ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.967.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 967/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci projednávání dědictví po P. M., bez zanechání závěti, za účasti l) pozůstalé dcery I. M., 2) pozůstalého syna J. M., obou zastoupených advokátem, 3) pozůstalého syna nezl. P. M., zastoupeného advokátkou, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 2936/97, o dovolání pozůstalého nezl. syna P. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2001, č. j. 24 Co 275/2001-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 28. června 2001, č. j. 34 D 2936/97-137, určil obecnou cenu majetku částkou 1.012.448,90 Kč, výši dluhů částkou 1.025,80 Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 1. 011.753,10 Kč.
K odvolání pozůstalého syna nezl. P. M. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. října 2001, č. j. 24 Co 275/2001-156, usnesení soudu prvého stupně potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 11. ledna 2002.
Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal pozůstalý syn nezl. P. M., prostřednictvím své právní zástupkyně dne 11. března 2002 dovolání (datované téhož dne), v němž vyslovuje nesouhlas s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a žádá o jeho zrušení.
Předmětné dovolání je opožděné.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. a 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2000. Důvodem je skutečnost, že sám odvolací soud věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů, protože odvolání směřovalo proti rozhodnutí soudu prvního stupně vydanému po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (viz bod 12. výše uvedeného zákona, podle kterého se řízení ve věci dědictví po zůstaviteli, který zemřel přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, řídí v prvním stupni dosavadními právními předpisy). Tuto skutečnost ostatně také sám odvolací soud správně výslovně zmínil a současně pak i fakticky zohlednil v napadeném rozhodnutí.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni (§240 odst. 1 věta prvá o. s. ř.). Zmeškání této lhůty nelze prominout, avšak lhůta je zachována, bylo-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu (§240 odst. 2 o. s. ř.).
Jak již bylo uvedeno, napadené usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 11. ledna 2002. Lhůta k podání dovolání tak končila v pátek 11. února téhož roku (§57 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže však pozůstalý nezl. P. M. dovolání podal teprve dne 11. března 2002, učinil tak výrazně po uplynutí stanovené dovolací lhůty. Za tohoto stavu proto dovolacímu soudu nezbylo, než podané dovolání odmítnout pro opožděnost podle ustanovení §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s §243b odst. 4 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, avšak ostatním účastníkům žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu