ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.950.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 950/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Juraje Malika, v právní věci žalobce H. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. J., o zaplacení částky 41. 925,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 276/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 1999, č. j. 12 Co 296/99-56, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. 12. 1998, č.j. 10 C 276/97-41, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 41.925,- Kč s příslušenstvím. Tohoto peněžitého plnění se žalobce domáhal na základě tvrzení, že je vlastníkem domu čp. 221 v P. Žalovaný užívá v tomto domě byt č. 2 o velikosti 2+1 II. kategorie a od června 1995 do listopadu 1997 nezaplatil žalobci nájemné a zálohy na služby. Své rozhodnutí opřel soud prvního stupně o zjištění, že žalobce není pronajímatelem předmětného bytu, neboť nemá k domu vlastnický ani jiný titul. Žalobce své vlastnictví dovozuje z ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., podle kterého přešly z majetku České republiky do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona obytné domy a pozemky tvořící s nimi jeden funkční celek, při splnění zákonem stanovených podmínek. Při jejich posuzování vyšel soud prvního stupně z ustanovení §59 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., dle něhož bylo v době účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. nutno posuzovat obytný dům. Podle tohoto ustanovení se dům považuje za obytný, připadají-li z úhrnu podlahové plochy všech místností v domě alespoň dvě třetiny na byty, počítaje v to i byty a části bytů, jichž se užívá k jiným účelům než k bydlení, jakož i vedlejší místnosti a příslušenství náležející k bytům. Dle ustanovení §62 téhož zákona se bytem rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou tomuto svému účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky. V návaznosti na to soud použil ustanovení §82 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., podle něhož kolaudačním rozhodnutím se povoluje užívání stavby k určenému účelu, a je-li to zapotřebí, stanoví se podmínky pro užívání stavby a dále z ustanovení §85 odst. 1 stejného zákona, podle něhož stavbu lze užívat jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí. Soud zjistil, že předmětný dům nebyl nikdy kolaudován, proto jej nelze považovat za obytný dům ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Žalobce nijak nedoložil ani netvrdil, že by byla splněna některá jiná podmínka zákona č. 172/1991 Sb., na jejímž základě by dům mohl přejít do jeho vlastnictví. Na žalobce nepřešlo vlastnické právo k předmětnému domu ani na základě zákona č. 172/1991 Sb., ani na základě jiné právní skutečnosti, není tedy vlastníkem předmětného domu. Ani protokol o předání a převzetí domu č. 6/05 ze dne 31. 10. 1994 nemůže být nabývacím vlastnickým titulem, neboť z něho nevyplývá vůle stran uzavřít kupní či darovací smlouvu. Naopak vyplývá z něho vůle zúčastněných stran předat a převzít předmětný dům do jakési správy, přičemž z protokolu není ani jednoznačně patrno, komu vlastně byla nemovitost předána do správy.
Vzhledem k tomu, že pronajímatelem bytu může být dle §663 obč. zák. i osoba, která má právo s předmětem nájmu disponovat z jiného právního titulu, zabýval se soud prvního stupně i touto otázkou a zjistil, že neexistuje ani žádný takový jiný titul. S. s. H. m. P., jako organizace oprávněná nakládat s domem, který je dosud ve vlastnictví České republiky, nemohl předat správu nemovitosti žalobci, neboť žalobce je samostatná právnická osoba, která může samostatně hospodařit pouze s věcmi a majetkovými právy na základě zvláštního zákona (zákon č. 367/1990 Sb. a zákon č. 418/1990 Sb.). Vzhledem k tomu, že ani vlastník domu, kterým je stále Česká republika, ani nikdo jiný jeho jménem neuzavřel s žalobcem žádnou smlouvu, která by ho opravňovala dům pronajímat, dovodil soud prvního stupně, že žalobce nemůže být pronajímatelem předmětného bytu, jelikož nemá k domu vlastnický ani jiný právní titul. Na základě toho dospěl k závěru, že žalobci nelze přiznat ani nájemné, pokud by žalovaný užíval byt na základě nájemního práva, ani bezdůvodné obohacení pokud by žalovaný užíval byt bez právního důvodu.
Soud prvního stupně se rovněž zabýval otázkou, zda žalovaný je nájemcem předmětného bytu a dospěl k závěru, že tomu tak není, zejména vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že by sepsání dohody o užívání bytu mezi žalovaným a společností H. R. předcházelo rozhodnutí o přidělení bytu nebo dohoda o výměně bytu, jak to vyžadovalo v té době platné ustanovení §155 obč. zák. a dále i proto, že zde nebylo kolaudační rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že se jedná o místnosti, které jsou určeny k bydlení ve smyslu §62 zákona č. 41/1964 Sb. Z toho důvodu je dohoda o užívání bytu neplatná dle ustanovení §39 obč. zák.
Konečně vzhledem k tomu, že žalovaný nebyl osobním uživatelem předmětných prostor, nemohlo dojít dle ustanovení §871 odst. 1 zákona č. 509/1991 Sb. ke vzniku nájemního práva žalovaného ze zákona a v řízení nevyšlo najevo, že se žalovaným byla uzavřena nájemní smlouva po 1. 1. 1992. I takováto smlouva by však byla neplatná vzhledem k absenci kolaudačního rozhodnutí dle zákona č. 50/1976 Sb. Z uvedeného soud prvního stupně dovodil, že žalovaný užívá předmětné prostory bez právního důvodu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 1999, č. j. 12 Co 296/99-56, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a zároveň rozhodl, že proti rozsudku připouští dovolání. Odvolací soud i po provedení dalších důkazů uznal skutková zjištění soudu prvního stupně správnými a ztotožnil se i s jeho právním hodnocením věci. Vyšel ze zjištění, že dům, v němž se nachází byt užívaný žalovaným, není evidován v katastru nemovitostí. Vlastnictví pozemku, na kterém byl dům postaven, je zapsáno pro Českou republiku s tím, že faktický výkon práva přísluší S. s. H. m. P. U domu dosud neproběhlo kolaudační řízení. Odvolací soud dovodil, že stejný právní vztah Českého státu a S. s. H. m. P. k předmětné nemovitosti existoval i ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Při řešení otázky, zda nemovitost, fakticky prokazatelně užívaná jako obytný dům, přešla z majetku státu do majetku obce (H. m. P.) je, při posuzování termínu "obytný dům", nutno použít ustanovení §59 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., který byl v době účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. ještě v platnosti. I odvolací soud dovodil, že ustanovení §59 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., je třeba vykládat v kontextu s ustanovením §62 tohoto zákona. Na základě výše uvedeného odvolací soud vyslovil právní závěr, že aby bylo možno označovat dům ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ve spojení s ustanovením §59 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. za obytný, musí být tento dům takto ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. také zkolaudován, a to v souladu s ustanovením §76 a násl. zákona č. 50/1976 Sb., ve znění platném ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.
Odvolací soud tedy dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, t.j. že za dané situace nemohlo přejít vlastnictví k domu ze státu na obec dle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ani na základě ustanovení §1 odst. 1, 2 a §2 odst. 1 písm. c/ tohoto zákona. Soud uzavřel, že zde není žádný právní titul, na základě kterého by žalobce prokazatelně nabyl vlastnictví k domu, v němž se nachází byt užívaný, žalovaným. Vzhledem k tomu, že kolaudační řízení dosud neproběhlo, nemůže být z hlediska právního pohlíženo na dům, v němž se nachází byt užívaný žalovaným, jako na obytný, přestože je k tomuto účelu fakticky využíván.
Odvolací soud shodně se závěrem soudu prvního stupně dovodil, že žalobce není oprávněn žádat po žalovaném ani úhradu nájemného za byt, který užívá, ani náhradu případného bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít v souvislosti s užíváním bytu bez právního důvodu. Aktivní legitimaci k vymáhání těchto případných pohledávek má i po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Česká republika, neboť je i nadále vlastníkem domu, v němž se byt, užívaný žalovaným, nachází. Řešení otázky platnosti dohody o odevzdání a převzetí bytu, uzavřené mezi žalovaným a S. s. P. je vzhledem k vyslovenému právnímu názoru nadbytečné, nicméně i v tomto směru považoval závěr soudu prvního stupně za správný.
Přípustnost dovolání vyslovil odvolací soud pro zásadní právní význam otázky, zda podmínkou pro přechod domu, fakticky užívaného jako dům obytný, z vlastnictví státu do vlastnictví obce dle zákona č. 172/1991 Sb., je kolaudace tohoto domu jako domu obytného, i s ohledem na pravděpodobnost, že uvedený problém bude obdobně třeba řešit i v jiných soudních sporech opakovaně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen dovolatel) dovolání s odkazem na výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo dovolání připuštěno. Vyslovil nesouhlas se závěrem soudů obou stupňů, které váží přechod předmětného domu z vlastnictví státu do vlastnictví obce dle zákona č. 172/1991 Sb. pouze na existenci kolaudačního rozhodnutí. Tím nepřipustily existenci dalších skutečností, které určitý dům kvalifikují jako dům obytný, jimiž jsou např. jeho faktická existence, faktické užívání, sdělení místního úřadu nebo přidělení čísla popisného, nebo i stanovisko příslušného stavebního úřadu, které potvrzuje, že dům je obytný. Namítl dále, že ani z ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. s odkazem na §59 zákona č. 41/1964 Sb. nevyplývá, že jedinou podmínkou pro naplnění pojmu obytný dům je existence řádného kolaudačního rozhodnutí. Zmínil, že vlivem častých reorganizací v rámci výkonu státní správy došlo ke ztrátě značného množství dokumentů, což platí i v tomto případě. Odkázal na ustanovení §104 stavebního zákona, podle něhož, nejsou-li zachovány doklady, z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který byla stavba povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Soudy obou stupňů podle něj tuto skutečnost zcela ignorovaly a došly k nesprávnému právnímu závěru. Dovolatel považuje za absurdní závěr, podle něhož se prostřednictvím existence či neexistence dokumentace k bytové jednotce dovozuje vlastnický vztah k předmětné nemovitosti. Odvolává se na běžnou praxi, kdy byly kolaudovány budovy bez bližší specifikace jednotlivých bytových popř. nebytových ploch. Dovolatel je přesvědčen, že zákonodárce, při schvalování zákona č. 172/1991 Sb., neměl v případě převodu nemovitostí podle §3 téhož zákona na mysli pouze domy, u nichž se dochovala veškerá stavebně technická dokumentace, ale domy, které lze svojí povahou a způsobem užívání kvalifikovat za obytné. Dle názoru dovolatele charakter předmětné nemovitosti byl v daném případě nade vší pochybnost prokázán a byla tedy splněna podmínka pro přechod domu jako domu obytného z vlastnictví státu do vlastnictví obce dle zákona č. 172/1991 Sb. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že byt v předmětném domě získal od S. s. P., s nímž uzavřel nájemní smlouvu s příslibem, že mu bude dům nabídnut ke koupi. Z toho důvodu také téměř neobyvatelný dům na vlastní náklady opravoval. Ke koupi mu však dům nenabídl ani S. s. P., ani později Magistrát H. m. P., který zřejmě dům převzal. Žalovanému není však známo, za jakých okolností, neboť s ním nikdo nejednal, žádnou smlouvu neuzavřel. Přestože v uplynulých letech žalovaný žádal několikrát S. s. P. i Magistrát H. m. P. o provedení nezbytných oprav, na jeho výzvy nikdo nereagoval. Pouze H. m. P. byl opraven komín. V současné době žije v domě se svými dvěma dětmi, které mu byly po rozvodu svěřeny do výchovy. Není mu známo, zda byt byl kolaudován.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, t.j. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání v předmětné věci bylo podáno oprávněnou osobou, t.j. účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, jak to vyžaduje ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., ve lhůtě určené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. a splňuje formální i obsahové náležitosti dle ustanovení §241 odst. 2 o.s.ř., se nejprve zabýval přípustností dovolání, protože podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání byla založena výrokem rozsudku odvolacího soudu dle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. k řešení právní otázky, zda podmínkou pro přechod domu, fakticky užívaného jako dům obytný, z vlastnictví státu do vlastnictví obce dle zákona č. 172/1991 Sb., je kolaudace tohoto domu jako domu obytného. Jen v tomto rozsahu je tedy dovolací soud oprávněn se věcí zabývat a vyslovit se k právnímu názoru odvolacího soudu, s příslušnými závěry z toho vyplývajícími (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Ze skutkových zjištění, z nichž vycházely soudy obou stupňů a jimiž je dovolací soud při svém rozhodování vázán, vzal dovolací soud za prokázané, že žalovaný užívá byt v domě, který není evidován v katastru nemovitostí. Vlastnictví k pozemku, na kterém byl dům vystavěn, je zapsáno pro Českou republiku s tím, že výkon vlastnického práva náleží S. s. H. m. P., přičemž je nepochybné, že stejný právní stav existoval i ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Soudy obou stupňů se správně shodly na tom, že vlastnictví k předmětnému domu nepřešlo na žalobce dle žádného ustanovení 172/1991 Sb., neboť nebyly splněny podmínky, které tento zákon pro přechod vlastnictví z majetku státu do vlastnictví obcí stanoví a že zde není dán ani žádný jiný právní titul, na jehož základě by byl žalobce pronajímatelem předmětného domu.
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1993 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí obytné domy a pozemky, tvořící s nimi jeden funkční celek, jestliže splňují další, tímto zákonem stanovené podmínky. Pokud jde o výklad pojmu "obytný dům", odkazuje citovaný zákon na ustanovení §59 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., který byl v době účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. ještě v platnosti. Toto ustanovení určovalo, kdy se dům považoval za obytný. Na něj navazovalo ustanovení §62 zákona č. 41/1991 Sb., dle něhož se bytem rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebného úřadu určeny k bydlení a mohou tomuto svému účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky. Aby mohl obytný dům přejít do vlastnictví obce dle ustanovení §3 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., musel splňovat shora uvedená kritéria. Pro posouzení, zda se jedná o obytný dům, je rozhodující jeho právní stav, daný rozhodnutím stavebního úřadu nikoli skutečnost, že je jako obytný dům fakticky užíván. Podle ustanovení §76 odst. 1 zák. č. 50/1976 Sb., je možné dokončenou stavbu, případně její část schopnou samostatného užívání, nebo tu část stavby, na které byla povolena změna, nebo udržovací práce, pokud tyto stavby vyžadovaly stavební povolení, užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí. Podle ustanovení §82 zákona odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., je to kolaudační rozhodnutí, kterým se povoluje užívání stavby k určenému účelu a je-li to zapotřebí, stanoví se i podmínky pro užívání stavby.
Na základě výše uvedeného dospěl dovolací soud k závěru, že pokud u předmětné nemovitosti chybí kolaudační rozhodnutí a tím i určení, k jakému účelu je povoleno stavbu používat, nejsou splněny podmínky ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 171/1991 Sb. a vlastnictví takovéhoto "obytného domu" nemohlo přejít na žalobce, neboť, jak již podrobně odůvodnily soudy obou stupňů, vlastnictví na žalobce nemohlo přejít ani dle §1 odst. 1 a 2 a podle §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb.
K posuzované právní otázce je nutno dále uvést, že kolaudační rozhodnutí je prozatím jediným právním institutem, který určuje, zda stavbu lze z hlediska veřejného zájmu na ochraně života a zdraví, životního prostředí a bezpečnosti a ochrany zdraví při práci užívat (§81 zákona č. 50/1976 Sb.) a zároveň k jakému účelu ji lze užívat. Kolaudační rozhodnutí tedy kromě jiného plní důležitou funkci ochrany veřejného zájmu a tato ochrana může být zajištěna jedině prostřednictvím stanoviska odborného orgánu (stavebního úřadu), který odpovídá za správnost svého rozhodnutí o tom, že každá stavba bude z hlediska veřejného zájmu na ochraně zdraví a životního prostředí bezpečná, což se zajistí mimo jiné i stanovením účelu, kterému má stavba sloužit. Stanovení účelu stavby, zvláště má-li se jednat o obytný dům, nelze z uvedených důvodů ponechat na rozhodnutí či úvaze libovolných subjektů. Kolaudační rozhodnutí je podmínkou pro započetí užívání stavby a zároveň určuje, k jakému účelu lze stavbu užívat.
Na základě výše uvedených skutečností tedy Nejvyšší soud ČR vyslovil závěr, že podmínkou pro přechod domu, fakticky užívaného jako dům obytný, z vlastnictví státu do vlastnictví obce dle zákona ČNR č. 172/1991 Sb., je kolaudace tohoto domu jako domu obytného.
S dalšími námitkami dovolatele uvedenými v dovolání se dovolací soud nezabýval, protože dovolání bylo připuštěno jen pro posouzení shora vymezené a odvolacím soudem formulované právní otázky.
Žádná z námitek dovolatele, zpochybňující správnost právních závěrů rozsudků soudů obou stupňů v rozsahu vymezeném dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. neobstála. Vady podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. , pro něž je dovolání přípustné vždy a jež jsou i způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř., nebyly tvrzeny a dovolacím soudem, který je vždy povinen napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska těchto vad posuzovat, shledány nebyly.
Dovolací soud proto dovolání ve smyslu ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 o. s. ř. , neboť v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly. Dovolatel, který byl s dovoláním neúspěšný, právo na jejich náhradu nemá.
Proto tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. února 2001
JUDr. František D u c h o ň , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová