ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.73.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 73/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) L. K., b) nezletilého M. K., zastoupeného matkou, jako zákonným zástupcem, c) J. K., všech zastoupených advokátkou, proti žalované obchodní společnosti N. C. R., s. r. o., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 144/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2002, č. j. 1 Co 268/2001-63, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2002, č. j. 1 Co 268/2001- 63, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. června 2001, č. j. 34 C 144/2000-32, uložil žalované podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen
\"o. z.\") jako náhradu nemajetkové újmy v penězích zaplatit žalobkyni L. K. částku 500.000,- Kč, žalobci M. K. částku 1,500.000,- Kč a žalobci J. K. částku 100.000,- Kč. Pokud žalobci požadovali vyšší částky této náhrady, soud prvního stupně jejich návrh ve zbývající části zamítl. Rozhodl též
o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že při dopravní nehodě zahynul dne
8. července 1999 manžel prvé žalobkyně a otec žalobců pan J. K. Dopravní nehoda byla zaviněna zaměstnancem žalované panem P. Z., který v době nehody řídil jako zaměstnanec žalované nákladní vůz, jehož vlastníkem je žalovaná. Žalobkyně a nezletilý žalobce M. K., kteří byli této dopravní nehodě účastni, byli při ní těžce zraněni s přetrvávajícími a ve spisu popsanými zdravotními obtížemi, včetně problémů psychického rázu. Soud dovodil, že tak u nich bylo dotčeno právo na zdraví. Dále došlo u (všech žalobců) k zásadnímu neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců, v souvislosti s úmrtím manžela, resp. otce žalobců. Byla tak mimo jiné narušena celistvost rodiny, bylo zasaženo do (jejich) soukromého a rodinného života. Jde o trvalé a neodstranitelné následky, když strádání v citové oblasti je nenapravitelné.
V otázce pasivní legitimace žalované soud prvního stupně připomněl, že žalovaná (jinak) objektivně odpovídá za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu podle ustanovení §427 o. z. Ustanovení o náhradě škody podle §420 násl. o. z. se užijí analogicky i pro účely žaloby na ochranu osobnosti podle ustanovení §11 násl. o. z. Žalovaná je proto odpovědná za protiprávní zásah do osobnostních práv žalobců. V dalším se pak soud prvního stupně zabýval přisouzenou výší náhrady nemajetkové újmy v penězích u jednotlivých žalobců.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze se proti jeho vyhovujícím výrokům odvolala žalovaná. Vrchní soud v Praze pak rozsudkem ze dne 27. června 2002, č. j. 1 Co 268/2001-63, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") změnil tak, že žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud při odůvodnění výroku ve věci samé především uvedl, že základní otázka sporu spočívá v posouzení, zda je žalovaná ve věci pasivně legitimována. Připomněl, že soud prvního stupně nevzal v úvahu, že předpokladem pro analogické užití ustanovení §420 o. z. je, aby činnost pracovníka nepostrádala místní, časový
a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění úkolů právnické osoby. O takovouto situaci podle odvolacího soudu nejde, protože dopravní nehodu zavinil pan P. Z., za což byl trestně odsouzen. Zavinění dopravní nehody je podle soudu třeba považovat za vybočení z plnění úkolů právnické osoby, takže jde o exces, protože chybí souvislost
s výkonem pracovních povinností. Je zde dána přímá odpovědnost osoby, která se uvedeného jednání dopustila - tedy jde o odpovědnost původce neoprávněného zásahu. Jednání P. Z. jako zaměstnance žalované (tak) bylo v rozporu s jeho povinnostmi, takže šlo o vybočení z rámce plnění úkolů. Z hlediska předpokladů obsažených v ustanovení §11 o. z. žalovaná není původcem neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobců. Tato okolnost proto vylučuje odpovědnost žalované podle ustanovení §13 o. z. a tuto odpovědnost není možno dovodit v důsledku prokázaného excesu zaměstnance žalované P. Z., který zavinil zmiňovanou dopravní nehodu.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 30. srpna 2002, přičemž zástupci žalované byl doručen téhož dne.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podali žalobci dne 29. října 2002 včasné dovolání. Dovolatelé uplatňují dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci v souvislosti se zvážením pasivní legitimace žalované. Odvolací soud posoudil nesprávně především otázku (jím dovozeného) excesu, když
s odkazem na pravomocné odsouzení zaměstnance žalované (byť za trestný čin nedbalostní) konstatoval, že (toto) jeho jednání je vybočením z plnění úkolů právnické osoby, tj. žalované, neboť zde chybí věcná souvislost s plněním úkolů zaměstnavatele. Přitom k jednání řidiče jednoznačně došlo při plnění určených pracovních úkolů v rámci činnosti žalované, když (tento řidič) rozvážel zboží v určeném regionu. Názor odvolacího soudu nemůže vůbec obstát za situace, kdy žalovaná (jinak) nepopírá svou odpovědnost za škodu dovozovanou podle ustanovení §420 odst. 2 o. z., a k této se opakovaně přihlásila. Proto za situace, kdy je otázka odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 odst. 2 o. z. mezi účastníky nesporná a kdy věcná pasivní legitimace ve sporu o ochranu osobnosti je dovozována jak právní teorií, tak i soudní praxí analogicky za použití ustanovení §420 odst. 2 o. z., není možno akceptovat právní názor odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace žalované.
Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání bylo žalovanou podáno písemné vyjádření s návrhem na jeho zamítnutí.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobců bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze
v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze z hlediska výtek obsažených v dovolání žalobců považovat za správné (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Z ustanovení §242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však
z obsahu spisu seznány nebyly. Opačná je však situace v případě výtek uplatněných
v dovolání žalobců.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelé uplatňují dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Jak již bylo naznačeno, soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly
s přihlédnutím k ustanovení §11 násl. o. z. Skutečností též je, že i odvolací soud správně nikterak nezpochybňoval vlastní zásadu, podle níž jestliže byl neoprávněný zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou či fyzickou osobou
k realizaci činnosti této právnické či fyzické osoby, postihují občanskoprávní sankce podle §13 o. z. samotnou právnickou či fyzickou osobu při analogickém užití ustanovení §420 odst. 2 o. z. ve spojení s ustanovením §853 o. z. (zde lze ovšem připomenout, že v posuzovaném případě by zřejmě byla přiléhavější aplikace ustanovení §427 násl. o. z. ve spojení s §853 cit. zákona, neboť odpovědnost žalované za dotčení osobnostních práv žalobců je vyvozována v souvislosti se zásahem, který byl vyvolán zvláštní povahou provozu dopravního prostředku). Je pak skutečností, že důvodem zamítnutí žaloby byl soudem dovozený údajný exces řidiče - zaměstnance žalované.
S odvolacím soudem je třeba souhlasit, že předpokladem analogického užití ustanovení §420 o. z. v daném případě je, aby činnost pracovníka nepostrádala místní časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění úkolů právnické osoby. Skutečností ovšem je, že tuto zásadu důsledně na posuzovaný případ nevztáhl. V řízení totiž nebylo zpochybňováno, že by řidič žalované v době předcházející bezprostředně dopravní nehodě, kterou zavinil, neplnil úkoly vyplývající z činnosti žalované, a že by se tak dopustil v tomto smyslu excesu. Nadto je podstatné, že odvolací soud neuvážil, že spíše než analogické užití ustanovení §420 o. z. bylo třeba s přihlédnutím k ustanovení
§853 o. z. na daný případ analogicky aplikovat ustanovení §427 násl. o. z., přičemž okolnosti, které by svědčily pro opodstatněnost případné analogické aplikace ustanovení §430 odst. 1 o. z. ze spisu seznávány nejsou.
Je tedy zřejmé, že za daného stavu skutkových zjištění odvolací soud otázku pasivní legitimace žalované neposoudil zákonu přiléhavým způsobem. Dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze tedy nelze z uvedených důvodů pokládat za správné (§243b odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu