ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.721.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 721/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce ČT, a. s., proti žalovanému ČTÚ, o přezkoumání správního rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 237/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2002, č.j. 20 Co 198/2002-51, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze dne 28.7.2000 se žalobce domáhal zrušení „správního rozhodnutí čj. 1118/97-603 ze dne 5.6.2000“, jímž ministr dopravy
a spojů vyhověl rozkladu telefonní účastnice M. N. a napadené rozhodnutí o výši vyúčtování telekomunikačních úhrad telefonní stanice č. 02/90 74 37 změnil tak, že jmenovaná je povinna zaplatit za každý z měsíců prosinec 1996 a únor 1997
za hovorné částku odpovídající 370 tarifním impulzům, s tím, že ostatní položky telefonního účtu zůstávají beze změny.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31.8.2000, č.j. 6 A 66/2000-9, rozhodl, že „není k projednání věci příslušný“, s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1. V odůvodnění nejprve uvedl, že podle předchozího zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, mohl podat telefonní účastník proti telefonnímu účtu námitky (§31 odst. 11 vyhlášky č. 108/1982 Sb.). O nich rozhodovalo Ministerstvo dopravy a spojů v řízení vedeném podle správního řádu. Proti jeho rozhodnutí mohl proto telefonní účastník nebo poskytovatel telekomunikační služby podat rozklad (§61 správního řádu), o němž rozhodoval ministr dopravy a spojů. Toto rozhodnutí nabývalo právní moci (§52 správ. řádu) a bylo možno je napadnout žalobou ve správním soudnictvím u vrchního soudu.
Citovaný zákon byl však zrušen zákonem č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích
a o změně dalších zákonů, s účinností od 1.7.2000. Právní vztah, o nějž v dané věci jde (mezi telefonní účastnicí a poskytovatelem služby) vznikl sice za účinnosti předchozího zákona, avšak podle ustanovení §107 odst. 1 nového zákona, podle něhož není-li uvedeno jinak, řídí se tímto zákonem i právní vztahy vzniklé podle právních předpisů platných do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, je nutno jej posuzovat podle „práva nového“. To značí, že žalobce „již po datu 1.7.2000 nemůže hájit své právo stejnou formou tak jako dosud, tedy správní žalobou proti rozhodnutí správního úřadu, ale -
ve smyslu nyní platného §102 odst. 3 - klasickou civilní žalobou (v tomto případě
na plnění)“.
Vrchní soud dále vycházel z toho, že sama správní žaloba byla ve smyslu posledně uvedeného ustanovení podána včas, nemá však potřebné náležitosti (počínaje označením účastníků a konče formulací petitu); tento nedostatek pokládal
za odstranitelný.
Dospěl pak k závěru, že „pokud účastník proti rozhodnutí vydanému
před 1.7.2000 brojil žalobou na soudě do 30.6.2000, jde o žalobu správní. Pokud tak učinil po tomto datu, nemůže už správní soud o věci jednat, neboť speciální ustanovení §102 odst. 3 zákona o telekomunikacích jeho věcnou příslušnost (a celý procesní režim správního soudnictví) vyloučilo. Proto věc uzavřel s tím, že podání žalobce, které brojí proti výsledku rozkladového řízení u ministra, je nutno posoudit podle zákona jako žalobu v řízení nalézacím (tedy „pořad práva“) podle třetí části o.s.ř. Pro toto řízení ale není Vrchní soud v Praze věcně příslušný. Příslušnost se tu řídí ustanovením §9 odst. 1 o.s.ř. (když ze skutečností žalobou tvrzených neplyne, že by tu byla dána příslušnost soudu krajského), takže věcně je příslušný okresní (obvodní) soud“.
Vrchní soud proto vyslovil, že není věcně příslušný. Protože jako žalovaný byl označen ČTÚ, mající sídlo v obvodu P. 1, byla věc podle §104a odst. 1 a §105 odst. 2 o.s.ř. postoupena místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Vrchní soud uzavřel, že lze předpokládat, že poté, kdy tento soud vyzve žalobce, aby dosavadní nedostatky žaloby odstranil, dojde také ke změně místní příslušnosti.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 13. listopadu 2001, č.j.
21 C 237/200-30, rozhodl tak, že nepřipustil, aby z řízení vystoupil žalovaný ČTÚ a na jeho místo nastoupila M. N., řízení zastavil a účastníkům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že z toho, co bylo uvedeno v odůvodnění usnesení vrchního soudu jednoznačně vyplývá, že soud od účinnosti telekomunikačního zákona č. 151/2000 Sb. od 1.7.2000 nemůže rozhodovat tak, jak to bylo možné podle zákona č. 110/1964 Sb. Nemůže být pochybnosti o tom, že obvodní soud není kompetentní k přezkoumání správního rozhodnutí ministra dopravy a spojů, a protože ani žaloba nevykazuje žádné změny v podání tak, aby mohlo dojít k výzvě podle §43 o.s.ř., nehledě na to, že směřuje vůči jinému subjektu než by měla směřovat, nezbylo než pro nedostatek kompetence k projednání věci řízení zastavit, neboť jde o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení ve smyslu §104 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že se jedná o správní žalobu, kterou nelze transformovat na žalobu obecnou, nepřipustil soud žalobcem navrhovanou záměnu účastníků.
Městský soud v Praze usnesením v záhlaví označeným k odvolání žalobce usnesení soudu prvního stupně potvrdil a účastníkům nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se plně ztotožnil se soudem prvního stupně, že se nejedná
o žalobu, která by trpěla nedostatky, odstranitelnými postupem podle §43 o.s.ř. Žalobce uplatnil správní žalobu za účinnosti zákona č. 151/2000 Sb., tedy v době, kdy již správní rozhodnutí v oblasti telekomunikací soudnímu přezkumu prostřednictvím takové žaloby nepodléhalo. Správní žalobu nelze transformovat v žalobu obecnou podle části třetí o.s.ř., neboť jde typově o zcela odlišná řízení s jiným okruhem účastníků a předmětem řízení. Žalobce se přitom ve svém návrhu na záměnu účastníků spokojil s formální změnou v žalované osobě a petitu žaloby, aniž by změnil samotná žalobní tvrzení, odpovídající výlučně správní žalobě. Soud není oprávněn poskytovat žalobci poučení
o tom, jak má žalovat a čeho by se měl domáhat, neboť by tím zjevně překračoval svou procesně vymezenou poučovací povinnost dle §5 o.s.ř. a v konečném důsledku porušoval zaručenou rovnost účastníků občanskoprávního řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 37, odst. 3 Listiny základních práv a svobod, §18 o.s.ř.). Za stavu, kdy byla podána formálně úplná, avšak nepřípustná správní žaloba, bylo třeba aplikovat §250d odst. 3 o.s.ř., podle něhož měl vrchní soud řízení sám zastavit. Nebylo namístě postupovat věc k řízení obvodnímu soudu, který k rozhodování o správních žalobách příslušný není, a vést žalobce ke změně žaloby, spočívající v uplatnění žaloby obsahově i okruhem účastníků zcela nové mu rovněž nepřísluší. Vrchní soud přitom v rámci rozhodování o postoupení věci při vyslovení věcné nepříslušnosti není z hlediska funkční příslušnosti soudem, který by mohl dávat obvodnímu soudu závazné pokyny k postupu v řízení. V daném případě žalobci nic nebránilo podat včas (ve lhůtě dvou měsíců od doručení konečného správního rozhodnutí) řádnou žalobu podle §102 odst. 3 zák. č. 151/2000 Sb., jehož formulace je v tomto směru zcela jasná. V současné době mu již tato lhůta ve vztahu k účastnici telefonní stanice marně uběhla a ani změnou žaloby, předpokládanou usnesením vrchního soudu, by nemohla být navrácena.
Žalobce v podaném dovolání namítá, že usnesení soudů obou stupňů byla vydána na základě nesprávného právního posouzení věci. Ztotožňuje se s posouzením věci vrchním soudem a dodává, že jím napadené správní rozhodnutí nepochybně nabylo právní moci před 1.7.2000. Ustanovení §102 odst. 3 nového zákona o telekomunikacích uvádí, že správní rozhodnutí vydaná ve sporech nabývají právní moci marným uplynutím lhůty dvou měsíců k podání žaloby od doručení rozhodnutí správního orgánu. Zde je tedy rozpor, který podle názoru žalobce neodstraňuje poslední věta cit. ustanovení (V případě, že je žaloba zákonným způsobem podána, pravomocné správní rozhodnutí vydané v těchto sporech nemá právní účinky). Pokud by tomu takto bylo v případě správních rozhodnutí, u kterých nastala právní moc před 1.7.2000, musela by být tato část ustanovení uvedena v §107 odst. 1 nového zákona o telekomunikacích. Žalobce pokládá závěr soudu o zastavení řízení za nesprávný a navrhuje, aby usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §242 o.s.ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.)
a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Žalobce (dále dovolatel) podává dovolání z důvodu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice použil správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Právním předpisem jsou zde především normy práva hmotného; v případech, kdy se věci týkají i procesněprávní předpisy, jak je tomu v daném případě, je třeba správně aplikovat rovněž tyto právní normy.
Odvolací soud použil správné právní předpisy (v tomto ohledu mu dovolatel ani nic nevytýká) a rovněž jejich výklad je správný.
Podle §41 odst. 2 o.s.ř. každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. Uvedená zásada platí ovšem jen tehdy, jestliže je úkon účastníka určitý a srozumitelný nebo jestliže má - jde-li o podání - potřebné náležitosti. Jen pokud úkon účastníka neumožňuje jednoznačný závěr o tom, co jím účastník vyjádřil, je třeba jej vyzvat, aby úkon náležitě formuloval, nebo aby odstranil vady podání (§43 o.s.ř.); teprve poté lze úkon posuzovat podle jeho obsahu.
Posouzení procesního úkonu podle jeho obsahu však soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl. Ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř. soudu ukládá posuzovat procesní úkon účastníka bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje mu však, aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které zněj
ve skutečnosti nevyplývají.
Tak je tomu i v projednávané věci. Žalobce podal podle tehdy platné úpravy správní žalobu ve smyslu §§247 a násl. o.s.ř. způsobem určitým a zcela srozumitelným. Žaloba má potřebné náležitosti. Je proto nutno ji takto posuzovat, když hodnotícím kritériem je, jak bylo již vyloženo, její obsah, nikoli časový okamžik, ke kterému byla podána. Za tohoto stavu nebyl důvod k jakémukoli odstraňování vad podání, neboť jimi netrpělo.
Protože obvodní soud k projednání takové žaloby příslušný nebyl (srv. §244
a násl. o.s.ř. v tehdy platné podobě), je závěr odvolacího soudu, jímž potvrdil jeho usnesení o zastavení řízení z tohoto důvodu poté, kdy mu věc byla ze správního soudnictví postoupena, správný. Jinak lze pro stručnost odkázat na výstižné odůvodnění odvolacího soudu v dovoláním napadeném usnesení, s nímž se i odvolací soud ztotožňuje.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na správném právním posouzení, vady řízení (jiné vady), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř., dovolací soud neshledal (dovolatelem ani nebyly namítány). Dovolání žalobce proto jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2, 6 o.s.ř.).
V dovolacím řízení úspěšný žalovaný by měl právo na náhradu nákladů tohoto řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.), náklady v souvislosti s tímto řízením mu však nevznikly. Bylo proto rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení (§151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2004
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu