ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.79.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 79/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Juraje Malika a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. N., zastoupeného advokátkou, proti žalované Č. s. s. d., o autorskoprávní ochranu a o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 131/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2000, č. j. 3 Co 11/2000–119, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 1999, č. j. 37 C 131/98–86, uložil žalovanému, aby se zdržel užívání a šíření autorského díla žalobce, tj. graficky znázorněné růže, nad kterou je tenkou linkou proveden oblouk, přičemž kolem růže a tohoto oblouku jsou písmena vytvářející slova Č. s. s. d. Zároveň uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku autorskou odměnu ve výši 765.000,- Kč, s peněžitým zadostiučiněním ve výši 229.500,- Kč. Dále uložil žalovanému povinnost omluvit se žalobci za toto urážlivé tvrzení: „Nechci být nezdvořilý, ale obávám se, že jakýsi vyžírka, který kdysi stvořil logo soc. dem. někdy začátkem 90. let, dospěl po našem vítězství ve volbách k tomu, že na tom může vydělat“, použité v článcích „ČSSD přestala používat symbol růže“, uveřejněném v deníku MF D. dne 14. 11. 1998, v článku „Soc. dem. nesmí užívat své logo“, uveřejněném v deníku P. dne 14. 11. 1998 a dále v článku „Z. se hádá o logo ČSSD“, uveřejněném v deníku L. n. dne 14. 11. 1998, a to formou placené inzerce v týchž denících v následujícím znění:
„Omlouváme se J. N., autorovi loga ČSSD za to, že jsme o něm v článku „ČSSD přestala používat symbol růže“, uveřejněném v deníku MF D. dne 14. 11. 1998, v článku „Soc. dem. nesmí užívat své logo“, uveřejněném v deníku P. dne 14. 11. 1998 a dále v článku „Z. se hádá o logo ČSSD“, uveřejněném v deníku L. n. dne 14. 11. 1998, uvedli tento urážlivý výrok: „Nechci být nezdvořilý, ale obávám se, že jakýsi vyžírka, který kdysi stvořil logo soc. dem. někdy začátkem 90. let, dospěl po našem vítězství ve volbách k tomu, že na tom může vydělat. Svého výroku litujeme.“ Žalovaný je povinen tak učinit ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud rovněž uložil povinnost žalovanému nahradit náklady řízení žalobci i českému státu.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci přísluší autorská odměna za užívání a šíření jeho díla – grafické značky (loga), které vytvořil pro politickou stranu Č. s. d., kterou po přejmenování této strany změnil na základě smlouvy o vytvoření díla podle zákona č. 35/1965 Sb. (dále též autorský zákona), a to za roky 1996, 1997 a 1998 v celkové výši 765.000,- Kč. Vzal za prokázané, že žalovaný užíval předmětné logo bez právního důvodu, tzn. bez uzavřené smlouvy o užití a šíření díla. Dále soud přiznal žalobci peněžité zadostiučinění ve výši 229.500,- Kč vzhledem k tomu, že žalovaný si nevyžádal souhlas žalobce, jako autora, k začlenění části jeho díla do loga pro komunální volby. Podle názoru soudu je tato částka za porušení autorského práva žalobce žalovaným přiměřená, neboť se jednalo o svévolné nakládání s dílem žalobce. Dále soud vzal na základě výpovědi žalobce za prokázané, že žalobce byl uvedeným způsobem poškozen, jednak v rovině autorské, jednak v oblasti profesionální. Soud vzal rovněž za prokázané, že ing. M. Z., předseda vlády a předseda ČSSD v té době pronesl v televizních stanicích TV N. a TV P. výše uvedený výrok o žalobci. Podle názoru soudu je tento výrok objektivně způsobilý zasáhnout do osobnostních práv žalobce, když vyvolal v širší veřejnosti dojem, že autor loga ČSSD vznáší vůči straně nepřiměřené finanční požadavky a snaží se získat finanční prospěch, ač na odměnu nemá nárok. Soud dospěl k závěru, že morální satisfakce je v tomto případě namístě.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 6. 2000, č. j. 3 Co 11/2000–119, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, pokud jím bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 750.000,- Kč. V ostatních částech změnil výrok soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení další částky 244.550,- Kč, na uložení povinnosti zdržet se užívání a šíření autorského díla žalobce a na uložení povinnosti žalovanému se žalobci omluvit za zmíněné urážlivé tvrzení, zamítl. Ve výrocích o náhradě nákladů řízení účastníků a státu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Odvolací soud, po doplnění dokazování, dospěl ohledně částky 765.000,- Kč jako odměny za užívání autorova díla k závěru, že skutečně došlo k užití žalobcova díla žalovaným bez uzavření smlouvy s autorem Nárok na zaplacení této autorské odměny žalovaný v řízení nezpochybnil, proto žalobci za užití jeho díla odměna dle §13 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb. (dále jen autorského zákona) přísluší. Pokud jde o její výši, odvolací soud vyšel ze znaleckého posudku, podle něhož lze za přiměřený autorský honorář považovat za roky 1996 a 1997 200.000,- Kč ročně a za rok 1998, kdy se konaly volby, 350.000,- Kč. Dle odvolacího soudu je závěr znalce o přiměřenosti požadovaného honoráře v celkové výši 750.000,- Kč logický a jednoznačný, proto v této části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Co do částky 15.000,- Kč žalovaného nároku žalobu zamítl.
Pokud jde o uložení povinnosti zdržet se užívání a šíření autorského díla, odvolací soud učinil závěr, že v současné době žalovaný předmětné dílo již vůbec neužívá. Žalobce s jeho tvrzením souhlasil, proto odvolací soud, který při svém rozhodování vychází ze stavu v době jeho rozhodování, dovodil, že uplatněný zdržovací nárok žalobce není důvodný. Odvolací soud neshledal důvodným ani nárok žalobce na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích za porušení jeho autorského práva k předmětnému dílu. Tento názor odůvodnil tím, že žalobce dílo vytvářel s vědomím, že dílo bude užíváno žalovaným jako jeho logo, dlouhou dobu proti užívání díla nic nenamítal, a když se v r. 1998 snažil o uzavření dohody o užívání díla, žalovaný jeho právo na autorskou odměnu za užívání díla nezpochybňoval. Pouze nedošlo k dohodě o výši odměny. I když je nepochybné, že žalovaný zasáhl do žalobcových práv na nedotknutelnost díla, chráněných ustanovením §12 odst. 1 písm. a) autorského zákona tím, že dílo použil v kampani na komunální volby v pozměněné podobě, nebylo v řízení prokázáno, že by žalobci vznikla závažná újma nemajetkové povahy ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 autorského zákona. Podle názoru odvolacího soudu se zásah žalovaného do díla žalobce nepochybně nepříznivě dotkl, avšak závažná újma nebyla v tomto případě zjištěna. Žalobce ani před odvolacím soudem neuvedl o vzniku závažné majetkové újmy nic, čím by byla objektivně tato újma prokázána.
Při posuzování uvedeného urážlivého výroku na adresu žalobce, odvolací soud dospěl ke stejnému názoru jako soud prvního stupně, a to že se jedná o útok na osobnostní práva žalobce, chráněná ustanovením §11 a násl. občanského zákona, (dále jen ObčZ), neboť tento výrok se dotkl cti žalobce. Odvolací soud však dospěl k závěru, že předmětný výrok pronesl předseda žalované strany a předseda vlády M. Z. Je ovšem nepochybné, že jej nepronášel jako předseda vlády a jako předseda žalované strany. Proto i kdyby tento výrok byl způsobilý přivodit újmu na osobních právech žalobce, již vzhledem k formě, jakou jej předseda strany M. Z. pronesl, je nepochybné, že vyjadřoval názor svůj, popř. názor, který zastával žalovaný. Tento výrok je třeba hodnotit jako vybočení z rámce povinností a oprávnění předsedy žalované strany. Proto žalovaný nemůže nést za výrok svého předsedy odpovědnost a vzhledem k tomu není v této věci pasivně legitimován.
Pokud jde o výrok ohledně náhrady nákladů řízení, odvolací soud výrok soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení z toho důvodu, že soudem prvního stupně nebylo dosud rozhodnuto o znalečném, byť výše znalečného byla znalcem vyúčtována. Vzhledem k tomu, že v souvislosti s řízením o znalečném mohou účastníkům u soudu prvního stupně vzniknout i další náklady, zrušil odvolací soud celý výrok o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v jeho části, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že ohledně částky 229.500,- Kč byla žaloba zamítnuta, podal žalobce (dále jen dovolatel) včasné dovolání, v němž projevil nesouhlas se skutkovým i právním posouzením věci odvolacím soudem. Přípustnost dovolání odůvodnil odkazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ a rozsudku odvolacího soudu vytkl vady podle §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Podle názoru dovolatele k porušení jeho autorských práv došlo ve velkém kvalitativním i kvantitativním rozsahu, neboť se dotýkalo v podstatě všech práv, jež mohou být s autorským dílem spojená. To znamená, že žalovaný šířil dílo bez příslušného právního titulu, bez úhrady autorské odměny, zasahoval bez ohledu na právo autora do díla samotného. Vedle toho zmíněné výroky předsedy žalovaného ing. M. Z. byly plně způsobilé dotknout se nejniternějších pocitů dovolatele nejen jako člověka, ale i jako autora. Tento komplex porušení dovolatelových autorských práv vedl ke vzniku hluboké immateriální újmy niterného psychického obsahu a veřejné znevažování dovolatele k jeho psychické zátěži. Celá kampaň se rovněž negativně odrazila v oblasti profesních vztahů k dalším výtvarníkům a došlo k ohrožení umělecké pověsti dovolatele jako autora na veřejnosti. S ohledem na tyto skutečnosti je dovolatel oprávněn domáhat se nemajetkové újmy, neboť jednání žalovaného ve svém komplexu způsobilo dovolateli závažnou újmu nemajetkové povahy. Podle jeho názoru jsou tak splněny oba zákonné předpoklady pro přiznání peněžitého zadostiučinění ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 autorského zákona. Dovolatel dospěl k závěru, že odvolací soud jednak pominul některé prokázané skutečnosti, jednak z logicky správných dílčích úsudků o nesporném zásahu žalovaného do autorských práv žalobce učinil nesprávný závěr, že újma vzniklá dovolateli nedosáhla stupně závažné újmy.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným v dovolacím řízení advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 OSŘ, že bylo podáno ve lhůtě určené v ustanovení §240 odst. 1 OSŘ a splňuje formální i obsahové náležitosti dle ustanovení §241 OSŘ, se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť podle ustanovení §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 OSŘ, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Dovolatel vytýká napadenému rozsudku odvolacího soudu vady podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ, to znamená, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Předmětem sporu v dané věci je otázka, zda důsledky počínání žalovaného při nakládání s dílem dovolatele byly skutečně takového rozsahu, že dovolateli vznikla závažná újma nemateriální povahy ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 autorského zákona. Při posuzování této otázky vzal dovolací soud za prokázané, že žalovaný – Č. s. s. d. – skutečně užíval předmětné dílo bez uzavření smlouvy o užívání díla a tudíž i bez úhrady autorské odměny za toto užívání. Tím došlo k porušení ustanovení §12 odst. 1 písm. a) a b) autorského zákona. Dále bez souhlasu autora provedl zásah do jeho díla, čímž porušil ustanovení §12 odst. 1 písm. a) autorského zákona. V této souvislosti je však třeba zároveň uvážit, jak již uvedl i odvolací soud, že dovolatel vytvářel předmětné dílo s tím, že jej žalovaný bude užívat. Zůstává tedy nezodpovězena otázka, proč zároveň se smlouvou o vytvoření díla v roce 1990 nebyla uzavřena i smlouva o jeho užívání a šíření ve smyslu ustanovení §22 autorského zákona. Je skutečností, že dovolatel po dobu několika let právo na úhradu za užívání a šíření díla neuplatnil, o uzavření příslušné smlouvy neusiloval. Teprve až v roce 1998 žádal uzavření dohody o užívání a šíření díla, přičemž jak z uvedených důkazů vyplývá, žalovaný nikdy nezpochybnil právo dovolatele na autorskou odměnu za užívání a šíření díla, spornou byla pouze výše této odměny.
Pokud jde o výše citovaný výrok předsedy žalovaného ing. M. Z., dovolací soud na základě uvedených skutečností dospěl k závěru, že tímto výrokem mohla být dotčena občanská čest a důstojnost dovolatele jako občana, ale nikoliv jako autora. Dovolací soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by porušení autorských práv dovolatele ze strany žalovaného bylo takové intenzity, že by dovolateli vznikla závažná újma, jak to požaduje ustanovení §32 autorského zákona. Podle tohoto ustanovení vznikla-li porušením práva závažná újma nemajetkové povahy, má autor právo na zadostiučinění v peněžité částce, přičemž soud při určování výše peněžitého zadostiučinění přihlédne zejména k rozsahu vzniklé újmy i k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Pokud jde o uvedený výrok ing. M. Z., dovolatel v průběhu řízení neprokázal, že by mu vznikla závažná nemateriální újma, jako autorovi, díla důsledkem tohoto výroku, neboť kromě svého tvrzení, že kampaň kolem sporu o uhrazení autorské odměny se negativně odrazila v oblasti profesních vztahů k dalším výtvarníkům, žádný další důkaz nepředložil a tvrzené ohrožení umělecké pověsti dovolatele jako autora na veřejnosti neprokázal. Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl dovolací soud k závěru, že v průběhu řízení dovolatel neprokázal vznik závažné újmy nemajetkové povahy.
Jak správně dovodil odvolací soud, předmětný výrok ing. M. Z. směřoval proti osobnostním právům dovolatele chráněným ustanoveními §11 a násl. ObčZ a tímto výrokem ing. M. Z. vyjádřil svůj osobní názor. I když lze připustit, že tento názor s ním sdíleli i další členové ČSSD, nelze jej považovat za výrok žalovaného jako celé politické strany. Proto ani žalovaný nemůže nést za tento výrok svého předsedy odpovědnost, není tedy v předmětném řízení pasivně legitimován.
Závěrem lze tedy shrnout, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která mají oporu v provedeném dokazování. Stejně tak neobstojí námitka dovolatele zpochybňující správnost právních závěrů odvolacího soudu. Vady podle ustanovení §237 odst. 1 OSŘ, pro něž je dovolání přípustné vždy a jež jsou i způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. a) OSŘ, nebyly tvrzeny a ani dovolacím soudem nebyly shledány.
Dovolací soud proto dovolání ve smyslu ustanovení §243b odst. 1 OSŘ zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ, kdy v dovolacím řízení dovolatel neuspěl a žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2001
JUDr. František Duchoň,v. r.
předseda senátu