinili žádné procesní podání, jímž by se domáhali revokace výše zmíněného výsledku řízení.“ Je přitom zřejmé, že odvolací soud skončením řízení má na mysli jeho faktický průběh, nikoliv právní závěr, že se jednalo o konečné rozhodnutí ve smyslu příslušných procesních předpisů, když sám připouští, že skončeno bylo „třeba nikoli správně po formální stránce“.
Na tomto skutkovém základě pak odvolací soud dovodil, že po doručení zmíněného výměru nemohla rodičům žalobkyně jakákoli újma daná stavem nejistoty ohledně budoucího výsledku řízení vznikat.
K témuž závěru dospěl i ve vztahu k samotné žalobkyni, která se podle skutkových zjištění toliko dne 26. 1. 2007 obrátila na Ministerstvo financí s žádostí o přešetření a vyrovnání za majetek zanechaný jejími rodiči na Zakarpatské Ukrajině, na což Ministerstvo financí reagovalo neformálním přípisem ze dne 29. 1. 2007, v němž žalobkyni sdělilo, že žádost jejích rodičů o poskytnutí náhrady byla vypořádána dne 28. 2. 1961 a že další náhrady již poskytovány nebudou. O vydání rozhodnutí o přihlášce požádala žalobkyně až dopisem ze dne 22. 8. 2013, přičemž řízení o této žádosti bylo zastaveno rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 25. 9. 2013.
Považoval-li pak odvolací soud pro rozhodnutí ve věci samé za rozhodující nikoliv to, zda řízení o vypořádání náhrad za zanechaný majetek bylo řádně ukončeno podle procesních předpisů, nýbrž to, zda jej účastník jako trvající vnímal, jelikož je odškodňována újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, není takové řešení ve smyslu §237 o. s. ř. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015 (rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), týkajícím se rovněž posuzování nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení o vypořádání náhrad za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině, „rozhodná délka řízení podle judikatury Evropského soudu [lidská práva] a Nejvyššího soudu je vymezena svým počátkem a koncem. Rozhodný počátek a rozhodný konec řízení z hlediska posuzování délky řízení se ne vždy striktně odvíjí od počátku a konce řízení dle procesních předpisů, neboť vždy je nutné mít na zřeteli, že má být odškodněna nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Proto Nejvyšší soud např. ve vztahu k vykonávacímu řízení dovodil, že je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012), nebo ve vztahu k insolvenčnímu řízení dovodil, že z hlediska posouzení délky řízení je koncem řízení den, kdy insolvenční správce splnil vůči poškozenému (konkrétnímu oprávněnému v insolvenčním řízení) pravomocné rozvrhové usnesení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 132/2012). Pokud tudíž v některém bodě řízení bylo účastníku řízení zřejmé, že mu nebude vyhověno, je nutné z hlediska posouzení přiměřenosti délky řízení tento okamžik považovat za konec řízení, ač řízení nebylo formálně ukončeno v souladu s procesními předpisy, neboť v dalším průběhu řízení, již pouze formálně trvajícího, účastník nemohl být v nejistotě ohledně jeho výsledku (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 664/2013). Rovněž při určování rozhodného počátku řízení je nutno mít na zřeteli, kdy dané řízení bylo způsobilé účastníku působit újmu spočívající v nejistotě ohledně jeho výsledku. Proto např. v případě trestních řízení Evropský soud stanoví rozhodný počátek řízení dnem, kdy se poškozený o trestním stíhání dozvěděl, přestože na základě procesních předpisů bylo trestní stíhání zahájeno dříve (např. rozsudek ESLP ve věci Ipsilanti proti Řecku, stížnost č. 56599/00, ze dne 6. 3. 2003, odst. 31). Také u civilních řízení Nejvyšší soud dovodil, že žalovanému, jenž o zahájení řízení nevěděl, nemohla za dobu od zahájení řízení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma, a to ani v případě, kdy by již ke dni zjištění existence řízení ze strany žalovaného bylo dané řízení nepřiměřeně dlouhé (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Účastníku řízení totiž může vznikat újma jen tehdy, jestliže takové řízení trvá a účastník je takto vnímá. Jestliže tomu tak není, tedy osoba považující se za poškozeného si není vědoma toho, že nějaké řízení, jehož účastníkem je nebo by měla být, se vede, a že tedy nevyčkává jeho skončení (konečného rozhodnutí), nemůže jí vznikat újma nemajetkové povahy pramenící z nejistoty ohledně výsledku řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 664/2013).“
Z uvedeného tak vyplývá, že ani takové řešení předestřené právní otázky, podle kterého by řízení o vypořádání náhrad za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině nebylo skončeno výměrem Ministerstva financí ze dne 20. 2. 1961, by nemohlo žalobkyni přivodit příznivější rozhodnutí ve věci samé.
Co se týče námitek vůči skutkovým zjištěním soudů, je Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, z něhož vycházelo napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a sám posuzuje pouze otázky právní (srov. §241a odst. 1, 6 a §243f odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu