ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.594.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 594/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce J. N., zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pod Vinicemi 2, proti žalované České republice-Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1.000.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 34 C 251/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. července 2009, č.j. 11 Co 317/2009-222, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 30. března 2009, č.j. 34 C 251/2007-207, zamítl žalobu o zaplacení 1.000.000.000,- Kč (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. července 2009, č.j. 11 Co 317/2009-222, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve věci samé potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neprokázal nesprávný úřední postup soudkyně Okresního soudu Plzeň-město Mgr. Vlasty Chaloupkové, jejž spatřoval ve skutečnosti, že tato soudkyně zahájila a posléze vedla řízení o jeho způsobilosti k právním úkonům, dle jeho mínění v rozporu se zákonem, neboť namísto toho jej měla vyzvat k odstranění vad jeho podání, jímž se domáhal zaplacení částky 50.000.000,- Kč. Odvolací soud uvedl, že o nesprávný úřední postup by se mohlo jednat, pokud by soud zahájil řízení o způsobilosti k právním úkonům bez toho, aby k takovému řízení dostal kvalifikovaný podnět. V tomto případě se ovšem o takovou situaci nejednalo, soud čerpal při zahájení řízení ze závěrů odborného posouzení a za této situace by se naopak mohlo jednat o nesprávný úřední postup, zakládající odpovědnost státu za škodu, pokud by soud řízení o způsobilosti žalobce k právním úkonům nezahájil a vznikla by tím komukoli újma.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Žalobce však ve svém dovolání neuvádí v čem spatřuje otázku zásadního právního významu. Opakuje pouze své dřívější tvrzení, že „stát zneužil psychiatrii, aby se mohl pomstít nepohodlným občanům, kteří podávají k soudu tzv. nesmyslná podání a místo aby dal soud žalobci šanci k odstranění vad jeho podání, rovnou ho poslal na psychiatrii“ . Navrhl, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud poté, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Pojem „zásadního významu po právní stránce“ je totiž specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Jinými slovy, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů
(z aktuální judikatury dovolacího soudu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 3374/2007, in www.nsoud.cz ). Takovou otázku s judikatorním přesahem ovšem dovolání vůbec neobsahuje.
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Uplatňuje-li dovolatel ve svém dovolání také dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí (odvolacího soudu) vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přehlíží, že tento dovolací důvod lze uplatnit toliko v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), tedy v případě diformních, resp. skrytě diformních rozhodnutí, o kterýžto případ - jak již shora bylo vyloženo - zde nejde.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu