ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.865.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 865/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce A. P., zastoupeného Mgr. Markem Hylenou, advokátem, se sídlem v České Třebové, Staré náměstí 15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 1 183 586,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 14 C 97/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 16. 12. 2015, č. j. 27 Co 512/2015-64, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení v částce 16 165,60 Kč k rukám jeho právního zástupce Mgr. Marka Hyleny do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 1 183 586,20 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody s tím, že mu jako oprávněnému v exekuci vedené soudním exekutorem JUDr. Igorem Olmou pod sp. zn. 111 EX 9566/06 proti povinnému J. F. na základě rozvrhového usnesení nebyla z rozdělované podstaty vyplacena žalovaná částka, neboť tato byla na základě dřívějšího pravomocného rozvrhového usnesení vyplacena M. F. jako přihlášenému zástavnímu věřiteli, přičemž toto dřívější pravomocné rozvrhové usnesení bylo k podanému dovolání Nejvyšším soudem zrušeno.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 9. 2015, č. j. 14 C 97/2015-29, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 183 586,20 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení od 27. 12. 2014 do zaplacení (výrok I), co do úroku z prodlení za období od 3. 9. 2013 do 26. 12. 2014 byla žaloba zamítnuta (výrok II) a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci do rukou jeho právního zástupce náklady řízení ve výši 64 662,40 Kč (výrok III).
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) ze dne 16. 12. 2015, č. j. 27 Co 512/2015-64, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I co do částky 1 183 586,20 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 30. 12. 2014 do zaplacení a ve výroku II (výrok I), v části výroku I co do úroku z prodlení od 27. 12. 2014 do 29. 12. 2014 byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba v této části zamítá (výrok II), žalované byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady za řízení před okresním soudem ve výši 64 662,40 Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok III) a náklady odvolacího řízení ve výši 33 353,70 Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok IV).
Podle odvolacího soudu bylo v exekuci vydáno nezákonné rozhodnutí podle §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), když k dovolání nynějšího žalobce bylo zrušeno usnesení soudu o prvním rozvrhu rozdělované podstaty a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud nepovažoval za opodstatněnou obranu žalované, že se žalobce mohl domáhat zaplacení žalované částky vůči zástavnímu věřiteli z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Podle odvolacího soudu, jenž současně odkázal na ustálenou soudní praxi, „nepochybně platí, že odpovědnost státu nastupuje subsidiárně až v případě, že nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit.“ O takové situaci však v daném případě nelze uvažovat, neboť „mezi žalobcem a zástavním věřitelem nelze shledat právní skutečnost, která by byla právním důvodem vzniku právního (závazkového) vztahu mezi nimi, není jim ani vztah z bezdůvodného obohacení. Dle právní úpravy vyplývající ze zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, … předmět bezdůvodného obohacení musí být vrácen tomu, na jehož úkor byl získán. Je jím ten, kdo plnil bez právního důvodu nebo z důvodu, který dodatečně odpadl, na základě neplatného právního úkonu, nebo ten, kdo za jiného splnil jeho dluh a jeho majetkový stav se snížil. Ani jeden z uvedených předpokladů u žalobce neplatí. V daném případě je zřejmé, že to nebyl žalobce, kdo plnil zástavnímu věřiteli z důvodu, který dodatečně odpadl (zrušení prvního rozvrhového usnesení soudu), a stejně tak nelze dovodit, že se vyplacením plnění zástavnímu věřiteli jeho majetkový stav snížil.“ I po vydání nového rozvrhového usnesení žalobce „je (zůstal) v primárním právním vztahu pouze (výlučně) s povinným.“ Jeho pohledávka za povinným měla být dle nového rozvrhového usnesení „uspokojena ze zbytku rozdělované podstaty, leč k tomu z výše uvedených důvodů nedošlo, tudíž nedošlo ani k zániku závazku povinného vůči žalobci, k němuž zásadně dochází až vyplacením příslušné částky oprávněnému žalobci. Zůstává tak skutečností, že okamžikem, kdy shora uvedené rozvrhové usnesení nabylo právní moci, vznikla státu …, resp. exekutorovi …, povinnost v něm uvedenou částku 1 183 586,20 Kč žalobci vyplatit. Pokud k tomu nedošlo a z obsahu exekučního spisu se ani nepodává možnost uspokojení pohledávky žalobce z jiného majetku povinného (to netvrdí ani žalovaná), naplňuje škoda, která nevyplacením vymoženého plnění vznikla, definici ušlého zisku…“ Současné je podle odvolacího soudu dána i příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a škodou, kdy „z popsaného sledu událostí nutno dovodit, že první rozvrhové usnesení soudu (následně zrušené, nezákonné) zůstává tou skutečností, která má věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku, že škoda by v dané věci nevznikla bez působení této prvotní příčiny.“
Nad rámce uvedeného posouzení odvolací soud dodal, „že žalovaná by v režimu zákona č. 82/1998 Sb. odpovídala i z titulu škody způsobené nesprávným úředním postupem [k tomu srov. §3 písm. b), §4 odst. 1, 2, §13 zákona č. 82/1998 Sb. a §32 exekučního řádu], pokud by na věc bylo nahlíženou pouze z pohledu existence pravomocného rozvrhového usnesení … a nesplnění tam uvedené povinnosti. V dané věci nebyla (v rozsahu žalované částky) exekutorem splněna povinnost vyplatit oprávněné osobě (žalobci) částku přiznanou jí pravomocným rozvrhovým usnesením soudu, kterou exekučně vymohl. To je v rozporu s požadavkem zákona, a jde proto o nesprávný úřední postup, a to bez ohledu na to, z jakých důvodů se tak stalo. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je odpovědností objektivní, tj. bez ohledu na zavinění, jíž se nelze zprostit (§2 zákona č. 82/1998 Sb.).“
Rozsudek odvolacího soudu, podle obsahu v rozsahu potvrzení vyhovujícího výroku, napadla žalovaná, jednající pověřenou zaměstnankyní s doloženým právnickým vzděláním [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], včasným dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury státu jako posledního dlužníka a nesprávně posoudil otázku bezdůvodné obohacení.
Na řešení otázky, „zda nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státu může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen mu plnit,“ napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí, neboť napadené rozhodnutí vychází ze závěru, že zde takový dlužník žalobce není, neboť mezi žalobcem jako oprávněným, kterému měla být z rozdělované podstaty vyplacena žalovaná částka, a osobou, které jako zástavnímu věřiteli byla již dříve vyplacena na základě nezákonného rozhodnutí, není žádný právní vztah, a to ani z bezdůvodného obohacení.
Dovolatelka sice vyjadřuje nesouhlas i se závěrem odvolacího soudu, „že mezi žalobcem a zástavním věřitelem nelze shledat právní skutečnost, která by byla právním důvodem vzniku právního vztahu mezi nimi, není jím dle odvolacího soudu ani vztah z bezdůvodného obohacení,“ avšak projednání této otázky hmotného práva brání skutečnost, že dovolatelka nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a), což je obligatorní náležitost dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), jejíž absence je důvodem odmítnutí dovolání pro vady (§241b odst. 3, §243c odst. 1 o. s. ř.).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka sice v dovolání předesílá předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, avšak činí tak pouze k řešení otázky státu jako posledního dlužníka a také pouze k této otázce označuje dle jejího názoru rozpornou judikaturu dovolacího soudu.
Obdobný nedostatkem vymezení předpokladu přípustnosti trpí i nesouhlas dovolatelky se závěrem o faktické nevymahatelnosti pohledávky z důvodu promlčení. Nicméně na řešení této otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu (na rozdíl od rozsudku soudu prvního stupně) ve smyslu §237 o. s. ř. ani nezávisí.
Kromě toho dovolatelka nijak nenapadá závěr odvolacího soudu, byť vyslovený jakoby navíc, že by žalovaná odpovídala i z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v tom, že soudním exekutorem nebyla splněna povinnost vyplatit oprávněné osobě (žalobci) částku přiznanou pravomocným rozvrhovým usnesením, a to bez ohledu na to, z jakých důvodů se tak stalo, neboť odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je odpovědnostní objektivní, tj. bez ohledu na zavinění, jíž se nelze zprostit. Takové řešení otázky hmotného práva je přitom v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, uveřejněný pod číslem 90/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (v současnosti navíc patrně již bezpředmětnému) za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání (navíc o tom, že dovolací soud prozatím neshledal předpoklady pro odklad vykonatelnosti, byla žalovaná k svému dotazu v minulosti již informována). Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení [§243 písm. a) o. s. ř.]. O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. lze uvažovat teprve tehdy, jsou-li splněny podmínky dovolacího řízení, dovolání je bezvadné a alespoň na základě předběžného posouzení se dovolání jeví jako pravděpodobně úspěšné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení představovaných odměnou advokáta za sepis vyjádření k dovolání ve výši 13 360 Kč podle §7 a §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky 300 Kč a 21% sazby daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu