ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.958.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 958/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Juraje Malika a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce Města B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze, Letenská 15, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 157/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2001 č. j. 47 Co 452/2000-73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 22. 5. 2000, č. j. 21 C 157/98–29, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků p. č. 812 o výměře 171 m2, ostatní plocha, manipulační plocha, p. č. 813 o výměře 233 m2 zastavěná plocha, p. č. 813 m2 o výměře 55 m2, ostatní plocha, ostatní komunikace, všech zapsaných u Katastrálního úřadu B. na LV č. 2046 pro okres B., obec B. – Ř. a M. H., k. ú. Ř. Zároveň uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady řízení. Soud prvního stupně především řešil zásadní námitku žalovaného spočívající v tom, že není ve věci pasivně legitimován a dospěl k závěru, že podle ustanovení §21 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) je stát způsobilý být účastníkem řízení pouze ve spojení se státním orgánem, jehož se věc týká. Při určení, který konkrétní státní orgán má jménem státu v řízení vystupovat, je třeba vycházet z ustanovení §4 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR, podle něhož ústředním orgánem státní správy pro hospodaření s majetkem státu je ministerstvo financí. Poněvadž v dané věci je řešena otázka vlastnického práva k nemovitému majetku státu, je nepochybně ministerstvo financí oprávněno jednat v řízení jménem státu, přičemž o pasivní legitimaci státu jako účastníka řízení není v této věci pochyb. Při posuzování věci samé dospěl k závěru, že žalobce je v této věci aktivně legitimován a že rovněž prokázal naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Vzal za prokázané, že Město B. předmětné pozemky v rozhodném období, tedy ke dni 31. 12. 1949 vlastnilo. Byly proto v souladu s ustanovením §2 zákona č. 172/1991 Sb. splněny všechny zákonné předpoklady pro určení, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 2. 2001, č. j. 47 Co 452/2000-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Zároveň připustil proti svému rozsudku dovolání k otázce pasivní legitimace v žalobě na určení vlastnictví, je-li v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník stát s právem hospodaření právnické osoby. Po doplnění dokazování uzavřel, že z hlediska hmotně právního je nárok Města B. na určení vlastnictví po právu. Námitky žalovaného ohledně nedostatku jeho pasivní legitimace v řízení označil za nedůvodné. V podstatě se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého na základě §21 OSŘ a ve smyslu §2 zák. č. 2/1969 Sb. je za stát oprávněn jednat státní orgán, jehož se věc týká, a tím je v dané věci Ministerstvo financí ČR. Podle názoru odvolacího soudu subjektům, které mají právo hospodaření se státním majetkem, přísluší oprávnění jednat svým jménem ve všech úkonech, včetně soudních žalob, které vyplývají z nesporné existence vlastnického práva státu. Nejsou však pasivně ani aktivně legitimovány v žalobách, v nichž jde o samu existenci tohoto vlastnického práva, tedy zejména k žalobám na určení vlastnictví tam, kde je toto vlastnictví třetím subjektem zpochybňováno a kde je v katastru nemovitostí jako vlastník zapsána Česká republika. Zároveň odkázal na podobný závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 4/96. Podle názoru odvolacího soudu ani skutečnost, že na subjekt, kterému přísluší právo hospodaření k předmětnému majetku státu, byl prohlášen konkurs, nebrání uplatnění vlastnické žaloby třetí osobou, a to ani v konkurenci s žalobou na vyloučení věci správcem zapsané do soupisu konkursní podstaty úpadce podle ustanovení §19 zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání. Tedy ani úspěšná žaloba podle §19 zákona č. 328/1991 Sb. na vyloučení téhož majetku z konkursní podstaty úpadce neznamená určení vlastnictví k tomuto majetku. Důsledkem této žaloby je pouze skutečnost, že dojde k vyloučení z konkursní podstaty úpadce, tedy že správce konkursní podstaty ztratí oprávnění s tímto majetkem nakládat.
Proti označenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též dovolatel) dovolání. Jeho přípustnost dovodil z ustanovení §239 odst. 1 OSŘ ve znění před novelou. Jako důvod dovolání uvedl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Podle jeho názoru, v době před účinností zákona č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky, jestliže se soudem projednávaná věc týkala majetku ve státním vlastnictví, k němuž vykonávala právo hospodaření konkrétní státní organizace, byl pouze tento subjekt v rámci svého práva hospodaření oprávněn a povinen hájit vlastnické právo státu ke konkrétnímu majetku. Totéž platilo o prozatímním správci majetku v rámci výkonu prozatímní správy. Před soudem jednal za této situace za stát statutární orgán dotyčné státní organizace nebo jiný pověřený pracovník. Po nabytí účinnosti zákona č. 219/2000 Sb. ministerstvo financí není, ve smyslu tohoto zákona, organizační složkou příslušnou hospodařit se sporným majetkem a není tedy ani oprávněno vystupovat za stát v soudním řízení. Nová zákonná úprava nepřiznává ministerstvu financí postavení organizační složky státu univerzálně příslušné vystupovat před soudy za stát. Podle zákona č. 2/1969 Sb. v platném znění mu rovněž není svěřeno univerzální zastupování ČR v záležitostech vlastnického práva státu. Tento zákon v §4 vymezuje pouze činnosti, které ministerstvo financí vykonává jako ústřední správní úřad, tedy činnost koncepční, metodickou, legislativní a kontrolní. Majetkoprávních záležitostí se tento zákon netýká. V daném případě, ke dni nabytí účinnosti zákona č. 219/2000 Sb., příslušelo právo hospodaření státní organizaci n. p. K. v likvidaci. Tato organizace je i nadále, v souladu s uvedeným zákonem, státní organizací s právní subjektivitou a je oprávněna a povinna vlastním jménem jednat v právních vztazích týkajících se majetku státu v souladu s ustanovením §21 OSŘ.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným v dovolacím řízení advokátem dle ustanovení §241 odst. 1 OSŘ, že bylo podáno ve lhůtě určené v ustanovení §240 odst. 1 OSŘ a splňuje formální i obsahové náležitosti dle ustanovení §241 OSŘ, se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť dle ustanovení §236 odst. 1 OSŘ, lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání byla v předmětné věci založena výrokem rozsudku odvolacího soudu (§239 odst. 1 OSŘ), a to k vyřešení otázky pasivní legitimace v žalobě na určení vlastnictví, je-li v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník stát s právem hospodaření právnické osoby. Jen v tomto rozsahu je dovolací soud oprávněn se věcí zabývat a vyslovit se k právnímu názoru odvolacího soudu (§242 odst. 3 OSŘ).
Dovolatel vytýká rozsudku odvolacího soudu nesprávné právní posouzení věci, tj. vadu podle §24l odst. 3 písm. d/ OSŘ. O nesprávné právní posouzení věci se jedná zpravidla tehdy, pokud soud ve věci aplikoval jiný právní předpis, než který aplikovat měl, případně sice správný předpis aplikoval, ovšem nesprávně jej vyložil.
Dovolatel tvrdí, že v předmětném řízení není pasivně legitimován, a to ani podle právní úpravy platné do 31. 12. 2000 ani podle právní úpravy současné. Dovolací soud se s námitkami dovolatele neztotožnil. Při posuzování otázky pasivní legitimace podle právní úpravy platné do 31. 12. 2000 je nutné vyjít z ustanovení §21 odst. 2 OSŘ, podle něhož za stát před soudem jedná pracovník toho státního orgánu, jehož se věc týká, nebo pověřený pracovník jiného státního orgánu. Z toho vyplývá, že pouze osoba, stanovená v §21 odst. 2 OSŘ, mohla činit procesní úkony jménem státu. Jak vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku, právo hospodaření k předmětným nemovitostem má K., národní podnik v likvidaci. Podle ustanovení §18 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění zákona č. 70/1983 Sb., socialistickými organizacemi byly státní,družstevní a společenské organizace. Státní organizace se pak dále členily na organizace hospodářské, rozpočtové a příspěvkové. Národní podnik byl tedy jedním ze subjektů, který náležel do skupiny státních organizací. Tato státní organizace však v žádném případě nebyla státním orgánem, a proto jí ani nebylo možno přičítat oprávnění jednat jménem státu ve smyslu ustanovení §21 odst. 2 OSŘ. Tato státní organizace, která měla z hlediska právního postavení charakter státního podniku, měla pouze právo hospodaření se státním majetkem. Proto odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že tomuto subjektu příslušelo oprávnění jednat svým jménem ohledně státního majetku ve všech úkonech, včetně soudních žalob, vyplývajících z nesporné existence vlastnického práva státu, nebyl však pasivně ani aktivně legitimován v žalobách, ve kterých šlo o samotnou existenci tohoto vlastnického práva. Soudy obou stupňů dále správně použily ustanovení §4 zákona č. 2/1969 Sb. , podle něhož ministerstvo financí je ústředním orgánem státní správy pro hospodaření s majetkem státu, je tudíž tím státním orgánem, jehož pověřený pracovník je oprávněn za stát v této věci jednat. Toto stanovisko opřel odvolací soud též o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. II Odon 4/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 3/97.
Pokud jde o současnou právní úpravu, podle ustanovení §54 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2001, státní podniky a jiné státní organizace, které ve vztahu k majetku dosud vykonávaly právo hospodaření podle dosavadních předpisů, jsou právnickými osobami a hospodaří s majetkem. Přitom se řídí zvláštními právními předpisy a těmi ustanoveními tohoto zákona, která se vztahují na organizační složky příslušné hospodařit s majetkem podle §9, nejde-li o úkony vyhrazené pouze ministerstvům. Na zákon č. 219/2000 Sb. navazuje novela OSŘ č. 220/2000 Sb., která nově doplnila OSŘ. o ustanovení §21a, v němž se v odst. 1 stanoví, že za stát před soudem vystupuje organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu. V odst. 2 se dále stanoví, že před soudem jménem státu jedná vedoucí organizační složky státu nebo jím pověřený zaměstnanec této anebo jiné organizační složky státu. Podle názoru dovolacího soudu v předmětné věci je nutno v řízení o dovolání věc posuzovat rovněž podle novelizovaného ustanovení §21a odst. 1 OSŘ, neboť zákon č. 219/2000 Sb. již nepoužívá pojem státní orgán, ale výhradně pojem organizační složka státu. Nelze proto postupovat podle ustanovení §21 odst. 2 OSŘ před touto novelou. Od 1. 1. 2001, tedy od účinnosti zákona č. 219/2000 Sb., byly státní orgány a organizace přeměněny na organizační složky státu. Při určení, která konkrétní organizační složka státu je nyní oprávněna jménem státu v řízení vystupovat, je nutno vyjít z §4 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy, kde se výslovně uvádí, že ministerstvo financí je ústředním orgánem státní správy pro státní rozpočet a dále, kromě dalšího, i pro hospodaření s majetkem státu.
Z výše uvedeného vyplývá, že státní podnik i jiné státní organizace jsou právnické osoby, které hospodaří s majetkem státu, přičemž mají postavení organizační složky státu při hospodaření s jeho majetkem. Za zvláštní právní předpis ve smyslu ustanovení §54 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. lze považovat, podle názoru dovolacího soudu, zákon č. 2/1969 Sb., neboť podle něho je ministerstvo financí ústředním orgánem - organizační složkou státu - pro hospodaření s majetkem státu. V této oblasti má významná oprávnění, o čemž svědčí např. ustanovení §22 zákona č. 219/2000 Sb., podle kterého ministerstvo financí schvaluje smlouvy o převodu nemovitých věcí, bytů a nebytových prostor, dále např. ustanovení §49 téhož zákona, podle něhož ministerstvo financí může z vlastního podnětu nebo na návrh jiného kontrolního orgánu, v případech závažných nedostatků při hospodaření s určitým majetkem, svým opatřením tento majetek organizační složce bez náhrady odejmout a určit jinou organizační složku příslušnou s majetkem hospodařit.
Na základě výše uvedeného dospěl dovolací soud k závěru, že státním podnikům, popř. státním organizacím, jímž bylo svěřeno právo hospodaření se státním majetkem, přísluší oprávnění činit právní úkony svým jménem ve všech věcech, kdy je nesporná existence vlastnického práva státu, a to včetně soudních žalob (např. žaloba na vyklizení pozemku). Tyto subjekty však nejsou pasivně ani aktivně legitimovány v žalobách, které se týkají samotné existence vlastnického práva státu, tedy zejména v žalobách na určení vlastnického práva v případech, kdy je toto vlastnické právo zpochybňováno. Na základě toho lze dovodit, že žalobu na určení vlastnického práva státu lze považovat za úkon, který je vyhrazen pouze ministerstvu financí jako organizační složce státu na ústřední úrovni podle ustanovení §4 zákona č. 2/1969 Sb. Tento právní závěr lze, bez ohledu na uvedené legislativní změny, opřít o právní názor judikovaný v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. II Odon 4/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí pod číslem 3/97.
Stejně tak ani skutečnost, že na subjekt, kterému přísluší právo hospodaření k majetku státu, byl prohlášen konkurs, nebrání, podle názoru dovolacího soudu, podat žalobu na určení vlastnického práva, a to ani v konkurenci se žalobou na vyloučení věci podle §19 zákona č. 238/1996 Sb. o konkursu a vyrovnání, jak to již správně vyložil odvolací soud.
Žádná z námitek dovolatele, zpochybňující správnost právních závěrů rozsudku odvolacího soudu v rozsahu vymezeném dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) OSŘ neobstála. Vady podle ustanovení §237 odst. 1 OSŘ, pro něž je dovolání přípustné vždy a jež jsou i způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. a) OSŘ nebyly tvrzeny a dovolacím soudem, který je vždy povinen napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska těchto vad posuzovat, shledány nebyly. Daná věc náleží do pravomoci soudu, ten, kdo vystupoval v řízení jako účastník, měl způsobilost být účastníkem řízení i procesní způsobilost, v téže věci nebylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo zahájeno řízení, návrh na zahájení byl podán, účastníku řízení nebyla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem a soud byl správně obsazen (§237 odst. 1 písm. a/ až g/ OSŘ).
Rozsudek odvolacího soudu považuje dovolací soud za správný, odvolací soud věc správně posoudil po právní stránce a dovolací soud se s jeho argumentací v podstatě ztotožňuje. Dovolací soud proto dovolání zamítl podle ustanovení §243b odst. 1 OSŘ.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ, kdy v dovolacím řízení dovolatel neuspěl a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 27. listopadu 2001
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu