ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.792.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 792/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. J. S. , zastoupeného JUDr. Alenou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, tř. Karla IV. 502, proti žalovaným 1) J. S. , a 2) R. K. , zastoupenému Mgr. Liborem Zbořilem, advokátem se sídlem v Předměřicích nad Labem, Obránců míru 331, o určení vlastnického práva k bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 162/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. prosince 2012, č.j. 20 Co 642/2012-114, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. června 2012, č.j. 11 C 162/2011-78, určil, že „ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) je žalobce vlastníkem bytové jednotky č. 758/71 o velikosti 3+1 s příslušenstvím v 9. nadzemním patře domu čp. 758, 759 a 760 na pozemcích st. p.č. 1251, 1252 a 1253, včetně spoluvlastnického podílu o velikosti 634/46080 na společných částech domu čp. 758, 759 a 760 a na společných částech pozemků st. p.č. 1251, 1252 a 1253, nacházejících se v katastrálním území Slezské Předměstí, obec H. K.“ (výrok I.). Dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému 1) určení, že „žalobce je vlastníkem bytové jednotky č. 758/71 o velikosti 3+1 s příslušenstvím v 9. nadzemním patře domu čp. 758, 759 a 760 na pozemcích st. p.č. 1251, 1252 a 1253, včetně spoluvlastnického podílu o velikosti 634/46080 na společných částech domu čp. 758, 759 a 760 a na společných částech pozemků st, p.č. 1251, 1252 a 1253, nacházejících se v katastrálním území Slezské Předměstí, obec Hradec Králové“ (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Po provedeném řízení uzavřel, že žalobce dne 27. dubna 2010 prodal shora cit. bytovou jednotku (dále též„byt“) žalovanému 1), dne 30. dubna 2010 byla pak mezi týmiž účastníky uzavřena dohoda o užívání bytu, na jejímž základě zřídil žalovaný 1) pro žalobce právo doživotního užívání tohoto bytu. Žalovaný 1) dne 14. září 2011 byt prodal žalovanému 2). Žalobce od kupní smlouvy s žalovaným 1) odstoupil na základě dopisů ze dne 18. října a 1. listopadu 2011, když důvodem odstoupení bylo porušení závazků žalovaného 1) z dohody o užívání bytu spočívající v neplacení plateb spojených s bytem a v převedu vlastnického práva k bytu na třetí osobu. Okresní soud dospěl k závěru, že žaloba je ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) důvodná. Kupní smlouva, jíž žalovaný 1) prodal byt žalovanému 2), je s ohledem na závazky, které měl žalovaný 1) vůči žalobci z dohody o užívání bytu v příkrém rozporu s dobrými mravy a jako taková je neplatná. Žalovaný 2) proto vlastníkem bytu není, byť byt koupil v dobré víře. Není jím ani žalovaný 1), neboť od kupní smlouvy s ním žalobce platně odstoupil a důvody pro odstoupení uvedené žalobcem shledal soud prvního stupně za naplněné. Vůči žalovanému 1) naopak žalobu zamítl, neboť na určení vlastnického práva v tomto případě neshledal právní zájem.
K odvolání žalobce (jenž podal odvolání pouze do výroku o nákladech řízení) a žalovaného 2) Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně (vyjma nenapadeného výroku pod bodem II.) ve výroku pod bodem I. změnil tak, že žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému 2) předmětného určení zamítl (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Jak vyplývá z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku, odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, když na rozdíl od něj dospěl k závěru, že vlastníkem bytu není žalobce, nýbrž žalovaný 2). Uvedl, že nelze přenášet právní a morální závazky, jež žalovaného 1) poutaly k žalobci, do právního vztahu mezi žalovanými, neboť smlouvu uzavřenou mezi dvěma subjekty nelze považovat za příčící se dobrým mravům jen proto, že jeden z účastníků uzavřením takové smlouvy poruší závazek vůči třetí osobě, zvlášť za situace, kdy druhý účastník této smlouvy o tomto porušení nevěděl. Takový výklad by obecně znamenal velkou nejistotu v právních vztazích. Obligační závazek žalovaného 1) vůči žalobci nebránil tomu, aby žalovaný 2) byt od žalovaného 1) koupil. Důsledky, jež z prodeje bytu vyplynou pro žalobce, se týkají pouze vztahu, který byl nastolen mezi ním a žalovaným 1); nelze však dovozovat, že je prodej bytu uskutečněný mezi žalovanými v rozporu s dobrými mravy. K odvolacím námitkám žalobce pak odvolací soud doplnil, že za neplatnou nelze považovat ani kupní smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným 1). Neplatnost nelze dovozovat jen z toho, že žalovaný 1) koupil byt za nízkou cenu, neboť je projevem smluvní volnosti stran, že cena byla stanovena dohodou. V řízení bylo zjištěno, že byt vyžadoval rekonstrukci a žalobce byl v době jeho prodeje ve finanční tísni. Pokud se žalovaný 1) zavázal provést rekonstrukci na své náklady, jeví se jako logické, že k tomu bylo přihlédnuto při stanovení kupní ceny. K tvrzenému důvodu neplatnosti, který měl spočívat v uvedení žalobce v omyl při uzavření kupní smlouvy, pak odvolací soud v odkazu na výsledky dokazování soudu prvního stupně uvedl, že toto nebylo prokázáno a z ničeho neplyne, že žalovaný 1) v době uzavření kupní smlouvy předstíral skutečnosti, o nichž věděl, že neexistují, případně že nebudou v budoucnu naplněny. Odvolací soud doplnil, že současnou obtížnou situaci si žalobce přivodil sám tím, že se svého vlastnického práva k bytu lehkovážně vzdal, navíc mu nic nebránilo v tom, aby si zachoval k bytu silnější právo než založené na pouhém obligačním základě, např. právo odpovídající věcnému břemeni. Osobní závazek žalovaného 1) umožnit žalobci užívání bytu je vázán na vlastnické právo žalovaného 1) k bytu, nezahrnuje však zákaz žalovanému 1) byt prodat. Kdyby byl takový zákaz v právu bydlení obsažen, bylo by postavení žalovaného, pokud jde o možnost disponovat bytem, horší než u bytu zatíženého věcným břemenem jako právem věcným. Toto omezení by přitom mohlo trvat i velmi dlouhou dobu a takový důsledek se jeví jako nepřijatelný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a), b) a §241a odst. 3 o. s. ř. Podle dovolatele se odvolací soud zabýval pouze otázkou, zda kupní smlouva uzavřená mezi oběma žalovanými trpí neplatností z důvodu rozporu s dobrými mravy, nezabýval se však již vůbec dalšími důvody (a to uvedenými již v žalobě), jež by svědčily závěru o vlastnickém právu žalobce k této bytové jednotce. Nezabýval se tedy otázkou namítané případné relativní neplatnosti, ale především se vůbec nezabýval odstoupením žalobce od prvé kupní smlouvy, kterou žalobce uzavřel s žalovaným 1), ani důsledky z toho plynoucími ve vztahu k žalovanému 2) jako v pořadí druhému nabyvateli. Uvedl, že je přesvědčen o tom, že pokud se odvolací soud vůbec nezabýval jeho argumentací a námitkami, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné a ve svém důsledku i protiústavní, jak opakovaně dovodil Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“) ve svých rozhodnutích, např. ve věci sp. zn. IV. ÚS 1834/10. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) ve svém vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že se zcela ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a žalobce zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a konstatuje, že dovolání proti shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§241a odst. 1 o. s. ř.), je ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, není však (jak bude rozvedeno níže) důvodné.
V posuzované věci odvolací soud při rozhodování vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho právním posouzením věci o absolutní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými 1) a 2), a právním následku, jenž v právním vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nastal v důsledku odstoupení žalobce od kupní smlouvy, kterou žalobce uzavřel s žalovaným 1). Odvolací soud uzavřel, že obligační závazek žalovaného 1) vůči žalobci (spočívající v zajištění doživotního užívání bytu žalovaného 1/ žalobcem) nebránil tomu, aby žalovaný 2) tento byt od žalovaného 1) koupil. Tomuto závěru odvolacího soudu nelze ničeho vytknout. Odvolací soud přitom přihlížel ke všem okolnostem, jež byly žalobcem v řízení tvrzeny, přičemž správně uzavřel, že žádná z nich nepřivodila (absolutní) neplatnost předmětných právních úkonů. Nelze přitom ani dovodit, že by i v souhrnu tyto okolnosti mohly vést k neplatnosti uvedených kupních smluv či některé z nich. Vzhledem k výstižnosti odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku odvolacího soudu lze proto na uvedenou argumentaci odvolacího soudu na tomto místě zcela odkázat, neboť žalobce v dovolání de facto polemizuje s právně kvalifikační úvahou odvolacího soudu, když nesprávně odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval dalšími důvody neplatnosti, tedy nejen z pohledu rozporu s dobrými mravy, ale též z pohledu řešení otázky související s odstoupením žalobcem od prvé kupní smlouvy. I v tomto případě ovšem žalobce činí nepatřičnou dovolací výtku, neboť (dílčí) závěr odvolacího soudu, že „Důsledky, jež z prodeje bytu vyplynou pro žalobce, se týkají pouze ve vztahu, který byl nastolen mezi ním a žalovaným 1)“ , lze vztáhnout i na důsledek plynoucí z učiněného právního úkonu žalobce, jenž spočíval v odstoupení od kupní smlouvy, který nemohl ovlivnit vlastnické právo žalovaného 2) k předmětné bytové jednotce. Přitom sama okolnost, že odvolací soud se této právně významné okolnosti výslovně, resp. obšírněji v odůvodnění rozsudku nevěnoval, nemohla představovat (jinou) vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a naplnit tak dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Je tomu tak již z toho důvodu, že i kdyby snad žalobce od uvedené kupní smlouvy uzavřené s žalovaným 1) po právu odstoupil, právní důsledky z toho vyplývající by v žádném případě neovlivnily (ovlivnit by nemohly) právní postavení žalovaného 2), a to již s ohledem na právní názor Ústavního soudu, který ve svém nálezu ze dne 31. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06 (jenž je dostupný veřejnosti na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz ) vyložil, že vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnické právo nabyli v dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, požívá ochrany v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, a nezaniká.
Jestliže tedy v soudním řízení dobrá víra žalovaného 2) zpochybněna nebyla, nemohl by ani případný důsledek odstoupení žalobce od kupní smlouvy, kterou uzavřel s žalovaným 1), ovlivnit vlastnické právo žalovaného 2) k uvedené bytové jednotce. Dobrá víra žalovaného 2) přirozeně nemohla být zpochybněna ani tím, že podle žalobce se žalovaný 2) „Měl a mohl se v takovém případě zajímat o okolnosti uzavření této předcházející kupní smlouvy a měl a mohl předvídat, že v takovém případě, kdy byt v hodnotě 2 milionů korun byl jeho právnímu předchůdci (1. žalovanému) prodán za částku 350.000,- Kč, se jedná o okolnosti přinejmenším neobvyklé, za nichž by mohlo být v budoucnu jeho vlastnické právo sporováno a ohroženo.“ Žádným právním předpisem totiž není kupujícímu uložena povinnost zabývat se okolnostmi v souvislosti s předchozími tzv. nabývacími tituly a zkoumat, zda předchozí majetkové transakce týkající se téhož imobilního předmětu byly standardní či nějak neobvyklé. Ani poslední dovolací námitka žalobce stran úvahy, že odvolací soud měl odvolání žalovaného 2) směřující proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odmítnout či zamítnout, nemohla (objektivně) založit důvod pro vydání kasačního rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; je tudíž zcela bezpředmětná.
Nejvyšší soudu dospěl tedy k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, zatímco vyjádření žalovaného k dovolání prostřednictvím advokáta, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k bránění práva, neboť žalovaný v tomto vyjádření pouze uvedl, že s dovoláním nesouhlasí, jelikož není po právu, a že se zcela ztotožňuje s napadeným rozsudkem odvolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. května 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu