ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.610.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 610/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) J. D., b) J. D., zastoupených JUDr. Janem Růžkem, advokátem, se sídlem v Lounech, Poděbradova 751, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 5 721 415 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 50/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, č. j. 30 Co 316/2015-96, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 5 721 415 Kč s příslušenstvím a uložil žalobcům zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. Současně odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Takto odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně rozhodl o žalobě na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, která měla žalobcům jako poškozeným vzniknout nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení v trestní věci vedené posléze u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 6 T 204/2006, kdy tyto orgány s žalobci nejednaly řádně jako s poškozenými a o jejich nároku nerozhodly, ač se žalobci s nárokem na náhradu škody připojili. Odvolací soud po doplnění dokazování uzavřel, že žalobci v rámci trestního oznámení nárok na náhradu škody neuplatnili. Žalobce b) se sice později v rámci dalšího trestního oznámení ústně do protokolu s nárokem na náhradu škody připojil, avšak jen obecně, aniž by škodu jakkoliv blíže konkretizoval. Neučinil tak ani následně, ačkoliv byl poučen o veškerých právech poškozeného v trestním řízení, včetně toho, že z jeho návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje. Odvolací soud neshledal, že by ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, krom toho by tvrzená škoda mohla vzniknout žalobcům pouze v důsledku rozhodnutí (trestního příkazu ze dne 22. 11. 2006, který nabyl právní moci dne 21. 12. 2006), kterým o jejich nároku na náhradu škody nebylo rozhodnuto, toto rozhodnutí však ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk nebylo pro nezákonnost zrušeno. I tak by ale byl nárok žalobců vůči žalované, která vznesla námitku promlčení, podle §32 odst. 1 OdpŠk promlčen, když i o případném nesprávném úředním postupu se žalobci dozvěděli nejpozději dne 3. 5. 2007 z přípisu státní zástupkyně, která je k žádosti jejich právního zástupce informovala o tom, že v trestním řízení jim náhrada škody nebyla přiznána. Konec tříleté promlčecí doby tak připadl na 3. 5. 2010, přičemž žalobci svůj nárok uplatnili u žalované až dopisem ze dne 5. 8. 2012. S odkazem na obsáhle citovanou judikaturu dovolacího soudu současně odvolací soud vznesenou námitku promlčení neshledal v rozporu s dobrými mravy.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci, zastoupení advokátem, včasným dovoláním.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Vyřešení otázky možného rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy odvolacím soudem je plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. „Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil… Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, jakož i tam citovanou judikaturu; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na www.nsoud.cz ). Žádné takové okolnosti dovolatelé v průběhu řízení ani netvrdili.
Na vyřešení otázky, „zda žalovaná Česká republika splnila svoji poučovací povinnost a poskytla [dovolatelům] plnou možnost k uplatnění [jejich] práva na náhradu škody v trestním řízení, a to ve smyslu ust. §46 tr. řádu tím, že Okresní soud v Mostě [jim] sdělil svým podáním ze dne 25. 4. 2007, [aby] podali občanskoprávní žalobu,“ napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud s okamžikem doručení „přípisu státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mostě“ toliko spojoval vědomost žalobců o možné škodě a o tom, kdo za ní odpovídá, tedy počátek běhu promlčecí doby podle §32 odst. 1 OdpŠk. Dovolatelé ostatně v dovolání žádným pozdějším datem, které by mohlo vést k závěru, že do okamžiku uplatnění nároku u žalované a posléze u soudu promlčecí doba neuběhla, ani neargumentují.
Poukazují-li dovolatelé, že si byli jisti, že svůj nárok na náhradu škody v trestním řízení uplatnili, a to v rámci trestního oznámení před policejním orgánem, pouze zpochybňují skutkový stav, ze kterého odvolací soud vycházel. Polemika dovolatele se skutkovými zjištěními soudů o obsahu trestních oznámení dovolatelů a o obsahu poučení ze strany orgánů činných v trestním řízení přípustnost dovolání založit nemůže (§241a odst. 1 a 6 o. s. ř.). V souvislosti s právním hodnocením skutkového stavu o splnění poučovací povinnosti ze strany orgánů činných v trestním řízení pak dovolatelé žádnou právní otázku neformulují.
Konečně přípustnost dovolání nemůže založit ani závěr odvolacího soudu, že „o odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem lze uvažovat pouze tehdy, neprojeví-li se takový vadný postup (např. orgánů činných v trestním řízení) ve vydání rozhodnutí,“ neboť je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou odvolací soud také citoval (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97; uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod číslem 5/2000) a od níž na základě podaného dovolání neshledává dovolací soud důvod se odchýlit.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. 5. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu