ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.677.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 677/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce P. T. , zastoupeného Mgr. Janou Hansalanderovou, advokátkou se sídlem v Rakovníku, Husovo náměstí 22, proti žalovaným 1) M. T. , 2) nezletilému D. T. , zastoupenému Městem Rakovník jako opatrovníkem, o popření otcovství, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 173/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. září 2012, č. j. 21 Co 363/2012-102, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“), rozsudkem ze dne 23.4.2012, č.j. 6 C 173/2011-78, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že „žalobce P. T., není otcem druhého žalovaného, nezletilého D. T., z matky M. T.“ a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. září 2012, č. j. 21 Co 363/2012-102, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným 2) potvrdil, jinak jej změnil ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou 1) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že z manželství žalobce a žalované 1) se dne 15. 11. 2008 narodil žalovaný 2). Manželství se žalovanou 1), uzavřené dne 22. 04. 1989, bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 5. 4. 2011, čj. 3C 229/2010 - 30, jenž nabyl právní moci dne 14. 04. 2011. Již předtím rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 8. 12. 2010, č. j. P 183/2010 - 45, který nabyl právní moci dne 22. 1. 2011, byli nezletilí synové P. a D. T. svěřeni pro dobu před rozvodem i pro dobu po rozvodu manželství do výchovy matky - žalované 1) a otci - žalobci – byla stanovena vyživovací povinnost pro oba nezletilé. Postupem času žalobce pojal podezření o svém biologickém otcovství a nechal si vyhotovit anonymní test otcovství na základě stěrů bukální sliznice. Závěr testu ze dne 19. 11. 2010 zněl tak, že otcovství žalobce k synovi je vyloučeno. Tento závěr byl v řízení potvrzen znaleckým posudkem č. 120320/03, vypracovaným znaleckým ústavem v oboru genetika, DNA analýzy a určování identity Genomac International, s.r.o. dne 20. 3. 2012. Žalovaná 1) ve vyjádření k žalobě potvrdila, že žalobce není biologickým otcem nezletilého žalovaného 2).
Odvolací soud vystavěl své rozhodnutí na vyřešení dvou otázek, a to a) zda lze hmotně-právní oprávnění vyplývající pro manžela matky z ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2011, uplatnit u soudu procesně účinným způsobem jinak než žalobou na popření otcovství; b) jaký právní režim regulující popěrné právo manžela matky má být v poměrech žalobce aplikován, pokud řízení bylo zahájeno za účinnosti ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině před přijetím nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09, dále pokračovalo v době, kdy právním vodítkem k posouzení důvodnosti popěrné žaloby byl citovaný nález (a nikoliv právní norma obsažená v právním předpisu jako formálním prameni práva) a rozsudek soudu prvního stupně posoudil důvodnost žaloby podle ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění zákona č. 84/2012, jenž nabyl účinnosti dne 20. 3. 2012.
V odpovědi na první otázku odvolací soud označil za nedůvodný odvolací argument žalobce, že se již v řízení o úpravu poměrů k nezletilému D. pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů (tedy krátce poté, kdy obdržel výsledky anonymního testu otcovství) domáhal, aby soud v opatrovnickém řízení jeho otcovství řešil jako otázku předběžnou, bránil se platit výživné na dítě, jehož není biologickým otcem, a tím u soudu uplatnil právo manžela spojené s popřením otcovství. Tímto způsobem nemohlo podle odvolacího soudu být popěrné právo uplatněno a dovozováno přetržení běhu prekluzivní lhůty nejen s ohledem na požadavek právní jistoty, ale i s přihlédnutím k tomu, že popření otcovství řešené v jiném řízení jako otázka předběžná by se nijak nemohlo promítnout do věcného rozhodnutí, jež by bylo v takovém řízení vydáno, ani by nemohlo být způsobilým podkladem pro změnu matričního zápisu o osobním stavu.
V odpovědi na druhou otázku odvolací soud vyšel z toho, že soud prvního stupně včasnost žaloby o popření otcovství posoudil podle ustanovení §57 odst. 1 zákona rodině, ve znění zákona č. 84/2012 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 20. 3. 2012, neboť nutně vycházel jednak z právního předpisu účinného v době jeho rozhodování a dále respektoval retroaktivní působení nové úpravy, která byla přechodným ustanovením v zákoně o rodině zakotvena. Vztah nové a dosavadní právní úpravy z hlediska časového byl zakotven v článku II. zákona č. 84/2012 Sb. Podle tohoto ustanovení „řízení o popření otcovství zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle §57 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“
K žalobcem namítané nepřípustné legislativní technice, odvolací soud uvedl, že přechodné ustanovení při střetu dosavadní a nové právní úpravy preferuje druhou z nich, a to i na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti nové právní úpravy. Ta sice legislativně technicky nastala dne 20. 3. 2012, nicméně ve skutečnosti „předběhla“ i její platnost, neboť se podle ní posuzují i řízení, která byla zahájena dříve, než byl zákon č. 84/2012 Sb. publikován. Takovéto řešení střetu dosavadní a nové právní úpravy se v právní teorii označuje jako pravá zpětná účinnost (retroaktivita), která je na rozdíl od nepravé zpětné účinnosti v soukromém právu ústavně přípustnou technikou jen velmi zřídka. Je však zřejmé, že se zákonodárce při formulaci intertemporálního ustanovení snažil vyrovnat s ústavněprávními konotacemi vyplývajícími z výše citovaného plenárního nálezu Ústavního soudu ČR (srov. bod č. 51 plenárního nálezu) a jim novou právní úpravu přizpůsobit. Ve svých důsledcích posuzované přechodné ustanovení pak podle odvolacího soudu vyznívá paradoxně ve prospěch žalobce. Posouzení jeho žaloby se z hlediska zachování prekluzivní lhůty nemuselo odvíjet od právního předpisu účinného v době zahájení řízení a rigidně stanovené vědomosti žalobce o tom, že se žalované 1) narodil nezletilý syn D., ale od mnohem benevolentnějšího „vzniku důvodné pochybnosti o tom, že je otcem dítěte.“ Skutečnost, že ani tuto mírnější podmínku nebyl schopen žalobce naplnit, nelze přičítat neústavnosti nově přijaté úpravy, včetně příslušného přechodného ustanovení, ale vcelku nepochopitelnému vyčkávání žalobce s podáním popěrné žaloby. Žalobce důvodné pochybnosti o svém otcovství získal nejpozději obdržením výsledků anonymního testu otcovství a jimi již dne 6. 12. 2010 argumentoval v opatrovnickém řízení proti své zákonné vyživovací povinnosti k nezletilému D. Již tehdy mohl žalobu o popření otcovství podat. V té době již byl také publikován shora citovaný plenární nález Ústavního soudu ČR (vyhlášení nálezu byl provedeno pod č. 244/2010 Sb.), jenž mohl, zejména na základě bodů č, 54 ač. 55, působit na aplikační praxi obecných soudů ve prospěch závěru o včasném podání popěrné žaloby.
Odvolací soud se dále zabýval tím, zda by ve prospěch žalobce vyznělo užití zásad, které vytýčil výše zmíněný plenární nález Ústavního soudu, pro případ, že by bylo o žalobě o popření otcovství rozhodováno dříve, než nabyl účinnosti (ve smyslu legislativně-technickém) zákon č. 84/2012 Sb. Za správný postup považoval odvolací soud vypracování znaleckého posudku v situaci, kdy sice žalobce a žalovaná 1) učinili nesporným, že žalobce není biologickým otcem nezletilého D., což potvrzoval i anonymní test otcovství, jenž si nechal žalobce provést, nicméně ani nesporné tvrzení a ani provedený test nevytvářejí v řízení o osobním stavu dostatečný skutkový podklad pro vyslovení závěru, že biologické otcovství manžela, jemuž svědčí první domněnka otcovství, je vyloučeno. Obecně lze říci, že učinění nesporného tvrzení může být motivováno zcela jinými pohnutkami, než zájmem nezletilého dítěte, popřípadě nastolením souladu mezi právním a biologickým vztahem otcovství. Možnost manipulace s biologickým materiálem nelze vyloučit ani u anonymního testu otcovství, k jehož provedení dodává zkoumaný vzorek sám žadatel. I pokud by bylo rozhodováno podle zásad vytýčených v plenárním nálezu Ústavního soudu ČR, tj. soud prvního stupně by stihl ve věci rozhodnout do 20. 3. 2012, pak ani v takovém případě by žalobce nemohl být ve věci úspěšný. I když Ústavní soud derogoval celé ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2011, neshledal ničeho protiústavního na možnosti uplatnit popěrné právo manžela matky v časově omezené periodě, neboť v bodě 55. vyloučil právo podat žalobu na popření otcovství kdykoliv. Současně Ústavní soud v uvedeném bodě zdůraznil potřebu užití zásady přiměřenosti, tj. na straně jedné přihlédnout k časovému prostoru, který tzv. právní otec měl ke zpochybnění otcovství od vzniku (zjištění) důvodných pochybností o svém otcovství, a na straně druhé zvážit intenzitu zásahu do práva chráněných zájmů ostatních osob, jež jsou vymezeny v bodě č. 29 nálezu. Tuto zásadu Ústavní soud dále rozvinul v nálezu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 405/09.
Odvolací soud uzavřel, že vyvažování oprávněných zájmů všech dotčených osob v poměrech projednávané věci by nezavdalo důvod pro vydání vyhovujícího rozhodnutí ani v případě aplikace zásad vytýčených v plenárním nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 8.7.2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09, neboť žalobce - vcelku neopodstatněně - váhal s podáním popěrné žaloby téměř jedenáct měsíců od okamžiku, kdy u něj vznikly důvodné pochybnosti o tom, že je biologickým otcem nezletilého D. V této situaci hodnotil podání žaloby dne 31. 10. 2011, jako uplatnění práva v době již nepřiměřené. Opačný závěr by snad mohl být vysloven pouze tehdy, pokud by na straně nezletilého D. existoval oprávněný zájem na právním zpochybnění otcovství žalobce. Nezletilý má právo na informaci o osobě, která je jeho biologickým otcem, nicméně vzhledem k jeho relativně útlému věku nebyla tato informace pro něj v době rozhodování odvolacího soudu nezbytná, nehledě k tomu, že žalobce svým jednáním upevňuje běžný vztah otce a obou synů, a tím nejen podporuje u nezletilého D. vědomí, že je jeho otcem, ale posiluje i sourozenecký vztah obou dětí, které popsanou situaci mohou vnímat tak, že mají stejného biologického otce. Zájem nezletilého D. na zachování současného stavu je dán i tím, že matka odmítá biologického otce uvést a z obsahu spisu se nepodává, že by se tento otec o syna zajímal a aktivně se snažil dát svému otcovství odpovídající právní rámec. Pokud jde o žalovanou 1) odvolací soud neshledal žádné důvody, pro které by - ať již vyhovující či zamítavé rozhodnutí o popěrné žalobě - mělo zohlednit její oprávněné zájmy.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek potvrzen ve věci samé, podal dovolání žalobce (dále též „dovolatel“) z důvodu nesprávného právního posouzení věci, kdy má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel uvedl, že popěrnou lhůtu zmeškal, nikoli však svým zaviněním, ale z důvodu, že jej manželka uvedla v trvalý omyl a ohledně otcovství k nezletilému D.i jej klamala. S ohledem na bod č. 55 nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09, kterým bylo ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině, dnem 31. 12. 2011 zrušeno, (v němž je pro případ, že se právní otec, jehož otcovství vzniklo na základě první domněnky otcovství, dozví skutečností zpochybňující jeho biologické otcovství během nebo po uplynutí lhůty pro podání popěrné žaloby, dovozováno, že obecné soudy jsou povinny neaplikovat uvedenou lhůtu a věcně posoudit předmětnou žalobu, i když bude podána po jejím uplynutí), podal žalobce žalobu na popření otcovství dne 31. 10. 2011 znovu. Žalobce v této době věděl pouze to, že ustanovení §57 odst. 1 zák. o rodině je zrušeno a on se bude moci domáhat svého práva na určení, že není otcem nezletilého D. Nevěděl však, a vědět také nemohl, jaká bude konkrétní podoba tohoto nového ustanovení, jelikož je zákonodárce přijal až 7. 2. 2012. V předmětné době, zde nebyla ohledně daného ustanovení žádná právní jistota, pouze vědomí, že bude zrušeno a jeho budoucí podobu mohl žalobce pouze předvídat na základě odůvodnění zrušujícího nálezu Ústavního soudu. Dovolatel si je vědom toho, že možnost popření otcovství nemůže být chápána jako trvalý prostředek a musí být časově omezena. Žalobce však v té době nevěděl a vědět nemohl, jaká bude konkrétní délka této nové lhůty. Vycházel tedy z odůvodnění citovaného nálezu a to konkrétně z bodu 49, který uvádí, že „po určitou dobu by měl právní otec, jehož otcovství bylo založeno zákonnou domněnkou, mít možnost podat návrh na popření otcovství bez ohledu na další okolnosti, tak jako tomu je nyní. V takovém případě je však lhůtu 6 měsíců třeba považovat za nepřiměřeně krátkou…“ Z odůvodnění citovaného nálezu dle dovolatele nikterak nevyplývá, že by lhůta, ve které podal svou žalobu, byla nepřiměřená. Právě naopak, Ústavní soud považuje tuto lhůtu za nepřiměřeně krátkou a uvádí případ slovenské úpravy, kde byla tato lhůta nahrazena lhůtou tříletou. Žalobce se tedy, jak ostatně uvádí i odvolací soud měl a mohl řídit pouze tímto nálezem. V předmětné době nemohl předpokládat, že zákonodárce i přes tento názor Ústavního soudu ponechá lhůtu v délce šesti měsíců. Dovolatel zejména poukazuje na „bizarní“ situaci, kdy matka i matrikový otec vědí o nedostatku biologického otcovství matrikového otce, znalecký posudek to potvrdí a soud přesto stanoví, že žalobce je otcem tohoto dítěte. Podrobně přitom rozebírá, že takový stav neodpovídá judikatuře Ústavního soudu, ESLP, ani neumožňuje, aby faktický stav byl uveden do souladu se stavem právním, a není ani v zájmu samotného dítěte. Zmiňuje, že jeho vztah s dítětem je „standardní“. Nebere nezletilého chlapce jako cizího člověka, především s ohledem na to, že se jedná o bratra jeho syna. Neexistuje zde ovšem vazba otce a syna a rozhodně tedy nemůže být v zájmu dítěte udržovat právní status otcovství. Tato situace taktéž významně zasahuje nejen do práv žalobce, kdy musí plnit vyživovací povinnost vůči dítěti, které však není jeho a toto dítě, ke kterému nemá jinou než právní vazbu je také jeho neopomenutelným dědicem, ale také do práv žalobcova biologického dítěte. Dovolatel nesouhlasí s tím, jak odvolací soud vyhodnotil zájem nezletilého dítěte, má naopak za to, že právo znát své rodiče je pro dítě zcela zásadní a to zejména při tvorbě vlastní identity. Poukazuje i na to, že matka odmítla uvést jakýkoli údaj o biologickém otci. Soud by se měl zabývat tím, z jakého důvodu, neboť je pravděpodobné, že právě toto jednání matky je v rozporu se zájmy dítěte.
Dovolatel uzavírá, že odvolací soud posoudil daný případ zcela formálně a bez ohledu na zájmy dotčených osob a smyslu a účelu daného ustanovení. Žalovaný zmeškal zákonem stanovenou dobu, ovšem pouze z toho důvodu, že byl v době podání žaloby v právní nejistotě ohledně až následně určené délky této doby. Žalobce pro toto uplynutí doby, které nemohl předpokládat, již nemá možnost se domáhat svých zcela nepochybně zaručených práv. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné pro posouzení otázky aplikace §57 odst. 1 zák. o rodině, ve znění zákona č. 84/2012 Sb., jež nabyl účinnosti dne 20. 3. 2012, jestliže řízení bylo zahájeno za účinnosti ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině před přijetím nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09, neboť tato otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena.
Podle ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2011 mohl manžel do šesti měsíců ode dne, kdy se dozví, že se jeho manželce narodilo dítě, popřít u soudu, že je jeho otcem.
Podle ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění zák. č. 84/2012 Sb., účinném od 20. 3. 2012 do 31. 12. 2013, mohl manžel do šesti měsíců ode dne, kdy mu vzniknou důvodné pochybnosti o tom, že je otcem dítěte, popřít u soudu otcovství. Nejpozději však mohl popřít otcovství do tří let od narození dítěte.
Podle ustanovení čl. II zák. č. 84/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, se řízení o popření otcovství zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle §57 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Pro další aplikaci §57 odst. 1 zákona o rodině v období od 1. 1. 2012 do 19. 3. 2012, kdy řízení v přezkoumávané věci probíhalo, byl rozhodující závěr Ústavního soudu, že v případě, že se právní otec, jehož otcovství vzniklo na základě první domněnky otcovství, dozví skutečnosti zpochybňující jeho biologické otcovství během nebo po uplynutí lhůty pro podání popěrné žaloby, obecné soudy jsou povinny neaplikovat uvedenou lhůtu a věcně posoudit předmětnou žalobu, i když bude podána po jejím uplynutí. Neaplikace této lhůty ale neznamená časovou neomezenost podání žaloby. Ústavní soud totiž neshledal protiústavnost v samotné existenci lhůty, nýbrž ve vyloučení možnosti právně relevantním způsobem zpochybnit právní otcovství. Pokud obecné soudy budou rozhodovat o předmětné žalobě, budou muset při svém rozhodování nejen posoudit otázku otcovství, nýbrž i otázku dotčených práv a chráněných zájmů vymezených výše v bodu 29 nálezu. Až do doby, než zákonodárce nově rozhodne o vymezení lhůty pro popření otcovství, to tedy znamená rovněž posoudit, zda žaloba s ohledem na časový prostor od zjištění relevantních skutečností pro zpochybnění otcovství obstojí z hlediska přiměřenosti zásahu do práv a chráněných zájmů jiných osob (nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09, bod 54).
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud neměl věc posuzovat podle ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění zák. č. 84/2012 Sb., účinném od 20. 3. 2012, ale bez ohledu na délku popěrné doby, kterou v té době ani nemohl dovolatel znát, měl rozhodnout tak, aby byl nastolen soulad mezi faktickým a právním stavem, pak taková námitka v sobě nezbytně nutně zahrnuje kritiku pravé zpětné retroaktivity ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění zák. č. 84/2012 Sb.
V této souvislosti je třeba odkázat na závěry dosažené v usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2013, sp zn. IV. ÚS 3852/12, kde je vyloženo, že „článek II. zákona č. 84/2012 Sb., působí zpětně, a to dokonce ve formě retroaktivity pravé. Přesto se nejedná o nedovolenou zpětnou účinnost, neboť jí nebyl porušen princip ochrany nabytých práv ani princip právní jistoty jednotlivce. Cílem nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.), jímž bylo s účinností od 1. 1. 2012 zrušeno ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině stanovící popěrnou lhůtu manžela matky a jímž se stěžovateli v důsledku nedostatečně rychlé reakce zákonodárce otevřela možnost zahájit řízení o popření otcovství k nezletilé, nebylo zaručení časově neomezeného práva popřít otcovství (srov. bod 55. tohoto nálezu), které mělo být - dle názoru stěžovatele - později nepřípustně odňato v důsledku retroaktivního působení dodatečně přijaté právní normy. Nález nezpochybnil existenci lhůty samotné, ale pouze její délku (srov. bod 37. a 48. nálezu) a poskytl zákonodárci prostor délku popěrné doby znovu zvážit a nově ji upravit v souladu se zásadami vyslovenými v tomto nálezu a čerpajícími též z judikatury Evropského soudu pro lidská práva.“
Jestliže tedy odvolací soud na zjištěný skutkový stav užil ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění zák. č. 84/2012 Sb., účinném od 20. 3. 2012, postupoval zcela v souladu s přechodným ustanovením čl. II zák. č. 84/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, které ani následnou judikaturou Ústavního soudu nebylo shledáno ústavně nesouladným.
Namítá-li dále dovolatel, že soud měl uvést zjištěný faktický stav vylučující biologické otcovství dovolatele do souladu se stavem právním, tj. popření otcovství, pak přehlíží, že možnost podat návrh na popření otcovství podle §57 odst. 1 zákona o rodině je totiž současně i výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů, jež ve vztahu mezi dítětem a právním otcem, případně i biologickým otcem, existují. Z dikce ustanovení §57 odst. 1 zák. o rodině ve znění účinném do 31. 12. 2011 totiž plynulo, že v době šesti měsíců ode dne, kdy se manžel dozví, že se jeho manželce narodilo dítě, je právem presumován převažující zájem právního otce na popření otcovství, což nebylo nálezem sp. zn. Pl. ÚS 15/09 nijak dotčeno. Jak ale rovněž vyplývá z tohoto nálezu, nezbytnost vážení jednotlivých zájmů v předmětném složitém právním vztahu nelze omezit tím způsobem, že po uplynutí této lhůty bude jakýkoliv eventuální zájem právního otce na popření otcovství právně bezvýznamný, neboť ten nebude mít žádný procesní prostředek k jeho prosazení. Právě v uvedeném spočívá důvod, pro který Ústavní soud zrušil celé ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině a jenž se musí promítnout i do vlastního rozhodování obecných soudů o popření otcovství (srov. body 36, 42 a 43 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09). K tomu Ústavní soud – jak odvolací soud případně připomíná - v navazujícím nálezu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 405/09 vyložil, že z hlediska uvedeného vážení zájmů je relevantní, kdy a z jakých důvodů se právní otec dozvěděl skutečnosti vyvolávající pochybnosti o jeho biologickém otcovství, jakým způsobem se toto zjištění promítlo do dotčených rodinných vazeb a zda podnikl v přiměřené době právní kroky ve vztahu k popření otcovství (srov. bod 55 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09). Význam takovéhoto časového vymezení přitom spočívá zejména v požadavku právní jistoty. Možnost popření otcovství totiž nemůže být chápána jako trvalý prostředek vyvázání se z právního postavení otce pro osobu, která současně není otcem biologickým.
Posuzování, resp. vyvažování jednotlivých dílčích zájmů v řízení o popření otcovství dovodila již dříve judikatura Nejvyššího soudu, od které dovolací soud nevidí důvod se odchylovat. Již v rozsudku ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 298/2010 Nejvyšší soud vyslovil, že v řízení o popření a následném určení otcovství je třeba přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte (srov. čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte ze dne 20. 11. 1989, vyhlášené sdělením č. 104/1991 Sb. - dále jen "Úmluvy o právech dítěte"). V zájmu dítěte je bezpochyby soulad mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím, tedy mezi rodičovstvím založeným biologickými vazbami mezi dítětem a poskytovatelem genetického materiálu (biologické rodičovství), rodičovstvím, kde rodič vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví a o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (sociální rodič), a rodičovstvím založeném na právních domněnkách, kdy rodičem je ten, koho zákon za rodiče dítěte považuje (právní rodičovství). Není-li tento soulad dobře možný, je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti případu uvážit, který z uvedených aspektů rodičovství převažuje.
V přezkoumávané věci odvolací soud přesvědčivě vyložil, proč nepřiznal zájmu právního otce vyšší váhu, než zájmu nezletilého dítěte na zachování stávajícího stavu. Téměř jedenáct měsíců, po které otec váhal s popřením otcovství, ačkoliv výsledky anonymního testu otcovství měl k dispozici již 19. 11. 2010, nevysvětluje ani jeho poukaz na tvrzené podvodné jednání matky nezletilé, ani neujasněnost právní úpravy umožňující popření otcovství. Tvrdí-li dovolatel, že zájmy všech účastníků se shodují na uvedení právního stavu do souladu se stavem faktickým, pak pomíjí, že proti zájmu dovolatele na popření otcovství stojí zájem dítěte na jeho zachování za stavu, kdy matka odmítá odhalit identitu biologického otce, i když nepopírá, že dovolatel jím ve skutečnosti není. Jistě lze korigovat názor odvolacího soudu, že s ohledem na věk nezletilého není pro něj vědomost o jeho biologickém otci nezbytná, protože právo znát své rodiče má pro dítě vždy zásadní význam a je proto důvodně chráněno i čl. 7 Úmluvy. Neznamená to však absolutní prevalenci biologického otcovství v situaci, kdy je třeba posoudit i otázky otcovství právního a sociálního.
V této souvislosti je třeba přihlédnout i k judikatuře Evropského soud pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen „ESLP“), neboť v přezkoumávané věci je z hlediska uvažovaného dosahu soudního rozhodnutí dotčeno právo nezletilého a žalované na jejich rodinný život ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základní svobod, jakož i právo žalobce na soukromý život podle stejného ustanovení. Ve věci Nylund proti Finsku (stížnost č.27110/95) ESLP odmítl jako zjevně nepřijatelnou stížnost tvrzeného biologického otce, který se domáhal určení biologického otcovství k dítěti (počatému před uzavřením manželství a narozenému za trvání manželství), neboť neshledal nic svévolného na postupu státu, který v zájmu právní jistoty v rodinných vztazích stanoví obecný předpoklad, že za otce dítěte narozeného za trvání manželství se považuje manžel matky dítěte. Ve věci Věc Söderbäck proti Švédsku (stížnost č. 24484/97, biologický otec neúspěšně bránil osvojení dítěte), ESLP neshledal zásah do práva na rodinný život chráněný čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základní svobod s odůvodněním, že za daných okolností a s ohledem na způsob, jakým vnitrostátní soudy posoudily nadřazený zájem dítěte, jakož i na omezené vztahy mezi stěžovatelem a dítětem, byl ESLP přesvědčen, že vnitrostátní rozhodnutí nepřekročilo prostor, jaký vnitrostátní soudy k posouzení mají. Vzhledem k cílům, jimiž bylo vedeno rozhodnutí povolit adopci, nelze říci, že neblahé důsledky tohoto opatření na vztahy mezi stěžovatelem a dítětem byly nepřiměřené. Národní soud tak byl pro nalezení spravedlivé rovnováhy mezi protichůdnými zájmy lépe postaven než evropští soudci. Ve věci Anayo proti Německu (stížnost č. 20578/07) nebyl shledán zásah do práva na soukromý život stěžovatele, tvrzený v postupu německých soudů, které odepřely biologickému otci styk s dvojčaty, se kterými nikdy nežil a za jejichž právního otce se považoval manžel matky, neboť národní soudy dosáhly spravedlivé rovnováhy mezi protichůdnými zájmy nejen mezi rodiči a dítětem obecně, ale konkrétně mezi matkou, právním otcem, biologickým otcem, vlastními (biologickými) dětmi manželů a dětmi narozenými ze vztahu mezi matkou a stěžovatelem. V rozhodnutí Rožaňski proti Polsku (stížnost č. 55339/00) ESLP připustil, že v určitých situacích nemusí mít ani biologická realita přednost před právní domněnkou (jež odpovídá realitě sociální). Závěr, že„ ... nelze požadavek shody právního a biologického otcovství považovat za absolutní“, konstatoval v nálezu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 15/09 i Ústavní soud a právo dítěte znát své (biologické rodiče), na které poukazuje žalobce, je podle ustanovení čl. 7 odst. 1 Úmluvy kontextuálně omezeno (viz dikce „je-li to možné“), přičemž nesporným korektivem tohoto práva je právě zájem dítěte (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2012, sp.zn. II. ÚS 359/09).
Dal-li odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, po pečlivě provedeném dokazování přednost zájmu dítěte na stabilním rodinném prostředí, mající oporu v zjištění, že vztahy mezi dovolatelem a žalovaným 2), jsou i podle hodnocení samotného dovolatele standardní a že v dosavadním rodinném prostředí je upevňována vazba žalovaného 2) nejen s dovolatelem, ale i sourozenecký vztah k bratrovi žalovaného 2), pak takovýto závěr odvolacího soudu podle přesvědčení dovolacího soudu nevybočuje z míry uvážení, které zvažování nejlepšího zájmu dítěte při popření otcovství soudu náleží. Odvolací soud rovněž správně vystihl, že zájem nezletilého na zachování současného stavu je dán i tím, že žalovaná 1) odmítá biologického otce uvést a z obsahu spisu se nepodává, že by se tento otec o syna zajímal a aktivně se snažil dát svému otcovství odpovídající právní rámec. Nadto je třeba doplnit, že s ohledem na věk žalovaného 2) neztrácí obecný zájem na ochraně jeho práv nic ze své důležitosti (rozsudek ESLP ze dne 10. 10. 2006, Paulík proti Slovensku, stížnost č. 10699/05)
Jak již Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2012, nejlepší zájem dítěte v procesním významu zahrnuje rozhodovací činnost soudu, která v konkurenci často protichůdných zájmů účastníků řízení zvažuje a přední význam přiznává zjištěnému zájmu dítěte s cílem dosáhnout pro dítě stabilního a dlouhodobého řešení. Rozhodování třetích osob o nejlepších zájmech dítěte vychází z uspokojení základních potřeb dítěte (výživa, bydlení, zdraví), jeho rozvoje, názorů a přání dítěte, totožnosti dítěte, citového spojení, jeho zdraví, bezpečí, ochrany, zaopatření, péče, soudržnosti rodiny, trvalosti domova, vazeb dítěte na kamarády, ze školních vztahů, rizik náhradní péče, kulturního pozadí či náboženské víry. Samotné rozhodnutí pak musí sledovat cíl stabilního a nikoliv přechodného řešení, které sleduje skutečně dlouhodobé zájmy dítěte (srov. Determining the Best Interests of the Child: Summary of State Laws. Child Welfare Information Gateway. Washington, 2010, str.2). Dovolací soud tak uzavírá, že požadavky právní jistoty a ochrany rodiny jsou dostatečnými důvody pro aplikaci obecné domněnky, dle níž ženatý muž je považován za otce dětí své manželky i v přezkoumávané věci.
Protože z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu správný a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce ve výroku o popření otcovství podle ustanovení §243d odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř., kdy dovolatel s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph. D.
předseda senátu