ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.749.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 749/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce A. P. a.s. v likvidaci, proti žalovaným 1. D. R. a 2. P. R., oběma zastoupeným advokátem, o určení neúčinnosti darovacích smluv, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 131/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích ze dne 9. prosince 2004, č.j. 23 Co 213/2004-199, takto:
I. Dovolání žalovaných se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že darovací smlouvy ze dne 22.4.2000, kterými rodiče žalovaných Š. a J. R. darovali žalovaným nemovitosti, blíže označené ve výrocích I. a II. rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. února 2004, č.j. 10 C 131/2000-159, jsou vůči žalobci právně neúčinné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že má vůči dlužníku Š. R. vymahatelné pohledávky podle vykonatelných směnečných platebních rozkazů vydaných Krajským soudem v Hradci Králové dne 13.2.1998, č.j. Sm 595/97-20 a č.j. Sm 596/97-24, ukládajících mu povinnost zaplatit žalobci v zákonné lhůtě částku 4.900.000,- Kč s příslušenstvím, včetně nákladů řízení ve výši 196.000,- Kč a částku 5.000.000,- Kč s příslušenstvím, včetně nákladů řízení ve výši 200.000,- Kč. Dlužník převedl předmětné nemovitosti
na žalované v úmyslu zkrátit žalobce v jeho možnosti vymáhat po něm uvedené pohledávky, neboť se jednalo o právní úkon mezi osobami blízkými, které spolu sdílí společné bydliště, a dlužník nevlastní žádný jiný postižitelný majetek.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 18. října 2002, č.j. 10 C 131/2000-72, žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost nahradit na nákladech řízení částku 4.750,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaných. Soud vyšel ze zjištění, že v řízení byla sice prokázána existence aktivní věcné legitimace žalobce, jakož i pasivní věcná legitimace žalovaných, nebyly však splněny podmínky ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. Soud vzal v úvahu, že titulem pro vydání uvedených platebních rozkazů byly směnky, ve kterých otec žalovaných vystupoval jako ručitel. Jeho úmyslem (kdy se darováním zbavil všech svých nemovitostí) nebylo zkrátit věřitele, ale uspořádat pod vlivem vážného onemocnění své rodinné poměry. Ani žalovaní nemohli v době darování při náležité pečlivosti poznat, že jejich otec jako ručitel dluží žalobci vysokou částku. O sporech otce nebyli informováni, důvod obdarování přičítali otcovu zdravotnímu stavu. Za tohoto stavu soud uzavřel, že se žalovaným podařilo prokázat, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele (byl-li tu jaký) nemohli i při náležité pečlivosti poznat. Vedle toho soud dovodil, že vyhovění žalobě by bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), neboť otec žalovaných neměl jako ručitel z plnění poskytnutého věřitelem žádný prospěch, byl ve velmi špatném zdravotním stavu a mohl oprávněně pociťovat obavu z ohrožení života a o svoji další existenci.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4. března 2002, č.j. 24 Co 55/2002-84, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresnímu soudu vytkl nesprávnou interpretaci ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. ohledně pojmu úmyslu – kdy „postačí i úmysl nepřímý, eventuální“ – který však soud zaměnil za pojem bezprostřední pohnutky. Veden tímto chybným výkladem se omezil na hodnocení dlužníkem uváděného důvodu, který jej vedl k uzavření darovacích smluv (jím uváděné zdravotní potíže a tedy naléhavost uspořádat rodinné poměry). Soud prvního stupně též nepřípustně restriktivně vyložil i pojem „náležité pečlivosti“, když se spokojil se zjištěním, že žalovaní se o dluhy svého otce nijak nezajímali, neučinili žádné dotazy na otce, zda je proti němu případně vedeno nějaké řízení, v němž se věřitelé domáhají uspokojení pohledávek, a zda má jejich otec případně jiný majetek, ze kterého by mohl pohledávky věřitele uspokojit. Pochybení spatřoval odvolací soud i ohledně skutkových zjištění učiněných okresním soudem v rozporu s ustanovením §132 o.s.ř., když nezohlednil dostatečně skutečnost, že proti otci žalovaných bylo k datu darování více než rok vedeno žalobcem soudní řízení
o zaplacení pohledávek v řádu milionů Kč, žalovaní s otcem a matkou sdíleli společnou domácnost, přebírali některé zásilky soudu týkající se sporu mezi žalobcem a otcem, rovněž se aktivně podíleli na jeho podnikání. Žalovaní byli navíc obdarováni nemovitostmi, z nichž každý nabyl dům, který byl zatížen věcným břemenem – právem doživotního bezplatného užívání – zřízeným ve prospěch rodičů – dárců. Odvolací soud se dále neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že výkon práva žalobce podle ustanovení §42a obč. zák. je v rozporu s dobrými mravy. Žalobce podanou žalobou sleduje legální a legitimní cíl – odporuje právnímu úkonu dlužníka vůči, kterému má soudem přiznanou vykonatelnou pohledávku. Na tuto pohledávku dlužník dosud nic nezaplatil. Důvody uváděné soudem prvního stupně nemohou ani při prokázání jejich pravdivosti vést k závěru, že žalobce vůči žalovanému postupuje způsobem např. šikanosním, případně jinak porušuje dobré mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
V řízení následujícím po shora uvedeném zrušujícím usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. října 2002, č.j. 10 C 131/2000-108, po doplnění dokazování žalobu opětovně zamítl a žalobci uložil povinnost nahradit na nákladech řízení částku 7.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaných. Soud prvního stupně v podstatě vycházel
ze shodných skutkových a právních závěrů jako ve svém předcházejícím rozhodnutí. Odlišně pouze dovodil, že „by vyhovění žalobě, ač jsou proto zcela, avšak pouze formálně, důvody dány, bylo v rozporu s dobrými mravy.“
K odvolání žalobce se věcí znovu zabýval Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, který usnesením ze dne 27. února 2003, č.j. 23 Co 78/2003-119, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. října 2002, č.j. 10 C 131/2000-108, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jako důvody uvedl jednak nesprávný právní názor (§221 odst. 1 o.s.ř.) a jednak nepřezkoumatelnost některých důvodů prvostupňového rozsudku [§221 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Dle odvolacího soudu okresní soud (nadále) setrval v chybné aplikaci ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. v souvislosti s procesní odpovědností účastníků v řízení za unesení důkazního břemene. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajský soud spatřoval v logickém rozporu závěrů soudu prvního stupně, který na jedné straně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje, že předmětným smlouvám nelze úspěšně odporovat ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák., neboť žalovaní unesli důkazní břemeno ohledně prokázání „náležité pečlivosti.“ Na druhé straně okresní soud však uvedl, že pro odporovatelnost jsou splněny formální znaky, avšak žalobě není na místě vyhovět pro rozpor s dobrými mravy.
Na základě shora uvedeného usnesení odvolacího soudu okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 12. února 2004, č.j. 10 C 131/2000-159, žalobě v celém rozsahu vyhověl a současně zavázal v zákonné lhůtě žalované uhradit žalobci náklady řízení, každému ve výši 2.000,- Kč. Na rozdíl od rozsudků vydaných v předcházejícím řízení založil soud prvního stupně své rozhodnutí na odlišném hodnocení skutkového zjištění ohledně vynaložení „náležité pečlivosti.“ V tomto směru dovodil, že zmíněnou podmínku pro úspěšnou obranu proti odpůrčí žalobě žalovaní neprokázali. K uvedenému závěru soud dospěl poté, kteří na základě právního názoru odvolacího soudu, postupem podle ustanovení §118a o.s.ř., doplnil dokazování k návrhům žalovaných, které nabídli ke svým tvrzením, že vyvinuli nezbytné úsilí k rozpoznání zákonem předpokládaného úmyslu svého otce zkrátit věřitele. Soud zejména považoval za nevěrohodné rozporné výpovědi žalovaných, kteří původně vypovídali, že se o finanční situaci svého otce v době darování nikterak nezajímali.
V doplňujících výpovědích s odstupem 2 či 3 let změnili po zrušujícím usnesení odvolacího soudu své původní stanovisko a tvrdili, že měli zájem o stav otcova podnikání a vyvinuli úsilí, aby se seznámili s jeho finanční situací. Soud dále přihlédl k okolnosti, že svědek P. Z., který působil ve firmě dlužníka jako účetní a měl informovat 1. žalovaného o hospodářské situaci firmy, byl v příbuzenském poměru k žalovaným a jejich otci. O jeho dluzích nevěděl, předmětné směnky nezaúčtoval jako jeho závazky, neboť se domníval, že se jedná o dluhy svědků M. a S. S. (kteří byli společně s dlužníkem zavázáni z předmětných směnečných platebních rozkazů). Soud usnesením zamítl návrh žalovaných na provedení důkazu doplňujícími svědeckými výpověďmi posledně jmenovaných svědků, kteří se měli vyjádřit ke skutečnosti, že dluh otce obou žalovaných fakticky neexistoval a že s finančními prostředky měly nakládat a hospodařit jiné podnikatelské subjekty, v nichž působili právě uvedení svědkové, a tyto subjekty měly také finanční prostředky vrátit. Tyto důkazní návrhy soud považoval za nadbytečné, neboť z hlediska uvedené tvrzené skutečnosti považoval za rozhodující důkazy provedené předmětnými směnečnými platebními rozkazy. Soud dále odmítl doplnění dokazování negativním výpisem z katastru nemovitostí navrhovaným žalobcem ohledně skutečnosti, že otec žalovaných nevlastní žádné nemovité věci, kterými by bylo možné pohledávku žalobce uspokojit. V odůvodnění uvedl, že má prokázáno z dlužníkovy svědecké výpovědi, že nemá jiný majetek, navíc tato skutečnost byla žalovanými označena za nespornou.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 9. prosince 2004, č.j. 23 Co 213/2004-199, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. února 2004, č.j. 10 C 131/2000-159, a současně zavázal v zákonné lhůtě žalované uhradit, každého jednou polovinou, náklady odvolacího řízení ve výši 4.575,- Kč, k rukám zástupkyně žalobce. Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud vycházel ze shodných skutkových a právních závěrů, jako soud prvního stupně. Odvolací důvod uplatněný žalovanými, že okresní soud neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy k prokázání rozhodných skutečností (§205 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.), nepovažoval
za opodstatněný. K tomu krajský soud uvedl, že „žalovaní založili svoji obranu na tom, že dárci (jejich rodiče) neměli v úmyslu zkrátit darovacími smlouvami věřitele“. Vzhledem k tomu, že zákon takový úmysl u právních úkonů mezi dlužníkem a osobami blízkými předpokládá, „stačí jen, že dlužník učinil v posledních třech letech právní úkon s osobou blízkou, kterým zkrátil věřitele … Pokud žalovaní chtěli vyvracet navrženými důkazy, že tu v době darovacích smluv nebyl úmysl otce zkrátit věřitele, chtěli dokazovat skutečnost, která je v jejich případě zcela irelevantní pro odporovatelnost právního úkonu. Okresní soud tedy postupoval správně, když navržené důkazy neprovedl“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní význam spatřují ve skutečnosti, že napadeným rozhodnutím byly řešeny právní otázky, které dosud nebyly meritorně vyřešeny judikaturou Nejvyššího soudu. Namítají, zda „lze odmítnout jimi navrhované důkazy a bez ohledu na jejich provedení dospět k závěru, že další dokazování ve věci se jeví jako nadbytečné, aniž byly tyto důkazy provedeny a soud zjistil obsah navrhnutých důkazů“. Dále, zda „lze na základě zjištěného skutkového stavu věci dospět k závěru, že žalovaní neprokázali, že vyvinuli náležitou pečlivost k poznání úmyslu otce Š. R., … darováním nemovitostí zkrátit věřitele.“ Jako dovolací důvody uvádějí ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Především namítají, že důkazní řízení zůstalo neúplné, pokud nebyly provedeny jimi navržené důkazy, a z tohoto důvodu rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaní navíc mají zato, že v řízení před soudem prvého stupně se jim nedostalo odpovídajících poučení, zejména v tom směru, že je třeba před skončením dokazování navrhnout veškeré důkazy k prokázání skutkových tvrzení. K uplatněným dovolacím důvodům z hlediska uvedených námitek žalovaní zejména uvedli, že
„v průběhu řízení tvrdili, že znali hospodaření svého otce, protože v době jeho nemoci se seznámili s obsahem jeho účetnictví, jako soukromého podnikatele a zjistili, že otec jako podnikatel nevykazuje žádné dluhy vůči třetím osobám. … Na základě tohoto zjištění dospěli k závěru, že jejich otec nevykazuje dluhy ani jako občan, fyzická osoba, protože otec neměl jiné bankovní účty, než ty, které sloužily k podnikání, a jeho účetnictví, s jehož obsahem se seznámili, bylo vyrovnané. V účetnictví otec evidoval obvyklé závazky před splatností, vznikající v souvislosti s podnikáním. Toto tvrzení žalovaných nebylo podle jejich názoru v průběhu důkazního řízení vyvráceno. Rozhodné skutečnosti, týkající se účetnictví Š. R. jako podnikatele, potvrdil
i účetní firmy otce P. Z., který byl slyšen jako svědek. Tento svědek zejména potvrdil, že pohledávka žalobce vedená v účetnictví Š. R. jako soukromého podnikatele byla na druhé straně vedena jako závazek M. a S. S., kteří jako fyzické osoby, nebo firmy, ve kterých podnikali, měli finanční prostředky, které získali na základě půjčky, Š. R. vrátit. Účetní firmy P. Z. tedy mimo jiné potvrdil jako svědek, že účetnictví Š. R. jako soukromého podnikatele bylo vyrovnané a že z něho nebylo možno vyvodit, že by otec žalovaných měl splácet nějaké vysoké dluhy. Tyto skutečnosti byly žalovaným před uzavřením darovacích smluv známy a žalovaní mají zato, že tím, že se seznámili s účetnictvím otce jako soukromého podnikatele, vyvinuli náležitou pečlivost k prokázání, že nemohli rozpoznat případný úmysl otce zkrátit svého věřitele. K prokázání těchto skutečností pak žalovaní navrhli provedení důkazů výslechem svědků M. a S. S. Soud prvého stupně zahájil dokazování, avšak následně od něj upustil, byť slyšený svědek M. S. přislíbil, že poté, co se seznámí s účetnictvím své firmy v konkurzu, k věci podrobně vypoví a soud za tímto účelem jednání odročil. Právě výslech svědků M. a S. S. se jeví jako významný, protože tyto osoby měly vrátit otci Š. R. ve výši jeho dluhu vůči žalobci. V době, kdy byla půjčka realizována, nic nesvědčilo tomu, že na majetek jejich firem bude prohlášen konkurz, který vrácení půjčky zmaří. … Žalovaní tedy mají zato, že nebylo možno od provedení těchto důkazů upustit a bez dalšího dovodit, že se jedná o dokazování nepotřebné, nebo nadbytečné.“ Žalovaní navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.
V posuzovaném případě soud prvního stupně rozhodl ve věci určení neúčinnosti předmětných darovacích smluv o převodu nemovitostí rozsudkem ze dne 12. února 2004, č.j. 10 C 131/2000-159, jinak než ve svém předchozím rozsudku ze dne 17. října 2002, č.j. 10 C 131/2000-108, proto že byl vázán právním názorem, vyjádřeným
v usnesení odvolacího soudu ze dne 27. února 2003, č.j. 23 Co 78/2003-119, kterým byl jeho dřívější rozsudek zrušen. Odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. února 2004, č.j. 10 C 131/2000-159.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením §237 odst.1 písm.b) o.s.ř.
Po přezkoumání napadeného rozsudku, které provedl bez nařízení jednání
(§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.).
Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalovaní především nenapadají rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Podstatou jejich námitek o závěrech odvolacího soudu, že neprokázali vyvinutí náležité pečlivosti k rozpoznání úmyslu otce Š. R. předmětným darováním nemovitostí zkrátit věřitele, není kritika právního názoru vysloveného v tomto směru odvolacím soudem. Žalovaní nesouhlasí s jeho skutkovými závěry, na nichž založil své rozhodnutí, a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozují odlišné skutkové závěry, než které učinil odvolací soud. Uplatňují tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který neslouží k přezkoumání správnosti právního posouzení věci, ale k posouzení, zda rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Z hlediska dovoláním vymezeného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. dovolací soud shledal, že všechny v dovolání uvedené důkazy, vedle dalších důkazů jednotlivě označených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, vzal při rozhodování soud prvního stupně v úvahu a neopomenul žádný z nich.
Ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř. je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech, podle zásad logiky a učinil jim odpovídající závěry o skutkovém stavu. Odvolací soud je převzal pro své rozhodnutí a na jejich podkladě rozhodl (§153 odst. 1 o.s.ř.). Uvedené dovolací námitky žalovaných, jejichž podstatou je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, promítající se do závěrů o skutkovém stavu posuzované věci, nemají oporu
v ustanovení §132 o.s.ř., jež zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů. Nejsou proto způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který tedy není dán.
Žalovaní dále uplatnili dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítají, že soud prvního stupně neprovedl jimi navržené důkazy k prokázání vyvinutí náležité pečlivosti, že nemohli rozpoznat případný úmysl otce zkrátit předmětným darováním věřitele. Rovněž, že se jim v závěru řízení před soudem prvého stupně nedostalo odpovídajících poučení ve smyslu příslušných ustanovení o.s.ř., zejména v tom směru, že je třeba před skončením dokazování navrhnout veškeré důkazy k prokázání skutkových tvrzení. Tímto způsobem dovoláním vymezený dovolací důvod míří na vady (v posuzovaném případě sporného) řízení, spočívající v neúplnosti zjištění skutkového stavu věci, a to jen za předpokladu, že mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V uvedeném smyslu pochybení soudu může být dáno jednak tím, že v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř. neprovedl žalovanými navržené důkazy, způsobilé prokázat sporná právně významná skutková tvrzení a soud dovodil, že žalovaní neunesli důkazní břemeno; jednak, že k prokázání rozhodných skutečností jim nebyla poskytnuta poučení ve smyslu ustanovení §118a o.s.ř. navrhovat potřebné důkazy.
Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§120 odst. 1 o.s.ř.). Návrh na provedení důkazu, jemuž soud nevyhoví musí zamítnout usnesením (§119a odst.2 o.s.ř), a ve svém rozhodnutí o věci vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (§153 odst 1, §157 odst.2 o.s.ř.). Především neprovede důkazy, kterými mají být prokázány tvrzené skutečnosti, jež nejsou právně významné z hlediska skutkové podstaty právní normy, která má být ve věci aplikována. Tato norma zásadně určuje
i rozsah důkazního břemene účastníka řízení, spočívající v okruhu právně významných skutečností, jež musí ve svém zájmu prokázat a ke kterým je povinen navrhnout důkazy. O povinnosti navrhnout k prokázání rozhodných tvrzení důkazy je soud povinen účastníka poučit ve smyslu ustanovení §118 odst. 1 a 3 o.s.ř. Zákon (po novelizaci občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb., který nabyl účinnosti 1.1.2001) nyní stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný. Tento postup soudu je spojen s požadavkem určitosti důkazního návrhu, aby bylo vždy zřejmé, k prokázání jaké konkrétní skutkové okolnosti je důkaz navrhován.
Zamítne-li soud žalobu proto, že účastník neunesl důkazní břemeno, aniž by mu poskytl řádné poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o.s.ř., zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnutí o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí
o věci (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1 větou první o.s.ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3.2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 59, ročník 2003 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR
ze dne 28.2.2002, sp.zn. 21 Cdo 762/200, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 86, ročník2002).
Podmínky, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat, uvádí ustanovení §42a odst.2 obč. zák. Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže \"druhou stranou\" jsou osoby dlužníkovi blízké (tj. osoby uvedené
v ustanovení §116 obč. zák.); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly (ony nesou důkazní povinnost i důkazní břemeno), že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly v době učinění odporovatelného právního úkonu i při náležité pečlivosti rozpoznat. Nebude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistí-li se, že
o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo o sobě
k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení §42a odst.2 obč. zák. tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula \"pečlivost\"
k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o \"náležitou pečlivost\". Vynaložení náležité pečlivosti přepokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může
ve smyslu ustanovení §42a odst.2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.5.2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35, ročník 2002).
Dovolací soud přezkoumal z hlediska dovoláním vymezeného důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. postup soudů ohledně dodržení procesních předpisů při zjišťování skutkového stavu, pokud by případné pochybení ve shora uvedeném rozsahu mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně usnesením ze dne 6. června 2003, č.j. 10 C 131/2000-124, řádně poučil žalované ve smyslu ustanovení §118 odst. 1, 3 o.s.ř., aby označili důkazní návrhy k prokázání sporné rozhodné skutečnosti pro uplatnění obrany žalovaných, že vynaložili „náležitou pečlivost“ ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. Postupoval tak v souladu s právně závazným názorem vysloveným odvolacím soudem ve zrušujícím usnesení ze dne 27. února 2003, č.j. 23 Co 78/2003-119 (konformním s výše citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR - uveřejněným pod R 35/2002). Na základě navržených důkazů žalovanými okresní soud poté doplnil dokazování jejich účastnickými výpověďmi, svědeckými výpověďmi účetního P. Z. a M. S. Zamítl usnesením návrh na provedení důkazů doplněním svědecké výpovědi M. S. a S. S. (oba byli společně s dlužníkem zavázáni z předmětných směnečných platebních rozkazů). Důvody, pro které okresní soud neprovedl uvedené navrhované důkazy, uvedl v rozsudku. Z protokolace jednání ze dne 5.2.2004 (čl. 152) vyplývá, že řádně poučil účastníky řízení i ve smyslu ustanovení §119a o.s.ř. o povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti před skončením řízení u soudu prvního stupně, a že uvedl rovněž údaje o tom, jak žalovaní na poučení reagovali (srov. srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.3.2003, sp. zn. 29 Odo 715/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 76, ročník 2003). Z poučení soudu prvního stupně podle ustanovení §118a odst. 1, 3 o.s.ř., jakož i z vylíčení skutkových okolností, k nimž žalovaní na základě tohoto poučení navrhovali provedení důkazů, bylo tedy vždy zřejmé, které rozhodné skutečnosti zůstávají sporné, jež jsou žalovaní povinni prokázat pro úspěšnou obranu proti odpůrčí žalobě a které důkazy k tomu navrhli. Nelze spatřovat procesní pochybení v tom, že soud neprovedl důkazy doplňující výpovědí svědka M. S. a svědeckou výpovědí S. S., kteří se měli vyjádřit k okolnostem týkajícím se dluhu otce žalovaných vůči věřiteli. Povinnost prokázat existenci vymahatelné pohledávky za dlužníkem, pro kterou má v době rozhodování soudu věřitel přiznáno vykonatelné rozhodnutí, musí podle hmotného práva žalující strana (§42a odst. 1 obč. zák.). Soud prvního stupně proto správně dovodil, že rozhodující skutečností jsou z tohoto hlediska vykonatelné směnečné platební rozkazy vydané Krajským soudem v Hradci Králové dne 13.2.1998, č.j. Sm 595/97-20 a č.j. Sm 596/97-24, ukládající otci žalovaných povinnost zaplatit žalobci v zákonné lhůtě částku 4.900.000,- Kč s příslušenstvím, včetně nákladů řízení ve výši 196.000,- Kč a částku 5.000.000,- Kč s příslušenstvím, včetně nákladů řízení
ve výši 200.000,- Kč. Citovanými rozhodnutími soud prvního stupně provedl řádně důkaz (§129 odst. 1 o.s.ř.). V tomto směru by pro úspěšnou obranu žalovaných bylo právně významné pouze tvrzení, že předmětná pohledávka byla uspokojena a že k uvedenému tvrzení soudu nabídli i důkazní návrhy. Uvedená skutečnost se však
ze spisu nepodává s tím, že existence předmětných pohledávek zůstala v řízení nesporná. Z protokolace jednání ze dne 5.2.2004 (čl. 152) po poučení dle ustanovení
§119a o.s.ř. před skončením řízení u soudu prvního stupně vyplývá, že žalovaní trvali na výpovědi svědků M. a S. S., neboť „pro úplnost by se snažili doložit tu skutečnost, že Š. R. vždy řádně své dluhy plnil a jeho firmy prosperovaly.“
Z uvedeného je tedy zřejmé, že pokud soudy dovodily neunesení důkazního břemene žalovanými ohledně „náležité pečlivosti,“ nestalo se tak ani pro neúplnost skutkových zjištění, jejichž příčinou by byla okolnost, že soud neprovedl žalovanými navrhované důkazy, způsobilé prokázat právně významnou skutečnost.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska obou uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolateli tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl. Vzhledem k tomu o návrhu, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, již nerozhodoval (§243 o.s.ř.).
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají žalovaní jako neúspěšní účastníci právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalobci, který měl v dovolacím řízení úspěch, a měl by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. září 2005
JUDr. Karel Podolka,v.r.
předseda senátu