ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.711.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 711/2021-129
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce R. P. narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem v Litvínově, Jiráskova 413, proti žalované České republice – Národnímu bezpečnostnímu úřadu , identifikační číslo osoby 68403569, se sídlem v Praze 5, Na Popelce 2/16, o náhradu škody ve výši 329 058 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 172/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, č. j. 68 Co 231/2020-106, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 2. 2020, č. j. 26 C 172/2019-87, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 2. 2020, č. j. 26 C 172/2019-87, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, č. j. 68 Co 231/2020-106, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 329 058 Kč z titulu náhrady škody, představované rozdílem mezi vyplacenou výsluhou a platem, který by žalobci náležel jako náčelníku vojenské kanceláře prezidenta republiky. Žalobci byla dne 8. 3. 2016 doručena rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu (dále jen “NBÚ”) ze dne 7. 3. 2016, č. j. 46/2016-NBÚ/07-OP a č. j. 47/2016-NBÚ/07-OP, kterými ředitel NBÚ rozhodl tak, že rozklad proti rozhodnutí NBÚ ze dne 27. 11. 2015, č. j. 120973/2016-NBÚ/P, o nevydání osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení přísně tajné a rozklad proti rozhodnutí NBP ze dne 27. 11. 2015, č. j. 120974/2015-NBÚ/P, se zamítá a napadená rozhodnutí NBÚ ze dne 27. 11. 2015, č. j. 120973/2015-NBÚ/P a č. j. 120974/2015-NBÚ/P, se potvrzují. S těmito rozhodnutími žalobce nesouhlasil a podal proti oběma správní žaloby, přičemž v obou řízeních byl úspěšný, neboť Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 10 A 60/2016-44, o žalobě proti rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 7. 3. 2016, č. j. 46/2016-NBÚ/07-OP, tak, že rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 7. 3. 2016, č. j. 46/2016-NBÚ/07-OP a rozhodnutí NBÚ ze dne 27. 11. 2015, č. j. 120974/2015-NBÚ/P, zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (a dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení). O druhé podané žalobě pak Městský soud v Praze rozhodl obdobně, když rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 10 A 61/2016-47, o žalobě proti rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 7. 3. 2016, č. j. 47/2016-NBÚ/07-OP a rozhodnutí NBÚ ze dne 27. 11. 2015, č. j. 120973/2015-NBÚ/P, tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (a dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení). Důvodem pro zrušení obou napadených rozhodnutí byla nepřezkoumatelnost pro nedostatek skutkových důvodů, nezákonnost a jiné vady v řízení před správním orgánem. Žalobce dne 14. 4. 2016 vzhledem k rozhodnutím, která byla později zrušena, požádal svého zaměstnavatele o zkrácení doby trvání služebního poměru ve funkci náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky o 32 měsíců. Na základě této skutečnosti zahájil prezident republiky řízení ve věci změny doby trvání služebního poměru a dne 14. 4. 2016 provedl se žalobcem záznam o pohovoru při žádosti o změnu doby závazku ke službě. Na základě pohovoru bylo vydáno rozhodnutí o změně doby trvání služebního poměru ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 3/2016, spolu se kterým bylo žalobci předáno i oficiální odvolání z funkce náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Vzhledem k tomu, že se žalobce prokazatelně vzdal funkce náčelníka vojenské kanceláře prezidenta republiky pod tíhou nesprávných rozhodnutí NBÚ, má za to, že mu přísluší náhrada služebního platu, neboť v období od 1. 5. 2016 do 31. 12. 2018 nemohl vykonávat funkci, kterou byl nucen ukončit, a zároveň neměl možnost vykonávat jinou pozici odpovídající jeho kvalifikaci. Ve služebním poměru měl žalobce ve funkci náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky služební plat podle §66 odst. 1 a násl. zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů. Namísto služebního platu však žalobce pobíral pouze výsluhu. Žalobce se dne 6. 2. 2019 obrátil na Ministerstvo obrany ČR s žádostí o náhradu služebního platu – škody. Ministerstvo tuto žádost v březnu 2019 postoupilo NBÚ. Žádosti následně nebylo vyhověno sdělením ředitele NBÚ doručeným dne 24. 4. 2019 s odkazem na to, že nelze dovodit příčinnou souvislosti mezi vzniklou škodou a rozhodnutími NBÚ. Na základě shora uvedeného tedy žalobce v tomto řízení požaduje vyplacení rozdílu mezi svým kalkulovaným služebním platem ve výši 2 193 575 Kč po odečtení výsluhy ve výši 1 864 517 Kč, což činí 329 058 Kč, tedy žalovanou částku. Žalobce uvádí, že to, že služební poměr neskončil odvoláním, nicméně na žádost žalobce, není rozhodující pro příčinnou souvislost mezi rozhodnutími NBÚ a jeho ukončení služebního poměru ve funkci náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Rozhodující skutečností je fakt, že k ukončení služebního poměru na předmětné pozici by bez rozhodnutí NBÚ nedošlo. Právě shora uvedená nezákonná rozhodnutí NBÚ jsou jediným faktorem, který vedl k ukončení funkce žalobce. Žalobce neskončil svůj služební poměr z vlastní vůle, ale na základě rozkladových rozhodnutí doručených dne 8. 3. 2016. Důvodem pro ukončení služebního poměru žalobce byl právě a pouze fakt, že mu byla nezákonným rozhodnutím odebrána bezpečnostní prověrka pro stupeň přísně tajné, a žalobce tak nemohl vykonávat zastávanou funkci. Zároveň žalobce požaduje zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši ode dne zaslání žádosti o náhradu škody.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, č. j. 26 C 172/2019-87, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 329 058 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 329 058 Kč za dobu od 6. 2. 2019 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2020, č. j. 68 Co 231/2020-106, k odvolání žalobce rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce byl od 6. 1. 2015 ve služebním poměru na pozici náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Od roku 2010 byl držitelem osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení přísně tajné, přičemž dne 23. 2. 2015 požádal o vydání nového osvědčení, resp. obnovení stávajícího osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení přísně tajné. Rozhodnutími NBÚ ze dne 27. 11. 2015, č. j. 120874/2015-NBÚ/P a č. j. 120973/2015-NBÚ/P, bylo žalobci zrušeno stávající osvědčení a bylo rozhodnuto o nevydání nového osvědčení. Proti těmto rozhodnutím podal žalobce rozklady. Rozhodnutími ředitele NBÚ ze dne 7. 3. 2016, č. j. 46/2016-NBÚ/07-OP a č. j. 47/2016-NBÚ/07-OP, byla potvrzena napadená rozhodnutí NBÚ ze dne 27. 11. 2015, č. j. 120874/2015-NBÚ/P a č. j. 120973/2015-NBÚ/P, a podané rozklady byly zamítnuty. Proti těmto správním rozhodnutím podal žalobce dvě správní žaloby k Městskému soudu v Praze projednávané pod sp. zn. 10 A 60/2016 a pod sp. zn. 10 A 61/2016. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 10 A 60/2016-44 rozhodl výrokem I., že se rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 7. 3. 2016, č. j. 46/2016-NBÚ/07-OP, a rozhodnutí NBÚ ze dne 27. 11. 2015, č. j. 120974/2015-NBÚ/P zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení, přičemž rozsudek nabyl právní moci dne 26. 4. 2018. Žalobce jako náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky podáním ze dne 14. 4. 2016 adresovaným prezidentu republiky podle §5 odst. 4 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, požádal o zkrácení doby trvání služebního poměru ke dni 30. 4. 2016 ze závažných osobních důvodů. S touto žádostí vyslovil prezident souhlas a svým rozhodnutím o změně doby trvání služebního poměru ze dne 14. 4. 2016 zkrátil služební poměr žalobce do 30. 4. 2016 z původní délky do 31. 12. 2018. Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí vyplývá, že služební poměr byl zkrácen na základě žádosti žalobce. Před vydáním rozhodnutí mezi žalobcem a prezidentem republiky proběhl pohovor, v rámci něhož žalobce odůvodnil svou žádost závažnými osobními důvody. Dnem 14. 4. 2016 byl žalobce prezidentem republiky z funkce náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky odvolán. Žalobce následně požádal ministra obrany o náhradu služebního platu s odůvodněním, že v období od 1. 5. 2016 do 31. 12. 2018 nemohl vykonávat funkci, na kterou byl nucen rezignovat, neměl možnost vykonávat jinou funkci, a tudíž požadoval vyplacení částky 329 058 Kč. K této žádosti bylo žalobci sděleno, že Ministerstvo obrany ani žádný služební orgán není příslušný k vyřízení žádosti, neboť žalobce nebyl v uvedeném období vojákem z povolání, a rozhodnutí, na základě kterého zanikl služební poměr žalobce, je platné a účinné. Současně byl žalobce poučen, že o odškodnění je příslušný rozhodnout NBÚ podle §6 odst. 2 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále též jako „OdpŠk“). Dále bylo žalobci sděleno, že žádost byla z pověření ministra obrany postoupena NBÚ. Ředitel NBÚ žalobci dopisem sdělil, že pro poskytnutí náhrady škody musí být splněny podmínky odpovědnosti za škodu stanovené v OdpŠk, kterými jsou nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, vznik škody a vzájemná příčinná souvislost, přičemž příčinná souvislost z doložených důkazů nebyla prokázána, neboť služební orgán změnil dobu trvání služebního poměru na základě vlastní žádosti žalobce.
5. Odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje s právním hodnocením věci, které učinil soud prvního stupně. Ve věci není dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím NBÚ a tvrzenou škodou, neboť došlo k jejímu přetržení v důsledku žalobcovy žádosti ze dne 14. 4. 2016, kterou žalobce požádal prezidenta republiky o zkrácení služebního poměru. Právě a jen na základě této žádosti učiněné na základě svobodné vůle žalobce (jakkoli pohnutkou mohla být rozhodnutí NBÚ o odnětí bezpečnostní prověrky žalobci a jejím opětovném neudělení), došlo k rozhodnutí prezidenta republiky o požadovaném zkrácení služebního poměru a k následnému odvolání žalobce z funkce náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Pro tento závěr byla zjištění soudu prvního stupně zcela dostatečná, a tento tedy nepochybil, pokud neprovedl další žalobcem navržené důkazy. Již jen pro nenaplnění jednoho ze tří zákonných předpokladů odpovědnosti státu dle OdpŠk z titulu nezákonného rozhodnutí lze učinit závěr o tom, že není dán základ nároku a že tak stát není odpovědný za tvrzenou škodu. Odvolací soud nad tento rámec zmínil, že podmínku existence nezákonného rozhodnutí by měl ve světle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1954/2019, uveřejněného pod číslem 35/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, za naplněnou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) podal žalobce (dále též jako „dovolatel“) dovolání, přičemž přípustnost dovolání shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky přetržení příčinné souvislosti způsobené nezákonným rozhodnutím NBÚ, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena a která je v obdobných případech řešena odlišně.
7. Dovolatel konkrétně namítá, že soudy nižších stupňů nepřihlédly k jím tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, které předmětný případ specifikují a dělají jej do jisté míry jedinečným. Dovolatel tvrdil a byl v řízení připraven prokázat, že požádat svého zaměstnavatele o zkrácení doby trvání služebního poměru ve funkci náčelníka Vojenské kanceláře o 32 měsíců byl nucen až na základě nezákonných rozhodnutí NBÚ. Výlučně na základě této skutečnosti zahájil prezident republiky řízení ve věci změny doby trvání služebního poměru a dne 14. 4. 2016 provedl s dovolatelem záznam o pohovoru při žádosti o změnu doby závazku ke službě, přičemž vylíčen byl jediný relevantní důvod žádosti, a to ztráta bezpečnostní prověrky. Následně bylo vydáno rozhodnutí o změně doby trvání služebního poměru ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 3/2016, spolu s kterým bylo dovolateli předáno i oficiální odvolání z funkce náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Pokud by se dovolatel nezachoval uvedeným způsobem, musel by být pro ztrátu a nezískání bezpečnostní prověrky pro stupeň utajení přísně tajné z předmětné funkce potupně prezidentem republiky odvolán, o čemž informovala též média. Dovolatel (jako dlouholetý voják z povolání) takovou možnost nemohl akceptovat. Jelikož se své funkce vzdal výhradně pod tíhou nezákonných rozhodnutí a jiný důvod ke svému jednání neměl, příčinná souvislost přetržena nebyla. V této souvislosti dovolání poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1474/2011, podle nějž k přerušení příčinné souvislosti dochází jen za situace, kdy nová okolnost působila jako rozhodující příčina, která způsobila vznik škody bez ohledu na původní škodní událost. Dovolatel má za to, že k přerušení příčinné souvislosti by došlo pouze v případě, pokud by požádal o ukončení služebního poměru z důvodů nezávislých a neodvozených od nezákonných rozhodnutí NBÚ. Zmíněná rozhodnutí představují conditio sine qua non a vlastní jednání dovolatele již nemohlo přerušit příčinnou souvislost mezi prvotní příčinou (nezákonnými rozhodnutími NBÚ) a vznikem škody. Dovolatel poukázal též na §11 odst. 1 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti, a uvedl, že ode dne, kdy se stala rozhodnutí NBÚ pravomocnými, byl povinen danou skutečnost oznámit prezidentu republiky. Dovolatel tak učinil a již od té doby byl omezen ve výkonu své funkce, neboť neměl plný přístup do své kanceláře a ke svému počítači, nesměl se seznámit s utajovanými skutečnostmi, do improvizovaného pracoviště byl denně eskortován a nesměl se volně pohybovat po budově, což pro něj bylo dehonestující. Dovolatel v písemných podáních označil osoby, jejichž svědecké výpovědi pokládá za nezbytné, a ačkoliv návrhy zopakoval před oběma soudy nižších stupňů, žádný ze svědků nebyl vyslechnut a nebylo odůvodněno, proč tyto důkazy nebyly provedeny.
8. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
11. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3.
14. Otázka příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody není otázkou právní, ale otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost (nezákonné rozhodnutí) a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2787/2010). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005).
15. Dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud proto řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 2. 2020, č. j. 26 C 172/2019-87, zastavil podle §104 odst. 1 o. s. ř.
16. Pokud se jedná o dovolání v části, v níž směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, č. j. 68 Co 231/2020-106, je dovolání přípustné pro řešení právní otázky týkající se otázky vyloučení příčinné souvislosti v důsledku vlastního jednání poškozeného.
IV. Důvodnost dovolání
17. Podle §7 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda (odst. 1). Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.
18. Podle §8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odst. 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 2). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce (odst. 3).
19. Tuzemská právní praxe shrnuje základní východiska ohledně příčinné souvislosti následovně: „O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez jehož existence by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003) a dále: „Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non) – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013).
20. Pokud se jedná o otázku přetržení řetězce příčinné souvislosti, dovolací soud např. v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4879/2015, dostatečně zřetelně vyjádřil názor, že jednání svobodně uvažujících osob (byť bylo do určité míry ovlivněno nezákonným rozhodnutím) řetězec příčinné souvislosti přetrhává. Uvedený závěr je souladný s poznatky právní vědy (viz např. DOLEŽAL, Adam – DOLEŽAL, Tomáš. Kauzalita v civilním právu se zaměřením na medicínskoprávní spory. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2016, 262 s. ISBN 978-80-87439-27-2, s. 48). Je třeba ovšem podotknout, že nikoliv každé svobodné volní jednání řetězec příčinné souvislosti přetrhává.
21. Již s ohledem na žalobní tvrzení nevzniká pochybnost ohledně skutečnosti, že dovolatelovo jednání vycházelo ze svobodné vůle, která mohla být toliko ovlivněna nezákonnými rozhodnutími NBÚ. Dovolatel k motivaci svého jednání uvedl, že pokud by jej neučinil, byl by potupně odvolán, z čehož plyne jeho obava týkající se poškození osobní cti. Byť dovolací soud plně akceptuje, že čest je bezesporu hodnotou hodnou ochrany, nelze přehlédnout, že stupeň dehonestace plynoucí ze samotného odvolání, byť prezidentem republiky, je spíše nízký. Pokud se jedná o dovolatele v postavení vysoce postaveného vojáka z povolání, z nějž plyne individuální vyšší zájem na zachování cti, lze (na stranu druhou) připomenout, že od osoby v dovolatelově tehdejším postavení lze stejně tak očekávat vysokou osobní odolnost, schopnost a odhodlání hájit svůj postoj i při nepříznivém vývoji situace. K otázce nedostatku svobody vůle lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, uveřejněný pod číslem 79/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolací soud je toho názoru, že dovolatel ovšem nemínil ani tak tvrdit vyloučení svobody své vůle, jako poukázat na okolnost, že měl srozumitelný zájem zasáhnout konkrétním způsobem do děje, který by tak jako tak vedl k ukončení jeho služebního poměru, a tedy ke vzniku škody, přičemž svým jednáním se toliko ochránil před hrozící dehonestací.
22. Ačkoliv dovolací soud neshledává ničeho závadného na postupu soudu, který z důvodu patrné existence okolnosti přetrhávající tvrzenou příčinnou souvislost zamítne žalobu na náhradu škody, v daném případě, který je po stránce kauzálních úvah nepochybně složitější, je uvedený postup nedokonalý. Není pochyb o reálném řetězení, jež lze ve stručnosti popsat takto: jednání dovolatele (podání žádosti o zkrácení doby trvání služebního poměru) vyvolalo ukončení jeho služebního poměru, v důsledku kterého žalobci vznikla škoda (ušel zisk). Dovolatelovo tvrzení obsahuje též hypotetickou část, a jím popsané řetězení zní ve stručnosti takto: jednání dovolatele (podání žádosti o zkrácení doby trvání služebního poměru) vyvolalo ukončení jeho služebního poměru, v důsledku kterého žalobci vznikla škoda (ušel zisk), neboť pokud by uvedeným způsobem nejednal (nepodal žádost o zkrácení doby trvání služebního poměru), došlo by k ukončení jeho služebního poměru v důsledku nezákonného rozhodnutí a dovolateli by škoda vznikla (ušel by zisk) rovněž, přičemž by ukončení služebního poměru mělo další nepříznivé důsledky . K uvedenému by ovšem bylo třeba dodat i tu podmínku (obsaženou v žalobních tvrzeních, ovšem v řízení neprověřenou dokazováním), že nebýt reálné škodné události, žalobce by ke svému jednání nepřistoupil (byť – jak již bylo uvedeno – škodní událost nenutila žalobce jednat uvedeným způsobem). Ke kurzívou označené (hypotetické) části tvrzení o řetězení příčin soudy neučinily jakýkoliv závěr, ačkoliv žalobce evidentně mínil v řízení prokazovat, že tato jeho úvaha je správná a takovýto by byl průběh událostí. Zejména vzhledem k závěrům obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3170/2021, lze soudům nižších stupňů vytknout, že se posouzení příčinné souvislosti nevěnovaly komplexně, ale nalezly pouze skutkovou okolnost (jednání dovolatele), již označily za přetrhávající řetězec příčinné souvislosti.
23. V dosavadním řízení ovšem byla opomenuta podstatná skutečnost, že o ukončení služebního poměru dovolatele bylo rozhodnuto prezidentem republiky rozhodnutím o změně doby trvání služebního poměru, tedy v řízení ve věcech služebního poměru. Z výše citovaného §7 OdpŠk, který je úpravou speciální, plyne, že odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je vázána na takové nezákonné rozhodnutí, z něhož škoda vznikla. V zásadě tedy podmínky nezákonnosti rozhodnutí ve smyslu §8 OdpŠk musí splňovat to rozhodnutí, které má se vznikem škody nejužší vztah. Úprava odpovědnosti za škodu podle OdpŠk vychází z presumpce správnosti rozhodnutí orgánu veřejné moci, a nelze tedy v zásadě akceptovat, aby vedle rozhodnutí, které nebylo odklizeno, a stanovuje tak stav právní (v daném případě o změně doby trvání služebního poměru), existovalo rozhodnutí, jež by tento stav hodnotilo jako protiprávní a dovozovalo z něj vznik škody (v podobě ušlého služebního platu). Nevzniká pochybnost, že žalobce byl účastníkem řízení ve věcech služebního poměru, kterému svědčily též opravné prostředky proti rozhodnutí v řízení vydanému. Jestliže žalobou byla předestřena právní konstrukce, podle níž škodu mělo vyvolat nezákonné rozhodnutí NBÚ, této právní úprava nesvědčí.
24. Jak vyplývá z výše uvedeného, na základě žalobních tvrzení nebylo možné dospět k oprávněnosti dovolatelova žalobního žádání, a rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, je správné. Dovolací soud tedy v souladu s §243d odst. 1 písm. a) dovolání zamítl.
25. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však takové vady v řízení neshledal. Patří připomenout, že pokud dovolatel poukazoval na opomenuté důkazy, a dovolací soud výše připustil, že zjištění soudů nebyla ve vztahu k jejich závěru o přerušení příčinné souvislosti dostatečná, nemá daná okolnost vliv na správnost rozhodnutí o věci, neboť i kdyby byla prokázána veškerá žalobní tvrzení, žaloba by nemohla být úspěšná.
26. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 3. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu