ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.644.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 644/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce B. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Z. K. a 2) D. K., oběma zastoupeným advokátem, o neplatnost kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 2063/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2001, č. j. 47 Co 469/2001–139, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 4. 11. 1998, č. j. 15 C 2063/95–84, určil, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanými dne 9. 8. 1993 o prodeji domu čp. 121 v H., st. parcely č. 29, o výměře 565 m2 a louky č. parcely 154, o výměře 1396 m2, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 366 pro katastrální území a obec H., u Katastrálního úřadu v D., je neplatná a určil, že jako vlastník nemovitosti u Katastrálního úřadu v D. bude zapsán žalobce B. K.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 2. 4. 1999, č. j. 12 Co 113/99–95, změnil rozsudek okresního soudu tak, že návrh na určení neplatnosti shora označené kupní smlouvy zamítl stejně jako návrh, aby jako vlastník shora uvedených nemovitostí byl zapsán žalobce.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten rozsudkem ze dne 16. listopadu 2000, č. j. 22 Cdo 2413/99-116, zrušil jak dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (v předchozím odstavci označený), tak i rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. 11. 1998, č. j. 15 C 2063/95–84, a věc vrátil Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení. Důvodem zrušení rozsudků soudů obou stupňů byla skutečnost, že se zabývaly otázkou neplatnosti kupní smlouvy pouze z důvodu nezaplacení kupní ceny žalovanými. Nezabývaly se však otázkou neplatnosti kupní smlouvy z důvodu její neurčitosti a nesrozumitelnosti, čehož se žalobce rovněž dovolával. Rozsudek odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, dovolací soud posoudil jako rozhodnutí, které spočívalo na nesprávném právním posouzení věci.
Po doplnění dokazování Okresní soud v Děčíně, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 2. 5. 2001, č. j. 15 C 2063/95–125, určil, že shora označená kupní smlouva je neplatná podle §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen ObčZ), protože se jedná o právní úkon neurčitý a nesrozumitelný, zejména ve formulaci druhého odstavce na straně druhé smlouvy. Z této formulace není zřejmé, jaké další stavby a přístavby žalobce prodal, zda jde o věci nemovité či movité, co je součást a co příslušenství a čeho. Není rovněž zřejmé, v jakých mezích a hranicích žalobce věci užíval a je zde rovněž neurčité vymezení práv žalobce v části smlouvy týkající se zřízení věcného břemene. Ve smlouvě není odkaz na znalecký posudek.
Krajský soud v Ústí nad Labem, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 6. 12. 2001, č. j. 47 Co 469/2001–139, změnil rozsudek okresního soudu tak, že návrh na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze závěru, že žalobce a žalovaný jako otec a syn, kteří nemovitost po řadu let společně užívali, předmětné nemovitosti podrobně znali. Před uzavřením kupní smlouvy byl vypracován znalecký posudek ohledně ceny nemovitostí. Jak žalobce, tak i žalovaný při uzavření kupní smlouvy museli vědět, že předmětem prodeje jsou obě parcely i všechny stavby na nich umístěné. Nebylo proto nejmenších pochybností o tom, co je předmětem koupě a prodeje. V předmětné kupní smlouvě byla jednoznačně určena kupní cena a vyjádřeno zřízení doživotního a bezplatného užívání nemovitostí žalobcem. Pouze formulace, že žalobce bude užívat nemovitosti „jako by byl vlastníkem“, není zcela jednoznačná, nelze ji ovšem vykládat tak, že by žalobce jako uživatel měl právo s nemovitostmi disponovat. Odvolací soud posoudil některé formulace notářky, která smlouvu sepsala, jako archaické s tím, že jsou ovlivněny její praxí, ale nemohou tím ovlivnit určitost smlouvy. Dospěl proto k závěru, že předmětná smlouva je dostatečně určitá, srozumitelná a obsahuje všechny náležitosti. Tvrzení žalobce, že smlouva je neurčitá a nesrozumitelná, posoudil odvolací soud jako účelové a jeho příčinu spatřoval ve změně stanoviska žalobce prodat nemovitosti žalovaným.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen dovolatel) včasné dovolání, jehož přípustnost dovodil z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) a jako důvod dovolání uvedl nesprávné právní posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Dovolatel opětovně zdůraznil, že neplatnost kupní smlouvy jakožto právního úkonu spatřuje v jeho neurčitosti a nesrozumitelnosti, neboť není zřejmé, jaké další stavby a přístavby žalobce prodal, zda jde o věci nemovité či movité a co je součást a co je příslušenství a čeho. Dále není z kupní smlouvy zřejmé, v jakých mezích a hranicích navrhovatel věci užíval, není jasně vymezeno ani zřízení věcného břemene. Formulace „užívání, jako by byl vlastníkem“ umožňuje nejen užívání a braní plodů a užitků, ale i zatěžování nemovitosti a její zcizení, případně odstranění, jak to vyplývá z obsahu vlastnického práva. A konečně dovolatel namítl, že otázka přesného vymezení předmětu kupní smlouvy má zásadní význam i do budoucna, neboť pro nového nabyvatele by formulace kupní smlouvy byla nesrozumitelná. Jedná se proto i o právní jistotu třetích osob.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle §241 OSŘ, že bylo podáno ve lhůtě určené v §240 odst. 1 OSŘ a splňuje formální i obsahové náležitosti podle §241a odst. 1 OSŘ, se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť podle ustanovení §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 OSŘ a dospěl k závěru, že jeho rozhodnutí je správné. V přezkoumávané věci je jádrem sporu posouzení platnosti dvoustranného právního úkonu, tedy kupní smlouvy uzavřené ve formě notářského zápisu dne 9. 8. 1993 mezi žalobcem a žalovanými. Po posouzení obsahu kupní smlouvy dovolací soud dopěl k závěru, že označení předmětu smlouvy - všech nemovitostí i rozsahu výkonu vlastnických práv k těmto nemovitostem je dostatečně určité. Formulaci „v těch mezích a hranicích, jak prodávající nebo jeho právní předchůdci uvedené nemovitosti užívali, nebo k tomu byli oprávněni\" je třeba posuzovat v souvislosti s dalším textem smlouvy, podle něhož na nemovitosti neváznou žádné dluhy a závady, což znamená, že šlo o převod všech vlastnických práv v mezích zákona. Dále je ve smlouvě jasně dohodnuta kupní cena a dostatečně srozumitelně je vyjádřeno i zřízení věcného břemene pro žalobce. Formulace „doživotní a bezplatné právo užívání celých předmětných nemovitostí, jako by byl vlastníkem“ je sice poněkud neobratná, ale zcela nepochybně z ní vyplývá, že věcné břemeno je vázáno pouze na osobu žalobce a jeho smrtí zanikne. Pokud je ve smlouvě dohodnuto užívání nemovitostí žalobcem v tom rozsahu, jako by byl vlastníkem, nelze z toho dovozovat, že jako uživatel by měl všechna práva vlastníka, tedy i právo nemovitost zcizit. Vlastnictví totiž přešlo dnem zápisu do katastru nemovitostí na žalované jako nabyvatele, kteří tím nabyli všechna práva vlastníka ve smyslu ustanovení §123 ObčZ. K tomu lze dodat, že předmětné nemovitosti i rozsah jejich užívání oba účastníci smlouvy, tedy otec jako prodávají a syn jako kupující, dobře znali, společně je po řadu let užívali. Proto se také, jak je ve smlouvě uvedeno, oba shodli na obsahu smlouvy tak, jak jej notářka formulovala. Pokud jde o námitku dovolatele, že kupní smlouva by byla nesrozumitelná pro případného nového nabyvatele, a že jde tedy i o právní jistotu třetích osob, jedná se podle názoru dovolacího soudu o otázku obsahu případné další kupní smlouvy s eventuálním novým nabyvatelem, která by musela být formulována tak, aby byla pro obě strany určitá a srozumitelná. Jednalo by se ovšem o uspořádání dalších právních vztahů do budoucna, což s předmětným sporem nemá žádnou souvislost.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud předmětnou věc správně posoudil podle příslušných ustanovení ObčZ, ve věci správně rozhodl a své rozhodnutí také náležitě a přiléhavě odůvodnil. Dovolací soud proto neshledal, že by zde byl dán dovolatelem tvrzený dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, tj. nesprávné právní posouzení věci.
Podle ustanovení §242 odst. 3 OSŘ rozhodnutí dovolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však tvrzeny nebyly a dovolacím soudem, který je vždy povinen napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska těchto vad posuzovat, rovněž shledány nebyly. Na základě výše uvedených skutečností dovolací soud dovolání zamítl podle ustanovení §243b odst. 2 OSŘ.
Výrok o nákladech řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel v dovolacím řízení úspěšný nebyl a žalovaným žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2002
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu