ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.981.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 981/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce R. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí České republiky, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 40/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2005, č.j. 1 Co 87/2005-107, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. září 2005, č.j. 1 Co 87/2005-107, k odvolání žalobce podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2004, č.j. 32 C 40/2003-91, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla uznána povinnou jednak zaslat žalobci písemnou omluvu (ve znění uvedeném ve výroku rozsudku), jednak zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozhodl též
o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal v úvahu, že žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v postupu, kterým nebylo ve stanovené lhůtě rozhodnuto o jeho odvolání podaném dne 28. května 1998 proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Ž., jímž mu byl vyměřen odpočet DPH za zdaňovací období leden 1997. Žalobce připomněl, že Ústavní soud České republiky, který rozhodl o jeho ústavní stížnosti proti nečinnosti Finančního ředitelství v Ú. n. L., v nálezu konstatoval, že liknavým postupem zmíněného úřadu bylo porušeno právo žalobce zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Odvolací soud uvedl, že základním předpokladem odpovědnosti podle ustanovení §13 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit, popřípadě ohrozit osobnostní práva chráněná ustanovením §11 téhož zákona. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
(v příslušném řízení) nenáleží mezi osobnostní práva chráněná ustanovením §11 násl. o.z. Předmětem všeobecného osobnostního práva je osobnost každé fyzické osoby jako individuality, vytvářená jednotlivými hodnotami, které tvoří celistvost osobnosti v její fyzické a psychicko - morální jednotě. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů mezi osobnostní práva, která jsou předmětem občanskoprávní ochrany, nenáleží, neboť nemá ryze osobní povahu. Není totiž spjato s osobní integritou fyzické osoby. V daném případě jde výlučně o právo na ochranu fyzické osoby proti státu, k čemuž slouží jiné právní prostředky, než žaloba na ochranu osobnosti. Jestliže takto nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, nebylo možno ani dovodit odpovědnost žalované podle ustanovení §13 o.z. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 11. listopadu 2005.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 10. ledna 2006, t.j. ve lhůtě stanovené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., včasné dovolání. Odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., když má zato, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud podle dovolatele řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, resp. řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovoláním zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatel tak uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Má zato, že výše popsaný právní názor odvolacího soudu není správný. Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a nestranným způsobem je objektivně zásahem do osobnostních práv spočívající většinou v psychickém a fyzickém traumatu, případně v pocitu bezpráví. Právo na spravedlivé projednání věci bez průtahů v přiměřené lhůtě tak je podle žalobce osobnostním právem chráněným ustanovením
§11 o.z., neboť je současně základním věcným právem chráněným Ústavou, Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dovolatel proto navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti s negativním závěrem.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci dovolání není přípustné podle ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později případně zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí
v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání.
O případ, kdy by bylo možno napadené rozhodnutí posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, však v posuzované věci nejde. Jestliže odvolací soud ve věci aplikoval ustanovení §11 násl. o.z. (zejména pak ustanovení §13 téhož zákona), nikterak se neodchýlil od ustálené judikatury vážící se k této právní problematice.
Ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatněné v předmětném dovolání dopadá na případy, kdy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu
při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §13 odst. o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení). Pokud by se nejevilo postačujícím toto zadostiučinění zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost
ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odstavec 2 uvedeného ustanovení).
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostních práv fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 o.z.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené
v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Je proto třeba především uvážit, co je předmětem této zákonem předpokládané ochrany - tedy, co je nutno rozumět pod pojmem \"osobnost\", která této ochrany požívá.
Ač mohou být definice rozličné, lze například konstatovat, že za osobnost je považován člověk jako jednotlivec, jako subjekt poznání, resp. poznávání, prožívání
a jednání ve své společenské podstatě i individuálních zvláštnostech, jako nejmenší sociální jednotka i určitá psychofyzická a sociálně psychická struktura. Z hlediska psychologie se osobnost může jevit jako historicky se krystalizující a vyvíjející se celek, systém duševních (ale nepochybně i duchovních) vlastností a tendencí jednotlivce, charakterových rysů, schopností, temperamentu, postojů, potřeb a zájmů, vzdělání, náboženského a kulturního zaměření, přičemž jedním z podstatných rysů osobnosti je vědomí. Osobnost se projevuje jako dynamický systém, jehož rysy se mění podle věkových stupňů, přičemž dosahují relativně větší stálosti v dospělosti. Psychologické vlastnosti osobnosti jsou zprostředkovány zvláštnostmi nervového systému, které však samy o sobě neurčují charakter, zájmy a sklony člověka. Ty se vytvářejí v procesu individuálního vývoje vlivem výchovy, výuky a společenského prostředí vůbec, přičemž aktivita subjektu \"sebetvoření člověka\" v průběhu vývoje roste. Podstatou osobnosti jsou její vztahy k vnímané skutečnosti, k druhým lidem, ke kulturně společenským hodnotám, k aktuálnímu stavu společensko - politického prostředí apod. Tyto vztahy se projevují ve styku s lidmi, v jednání a chování člověka, jeho kulturními výtvory apod. Každá osobnost má obecné vlastnosti všelidské povahy, zároveň však odráží specifické historické podmínky své doby, národa, společenského zařazení, povolání a má své svérázné, neopakovatelné rysy. Je tak mimo jiné i produktem své doby a jejích podmínek, zároveň v té či oné míře svým podílem na tom produkuje tuto dobu a její podmínky utvářením a přetvářením svého okolí. Nelze samozřejmě opomenout ani fyzické složky osobnosti fyzické osoby, jako je úroveň jejího zdraví, zvláštnosti vyplývající z jejího individuálního vzhledu a stavby těla, příslušnosti k mužské nebo ženské populaci, konkrétní lidské rase, apod. Přes mnohost těchto jednotlivých složek osobnosti je však nutno osobnost fyzické osoby vždy vnímat v její ucelenosti a nedělitelnosti.
Mnohočetnosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelné široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé
z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy bude takovým zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností a charakteristik. Protože se jedná o nejvlastnější, nejniternější a nejintimnější sféru lidské osoby, je věcí zákona této osobnostní sféře poskytovat příslušnou právní ochranu. Proto občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby
a její všestranný svobodný rozvoj. Ve své podstatě jde o důležité rozvedení
a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. Přitom
v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. června 2005, č.j. 30 Cdo 2485/2004-98).
Výčet zmíněných jednotlivých práv tak, jak jsou uvedena v občanském zákoníku, je pouze demonstrativní. Jestliže však žalobce s přihlédnutím k ustanovení §11 násl. o.z. dotčení svých osobnostních práv spatřuje v zásahu do jeho práva na projednání věci spravedlivě v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným orgánem a způsobem nevzbuzujícím pochybnost o nestrannosti řízení, pak toto právo mající svůj základ v Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky (čl. 36), však mezi osobnostní práva, která jsou předmětem občanskoprávní ochrany, nepatří. Toto právo nemá ryze osobní povahu, neboť není spjato s osobní integritou fyzické osoby a jde výlučně o právo na ochranu fyzické osoby ve vztahu ke státní suverenitě (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2006, 30 Cdo 111/2006-130).
Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu soud druhého stupně věc posuzoval v souladu s vyloženým názorem, pak při vázanosti dovolacího soudu důvody podaného dovolaní není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má
na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože tedy není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl
(§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, když podané dovolání bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení
s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť v dovolacím řízení žalované žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu