ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.994.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 994/2017-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobkyně "STAVEBNĚ-OBCHODNÍ CENTRUM, s.r.o." , identifikační číslo osoby 25924095, se sídlem ve Vrchlabí, V. Hálka 39, zastoupené JUDr. Dominikou Káňovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 97/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. 11 Co 349/2016-207, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 31. 3. 2015 a doplněnou podáním ze dne 30. 4. 2015 domáhá po žalované náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené jí nesprávným úředním postupem v trestním řízení, v němž vystupovala coby poškozená a ve kterém byl stíhán M. J. pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 trestního zákona. Trestní stíhání uvedené osoby bylo zahájeno usnesením ze dne 25. 6. 2010. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 10. 2. 2011 byl M. J. uznán vinným, avšak usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2011 byl uvedený rozsudek zrušen a věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření. Následně bylo trestní stíhání opakovaně zahajováno a rušeno a dne 18. 4. 2013 byla podána obžaloba na M. J. pro trestný čin zvýhodňování věřitele dle §256 odst. 1, 2 trestního zákona. Usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. 6. 2013 byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Usnesením policejního orgánu ze dne 18. 6. 2014 bylo nakonec trestní stíhání odloženo z důvodu, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Stížnost žalobkyně pak byla zamítnuta usnesením státního zástupce ze dne 12. 8. 2014. Nepřiměřenou délkou tohoto řízení a jeho „absolutní neefektivitou“ vznikla žalobkyni nemajetková újma, kterou žalobkyně požadovala nahradit částkou 300 000 Kč. K výzvě soudu žalobkyně tuto žalovanou částku rozdělila tak, že z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení požaduje 150 000 Kč a z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené jeho absolutní neefektivitou rovněž částku 150 000 Kč. Žalobkyně dále požadovala nahradit škodu ve výši 347 660,90 Kč s tvrzením, že jako poškozená v předmětném trestním řízení uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 355 617,50 Kč a v rámci konkursního řízení na společnost PROSTAV byla uspokojena v částce 7 956,60 Kč. V důsledku nesprávného úředního postupu tak žalobkyni vznikla škoda odpovídající její pohledávce za M. J. snížená o to, co obdržela v rámci rozvrhového usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2011, sp. zn. 93 K 57/2007. Žalobkyně požadovala též náhradu škody ve výši 98 882 Kč s odkazem na §31 zákona č. 82/1998 Sb. odpovídající nákladům právního zastoupení, které v dané věci vynaložila na nápravu nesprávného úředního postupu.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 3. 2016, č. j. 31 C 97/2015-188, rozhodl tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 55 000 Kč s úroky z prodlení z této částky od 12. 8. 2015 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), že se žaloba zamítá stran požadavku na zaplacení částky 691 452,90 Kč se zákonnými úroky z prodlení z částky 347 660,90 Kč od 15. 9. 2007 do zaplacení a z částky 343 882 Kč od 28. 3. 2015 do zaplacení a z částky 55 000 Kč od 28. 3. 2015 do 11. 8. 2015 (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a že je žalobkyně povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozhodl rozsudkem ze dne 23. 11. 2016, č. j. 11 Co 349/2016-207, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku II. ve znění, že částka, ohledně níž s příslušenstvím se žaloba zamítá, činí 691 542,90 Kč, a ve výroku III. jej potvrdil ve znění, že náhradu nákladů řízení je žalobkyně povinna zaplatit žalované (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že otázka, na jejímž vyřešení rozhodnutí závisí, nebyla vyřešena správně a nebyla jasně vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Touto otázkou je, zda je povinností státu kompenzovat poškozeným imateriální újmu a náhradu škody v případech, kdy dojde k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v tom, že orgány činné v trestním řízení neodstíhají pachatele v důsledku vlastních procesních chyb a navíc samy vytvoří překážku trestního stíhání.
Žalobkyně uvádí, že nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, které v trestním řízení neshledaly nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení spočívající v neefektivitě a kontraproduktivnosti trestního řízení. Soudy k danému uvedly, že vycházely z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12, a namítaný nesprávný úřední postup neshledaly, což je závěrem nesprávným, neboť žalobkyně se mohla vůči podezřelému v rámci civilního řízení domoci nanejvýš náhrady škody, přičemž i tato možnost byla postupem orgánů činných v trestním řízení ztížena, ne-li zmařena. Rozhodnutí Ústavního soudu řeší otázku dalšího vedení trestního řízení, ovšem otázka odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. je věcí jinou. Stát se nemůže vyvinit ze své odpovědnosti za zmaření trestního řízení pouhým poukazem na to, že si poškození mohli uplatnit své nároky civilní cestou, a to zvláště za situace, kdy orgány činné v trestním řízení postupovaly neefektivně a svým závadným postupem způsobily překážku trestního stíhání podezřelého pro trestný čin zvýhodňování věřitele. Naplnění zákonných znaků trestného činu podezřelým přitom bylo v trestním řízení konstatováno policií i státním zastupitelstvím. Odvolací soud vůbec neřešil absenci odsuzujícího rozsudku, tedy že podezřelý nebyl uznán vinným a nebyl mu uložen adekvátní trest, zejména zákaz činnosti. V důsledku toho je pak žalobkyně nucena podnikat v nezdravém podnikatelském prostředí, když stát zcela rezignoval na generální i individuální prevenci trestné činnosti v dané věci a neochránil zájmy žalobkyně. Žalobkyně má za to, že závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, a v této souvislosti rovněž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12. Trestní spis vzbuzuje dojem, že orgány činné v trestním řízení využily veškerých prostředků, aby pachatel „odstíhán“ nebyl, a v postupu těchto orgánů se řetězí značné množství procesních chyb. Za velmi nebezpečný lze označit závěr odvolacího soudu, podle nějž nikdo nemá zákonný nárok na to, aby kdokoli, tedy ani osoba, na kterou bylo podáno trestní oznámeno, byl skutečně odsouzen. Za takových podmínek by bylo možné zcela rezignovat na jakoukoliv spravedlnost. Skutečnost, že by podezřelý měl být odsouzen, není žádnou subjektivní představou žalobkyně, když závěry o vině podezřelého jsou jasné a orgány činné v trestním řízení je samy deklarovaly. Žalobkyně též namítá, že soudem prvního stupně bylo nesprávně vyhodnoceno, že původně žalovaná částka 300 000 Kč musí být rozdělena, neboť žalobkyně tvrdí dva nesprávné postupy, a to nepřiměřenou délku trestního řízení a „neefektivitu“ trestního řízení. V dané věci došlo k závadnému úřednímu postupu a tento je třeba posuzovat jako celek. K rozdělení svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na 2 x 150 000 Kč žalobkyně přistoupila pouze na základě výzvy soudu. Nesprávný úřední postup je třeba posuzovat jako celek, neboť pochybení, jichž se orgány činné v trestním řízení dopouštěly, způsobily jednak to, že délka trestního řízení byla nepřiměřená, ale zároveň to, že podezřelého nebylo možno trestně stíhat a posléze uznat vinným. Co se týká nároku na náhradu škody, tento odvolací soud žalobkyni nepřiznal s tím, že mezi nepřiměřenou délkou trestního řízení a vzniklou škodou neexistuje příčinná souvislost. K zamítnutí nároku ve svém důsledku vedlo nesprávné posouzení shora uvedené otázky, kdy soud nevyhodnotil závadný postup orgánů činných v trestním řízení jako nesprávný úřední postup v souvislosti s jeho neefektivitou (resp. zmařením trestního stíhání). Poukazem na absenci příčinné souvislosti soud popírá smysl existence adhezního řízení. Rovněž posouzení nároku na náhradu škody spočívající v nákladech právního zastoupení se odvíjí od nesprávného vyhodnocení dříve zmíněné otázky. Pokud by orgány činné v trestním řízení řádně postupovaly, nebyla by žalobkyně vůbec nucena vyhledat právního zástupce. Veškeré úkony směřovaly k nápravě nesprávného úředního postupu, jak jej žalobkyně vymezila. Ostatně několika jejím stížnostem bylo i vyhověno. Kdyby došlo k řádnému průběhu a skončení trestního řízení, mohla se žalobkyně domáhat těchto nákladů vůči odsouzenému podle §154 trestního řádu, což však bylo chybným postupem orgánů činných v trestním řízení zmařeno.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobkyní položená otázka, tedy: „zda je povinností státu kompenzovat poškozeným imateriální újmu a náhradu škody v případech, kdy dojde k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v tom, že orgány činné v trestním řízení „neodstíhají“ pachatele v důsledku vlastních procesních chyb a navíc samy vytvoří překážku trestního stíhání.“ přípustnost dovolání založit nemůže, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud učinil závěr, že v trestním řízení, v němž měla žalobkyně postavení poškozené, probíhalo po nepřiměřenou dobu, což je nesprávným úředním postupem, a za což žalobkyni přiznal zadostiučinění v penězích. Jiný nesprávný úřední postup soud v řízení neshledal. Žalobkyně ve svém dovolání nevznesla relevantní argumentaci, která by uvedené posouzení odvolacím soudem zpochybnila. Samotné tvrzení, že nesprávný úřední postup je zjevný, nemůže být dostačujícím. Co se týká nároků na náhradu škody (včetně škody spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení) vychází argumentace žalobkyně rovněž z premisy, že krom nepřiměřené délky řízení došlo i k jinému nesprávnému úřednímu postupu, respektive že došlo k jedinému nesprávnému úřednímu postupu zahrnujícímu jak nepřiměřenou délku řízení, tak i jiný postup orgánů činných v trestním řízení. Jak již bylo uvedeno výše, tento předpoklad je rozporný se závěrem odvolacího soudu a žalobkyně jej prostřednictvím dovolání řádně nezpochybňuje.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek žalobkyně a Nejvyšší soud tedy podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. 1. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu