ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.865.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 865/2022-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce J. B. , narozeného dne XY, bytem v XY, právně zastoupeného Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za kterou právně jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o omluvu a zaplacení 40 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 184/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021, č. j. 23 Co 298/2021-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 298/2021 se žalobce domáhal vůči žalované odškodnění nemajetkové újmy ve výši 40 000 Kč a omluvy jako zadostiučinění za skutečnost, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, který byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o majetku, příjmech a závazcích žalobce z důvodu jeho působení jako neuvolněného starosty obce XY v XY. Ke vzniku újmy mělo docházet od září 2017 do listopadu 2020 zveřejněním oznámení o majetku za roky 2017, 2018 a 2019, přičemž pochybení žalované spatřoval žalobce v aplikaci protiústavního předpisu, který umožnil anonymní přístup ke shora vyjmenovaným údajům žalobce, čímž mělo dojít k nepřiměřenému zásahu do jeho práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení dle čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 6. 2021, č. j. 47 C 184/2020-91, bylo rozhodnuto tak, že se žaloba na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy ve znění: „Ministerstvo spravedlnosti ČR jednající za Českou republiku, jakožto orgán spravující centrální registr oznámení, se tímto omlouvá J. B. za porušení jeho práva na ochranu soukromí zaručeného článkem 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která J. B. podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoliv přístupná“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovaného, a na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci zadostiučinění ve výši 40 000 Kč zamítá (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje (výrok II.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu I. stupně. Žalobce uplatnil u žalované nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dne 24. 9. 2020, žalovaná se vyjádřila zamítavým stanoviskem dne 4. 3. 2021. Na žalobce jako veřejného funkcionáře se vztahovala povinnost podat oznámení podle zákona o střetu zájmů. Žalovaná jako správce registru oznámení plošně zveřejňovala podaná oznámení žalobce, konkrétně v období od září 2017 do 6. 11. 2020, kdy zveřejnila oznámení o jeho majetku za roky 2017, 2018 a 2019. Nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl publikován ve Sbírce zákonů 8. 4. 2020, Ústavní soud zrušil ustanovení §14 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., a to uplynutím dne 31. 12. 2020. V reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2020, č. j. 9 As 173/2020-32, žalovaná omezila od 6. 11. 2020 plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v registru budou dostupné pouze na základě individuální žádosti.
Po právní stránce odvolací soud dospěl k následujícím závěrům. Podle obsahu podání se žalobce domáhal omluvy a peněžité satisfakce za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v souvislosti s činností žalované dle zákona o střetu zájmů, když umožnila plošný přístup k oznámením podávaným žalobcem podle zákona o střetu zájmů. Žalovaná je dle §13 odst. 1 zákona o střetu zájmů správcem registru oznámení a podle §14 odst. 2 zákona o střetu zájmů je pověřena jeho vedením a mezi její povinnosti mj. náleží umožnit fyzickým a právnickým osobám nahlížet do registru oznámení za podmínek a v rozsahu stanoveném zákonem o střetu zájmů. Uvedená činnost spadá pod výkon státní moci žalovanou a představuje úřední postup ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem s tím, že podmínky a podrobnosti upravuje zákon, kterým je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Odvolací soud proto dovodil, že je-li v pravomoci žalované činit úkony v souvislosti s vedením registru oznámení, jedná se o výkon veřejné moci ve smyslu §1 odst. 1 OdpŠk. Výkon této pravomoci je pak úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni dle §13 odst. 1 OdpŠk. Odvolací soud proto potvrdil právní závěr soudu I. stupně, dle kterého posuzoval věc dle OdpŠk jako speciálního předpisu k předpisu obecnému, tj. občanskému zákoníku, jak vyplývá z §26 OdpŠk. K argumentaci žalobce odvolací soud dále uvedl, že Listina základních práv a svobod, ani jiný ústavní právní předpis, nezakládají jednotlivci přímý hmotněprávní nárok na náhradu škody a nelze z nich dovozovat ani odpovědnost státu za škodu; odškodnění lze přiznat pouze tehdy, jsou-li splněny předpoklady stanovené ve zvláštním právním předpisu, kterým je ve vztahu k posuzované věci OdpŠk. Odvolací soud uzavřel, že existuje-li procesní prostředek umožňující přezkum správnosti úředního postupu orgánu veřejné správy, jehož účelem je naplnění čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, je mylná úvaha žalobce, že jeho nárok na zadostiučinění v podobě omluvy a peněžité satisfakce vyplývá přímo z čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud dále posoudil žalobní nárok dle OdpŠk a dospěl ke shodnému závěru se soudem I. stupně, že tento není důvodný, neboť v posuzované věci nebyl naplněn již první z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to existence odpovědnostního titulu, když v postupu žalované nelze spatřovat nesprávný úřední postup, a to jak v době před vyhlášením nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, tak v období od 11. 2. 2020 do 6. 11. 2020. Odvolací soud uvedl, že dle judikatury Ústavního soudu státní orgány ničeho neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto stanou vykonatelnými. Žalovaná jako orgán státní správy je povinna při své činnosti postupovat v mezích a způsoby, které stanoví zákon a není oprávněna posuzovat soulad právních předpisů s Ústavou; nesprávného úředního předpisu by se naopak dopustila, pokud by podle zákona o střetu zájmů ve znění jeho novel provedených zákonem č. 17/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb. nepostupovala a veřejnými funkcionáři oznámené informace by veřejnosti bez žádosti nezpřístupnila. Jestliže Ústavní soud následně zrušil část zákona o střetu zájmů, avšak odložil vykonatelnost nálezu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, dle §70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu do 31. 12. 2020, byla žalovaná povinna postupovat do doby vykonatelnosti nálezu podle dosavadní právní úpravy, neboť po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a orgány veřejné správy jsou povinny takovou úpravu aplikovat. Skutečnost, že žalovaná sama omezila dálkový přístup do centrálního registru oznámení dnem 6. 11. 2020, sama o sobě nevede k závěru, že žalovaná do uvedeného dne postupovala nesprávně. K tomuto kroku byla žalovaná zjevně motivována zájmem na tom, aby veřejní funkcionáři oznámení i nadále podávali a byl tak zajištěn legitimní cíl kontroly činnosti veřejných funkcionářů i poté, co Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 9 As 173/2020, rozhodl, že závěr Ústavního soudu o protiústavnosti úpravy zpřístupňování oznámení v centrálním registru oznámení v nálezu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, brání tomu, aby správní orgány sankcionovaly porušení povinnosti podat oznámení dle zákona o střetu zájmů, a to i v době před nabytím vykonatelnosti uvedeného nálezu. Postup žalované po vydání uvedeného nálezu Ústavního soudu, kdy nadále umožňovala kontrolu žalobce jako veřejného funkcionáře ze strany veřejnosti, byť tím bylo zasahováno do práva žalobce na informační sebeurčení, sledoval naplnění účelu zákona o střetu zájmů, obstojí i v testu přiměřenosti a nelze jej shledat nesprávným. Žalovaná neodpovídá za to, že byl přijat zákon, který byl posléze shledán protiústavním, tedy za legislativní činnost. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby v plném rozsahu, jak rozhodl soud I. stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly doposud vyřešeny, a to konkrétně:
a) Otázka přímé aplikovatelnosti čl. 8 odst. 1 a 2 ve spoj. s čl. 13 Sdělení č. 209/1992 Sb., sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících (dále jen „Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod“), ve vztahu k předmětné věci, podle kterého měla žalovaná přednostně postupovat dle přímo aplikovatelné právní úpravy vyšší právní síly za účelem ochrany soukromého a rodinného života již v době platnosti zákonné úpravy zákona o střetu zájmů, ještě před vydáním derogačního nálezu Ústavního soudu, čímž se dle názoru dovolatele dopustila nesprávného úředního postupu dle §13 odst. 1 OdpŠk;
b) Otázka přímé aplikovatelnosti čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod ve vztahu k předmětné věci, dle které v případě porušení základního práva státem musí následovat forma reparace přímo;
c) Otázka ústavně konformního výkladu zákonem nedefinovaného pojmu „nesprávný úřední postup“ ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk ve vztahu k předmětné věci, když z gramatického výkladu pojmu „nesprávný úřední postup“ lze dovodit, že tento pojem by měl rovněž zahrnovat případy, které v době vzniku újmy mohou být v souladu s pravidly, avšak protože tento postup zapříčinil vznik škody nebo nemajetkové újmy, je třeba jej mít podle jeho následku objektivně za nesprávný;
d) Otázka odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu, kdy derogačním důvodem je zjištění, že aplikace zrušeného ustanovení právního předpisu působí porušení základních práv jednotlivců, konkr. práva na ochranu soukromí zaručeného čl. 7 a 10 Listiny, když v případě odložené vykonatelnosti v případech, kdy je derogačním důvodem zjištění, že aplikace zrušeného právního předpisu působí porušení základních práv jednotlivců, je přirozeným důsledkem poskytnutí ochrany základních práv a svobod jednotlivců; odložená účinnost je dle názoru dovolatele stanovena pro Parlament ČR, aby protiústavní úpravu nahradil ve stanovené lhůtě, nikoli pro úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu.
Dovolání dále obsahuje rozsáhlou polemiku se závěry odvolacího soudu včetně předložení dalších otázek, které dle názoru dovolatele v posuzované věci vyvstaly, u kterých dovolatel neuvádí, která z podmínek přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. má být splněna.
Dovolatel závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že považuje dovolání za nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na otázkách, které by nebyly doposud v praxi dovolacího soudu řešeny, a zároveň bylo rozhodnuto v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Dle názoru žalované soudy obou stupňů správně posoudily nárok dle OdpŠk, obecná občanskoprávní úprava odpovědnosti je s ohledem na speciální úpravu tam, kde bylo do práv zasaženo při výkonu veřejné moci, vyloučena a současně čl. 7 a 10 Ústavy přímý nárok na náhradu škody nezakládá, když i v případě zásahu do těchto ústavně zaručených práv je třeba nárok posuzovat pohledem OdpŠk a jím definovaných podmínek odškodnění. Žalovaná v tomto případě vystupovala jako orgán moci výkonné, který nemá oprávnění posuzovat soulad aplikovaného zákona s ústavním pořádkem a pro případ, že dojde k závěru o jeho protiústavnosti, zákon neaplikovat. Jestliže se žalovaná řídila platnou a účinnou právní úpravou, pak se nejednalo o nesprávný úřední postup, a to i po vyhlášení předmětného nálezu Ústavního soudu před nabytím jeho vykonatelnosti, když po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a orgány veřejné moci jsou povinny takovou úpravu aplikovat. Odkaz žalobce na rozhodnutí Ústavního soudu (nálezy ze dne 8. 7. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/09, a ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 3599/15) a Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 17. 10. 2019, č. j. 8 Afs 7/2018-38, a ze dne 16. 7. 2020, č. j. 1 As 453/2019-229) není pro posuzovaný případ přiléhavý a aplikovatelný, když žalovaná v posuzovaném případě vystupovala v pozici orgánu moci výkonné, nikoli jako orgán moci soudní. Konečně dle názoru žalované sama skutečnost, že před datem 6. 11. 2020 žalovaná neomezila dálkový přístup do Centrálního registru oznámení, sama o sobě neznamená, že by před tímto datem žalovaná jednala nesprávně, když postup žalované po vydání rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 173/2020, byl výlučně motivován zajištěním legitimního cíle kontroly veřejných funkcionářů ve smyslu zákona o střetu zájmů. Na základě právě uvedeného žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné a současně žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení žalované.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud shledal dovolání zčásti trpícím vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.), zčásti nepřípustným, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení §237 o. s. ř., neboť dovolatelem předestřené otázky nejsou otázkami, které by nebyly doposud v praxi dovolacího soudu řešeny, jak je rozvedeno níže.
Otázkou, zda je právní předpis v souladu s ústavním pořádkem (jehož součástí jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána dle čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, dále jen „Ústava“), se může výlučně zabývat pouze Ústavní soud dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s mezinárodní smlouvou jsou oprávněny soudy; dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu dle čl. 95 odst. 1, 2 Ústavy (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 772/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1792/2005). Uvedené oprávnění k posouzení souladu právního předpisu s ústavním pořádkem orgánu moci výkonné, v jehož postavení žalovaná v posuzované věci vystupovala, dáno není (tím spíše ne oprávnění k rozhodnutí o neaplikaci platného právního předpisu pro domnělý rozpor s ústavním pořádkem orgánem moci výkonné, jak namítá dovolatel) a aplikace platného právního předpisu nemůže představovat nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk.
Dovozuje-li dovolatel odpovědnost státu za újmu přímo z ústavních předpisů (čl. 36 odst. 3, č. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod), pak lze v tomto směru poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, z jehož odůvodnění jednoznačně vyplývá, že ustanovení Listiny základních práv a svobod přímý nárok na náhradu škody nezakládají. Ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod nestanoví přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému subjektu a v tomto směru odst. 4 výslovně odkazuje na zákonnou úpravu, která ve zvláštním zákoně, jímž je v daném případě OdpŠk, stanoví předpoklady, za nichž má každý právo na náhradu škody (resp. újmy). Nejsou-li tyto předpoklady splněny, nelze nad rámec tohoto zvláštního zákona odškodnění přiznat. Ostatně i Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. III. ÚS 152/05, vyslovil, že kromě nároků upravených ve zvláštním zákoně (tehdy zákon č. 58/1969 Sb.) soud nemůže další nároky konstituovat.
Nesprávným úředním postupem dle §13 odst. 1 OdpŠk je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Z argumentace dovolatele ve vztahu k námitce shora uvedené pod písm. c) nelze než odvodit, že dovolatel spatřuje nesprávný úřední postup předně v zákonodárném procesu. Jakkoli lze s dovolatelem souhlasit v tom, že by zákonodárce neměl přijímat právní normy, které jsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, odkazuje dovolací soud na svou četnou dřívější judikaturu, v níž přijal a odůvodnil závěr, podle kterého proces normotvorby (např. přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či Senátu Parlamentu ČR) úředním postupem ve smyslu ustanovení §13 OdpŠk není, pročež odpovědnost státu za škodu tímto procesem způsobenou nelze dovodit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, uveřejněného pod č. 7/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1210/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2888/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 1086/2011).
Otázkou intertemporálních účinků derogačních nálezů se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014, z jehož odůvodnění vyplývá, že zrušení právního předpisu pro futuro se jako princip projevuje i v tom, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna (kupř. za tím účelem, aby měl normotvůrce dostatečný časový prostor protiústavní úpravu nahradit normou ústavně konformní) se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat. Jinými slovy, „státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými“ (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-St. 31/10, nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05).
Nejvyšší soud pak ve svém rozsudku ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1021/2021, dospěl k závěru, že (úřední) postup Ministerstva spravedlnosti podle platné a účinné právní úpravy, která byla zrušena nálezem Ústavního soudu s odkladem vykonatelnosti, nepředstavuje nesprávný úřední postup dle §13 odst. 1 OdpŠk. Při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné moci povinny takovou úpravu aplikovat, státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými. Zrušení protiústavní právní úpravy samo o sobě neznamená revizi individuálních právních aktů, založených na aplikaci neústavního předpisu. Možnost a intenzita korekce dopadů aplikace neústavní normy je odstupňována podle toho, jak citelné zásahy do právní sféry jednotlivce zákon vyvolal. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uvedl, že do vydání předmětného derogačního nálezu Ústavního soudu bylo Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci povinno ohledně postupu při zpřístupňování údajů z majetkových přiznání postupovat dle platné a účinné právní úpravy a v souladu s §13 odst. 3 zákona o střetu zájmů a v rozsahu stanoveném v §14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů prostřednictvím veřejné datové sítě umožňovat nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů uvedených v §2 odst. 1 tohoto zákona bez předchozí žádosti, neboť do vydání předmětného nálezu Ústavního soudu nebylo Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci oprávněno učinit samo závěr o protiústavnosti této právní úpravy (části zákona o střetu zájmů), který je vyhrazen Ústavnímu soudu. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí sice konstatoval, že aplikací §13 odst. 3 ve spojení s Ústavním soudem od 1. 1. 2021 zrušeným §14 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, v době od vydání předmětného nálezu Ústavního soudu (11. 2. 2020) do 6. 11. 2020 (do kdy tehdejší žalobce, jakož i nynější žalobce, nesprávný úřední postup tvrdí) došlo ze strany Ministerstva spravedlnosti k zásahu do základního práva žalobce, a to do práva na soukromí, resp. na informační sebeurčení, neboť způsob zpřístupňování údajů není pro dosažení sledovaného legitimního cíle zákona o střetu zájmů potřebný. Tento zásah do práva žalobce na soukromí v době od 11. 2. 2020 do 6. 11. 2020 však Nejvyšší soud neshledal natolik intenzivním, aby odůvodňoval aplikaci nosných důvodů předmětného nálezu Ústavního soudu před jeho vykonatelností. Z uvedeného důvodu nebylo Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci s ohledem na závěry Ústavního soudu v předmětném nálezu oprávněno i v období od 11. 2. 2020 do 6. 11. 2020 (resp. až do 31. 12. 2020) podle platné a účinné právní úpravy zákona o střetu zájmů nepostupovat a jeho úřední postup (tj. zpřístupnění údajů z registru oznámení politických veřejných funkcionářů bez žádosti prostřednictvím veřejné datové sítě) nelze považovat za nesprávný úřední postup dle §13 odst. 1 OdpŠk. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí konečně uvedl, že k závěru o nesprávnosti úředního postupu Ministerstva spravedlnosti, resp. o vzniku nároku na zadostiučinění za něj, nelze dospět ani prostřednictvím (žalobcem) tvrzené přímé aplikovatelnosti čl. 8 odst. 1 a 2, ve spojení s čl. 13 Úmluvy a čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, neboť tyto články nezakládají přímý nárok na odškodnění (zadostiučinění) za zásah do práva na ochranu soukromí; takový nárok je založen čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a dále právní úpravou OdpŠk, v jejichž intencích je třeba nárok žalobce posuzovat. Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že právní posouzení učiněné odvolacím soudem v dovoláním napadeném rozhodnutí stran dovolatelem předložených otázek je s právě uvedenými závěry dovolacího soudu plně souladné.
Dovolatel neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny. Může-li být dovolání přípustné jen dle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvodu vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva, od jejichž řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli. Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že k podání dovolatele ze dne 10. 9. 2022, doručenému dovolacímu soudu dne 14. 9. 2022, označenému jako „doplnění (upřesnění) dovolání“, nemohl při posuzování důvodnosti dovolání přihlížet, neboť změna či doplnění dovolacích důvodů (a to i formou doplnění nové argumentace v mezích téhož dovolacího důvodu) je podle §242 odst. 4, věty první, o. s. ř. možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008, uveřejněného pod číslem 148/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl zčásti jako nepřípustné, zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly dovolatelem odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, aby nahradil náklady dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Náhrada nákladů je tak představována paušální náhradou hotových výdajů dle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 10. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu