ECLI:CZ:NS:2003:31.CDO.528.2001.1
sp. zn. 31 Cdo 528/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve velkém senátě občanskoprávního kolegia složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka, JUDr. Ivy Brožové, JUDr. Ljubomíra Drápala, Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., JUDr. Vladimíra Kurky, JUDr. Karla Podolky, JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobců A) J. D. H. a B) M. H., proti žalované J. P. S. (dříve F.), zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 59/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2000, č. j. 18 Co 385/2000-122, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2000, č. j. 18 Co 385/2000-122, s výjimkou části výroku II. o odmítnutí odvolání prvního žalobce, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. března 2000, č. j. 8 C 59/97-105, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 28. března 2000, č. j. 8 C 59/97-105, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobcům do šesti měsíců od právní moci rozsudku „byt č. 2, II. kategorie o třech pokojích a jedné kuchyni s příslušenstvím (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), nacházející se ve II. patře domu čp. 1151 ve V. ulici číslo 18 v katastrálním území L.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků. Předcházející (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. června 1997, č. j. 8 C 59/97-22, byl k odvolání žalobců zrušen usnesením Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 10. září 1998, č. j. 18 Co 180/98-66, a věc byla – se závazným právním názorem – vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 13. října 2000, č. j. 18 Co 385/2000-122, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jen tak, že „žalovaná je povinna byt vyklidit a žalobcům předat do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu“; jinak jej v tomto výroku a rovněž ve výroku o nákladech řízení potvrdil. Odvolání žalobce odmítl jako opožděně podané. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání.
Po provedeném dokazování vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že ohledně předmětného bytu byla na žádost žalobců (spoluvlastníků předmětného domu) mezi žalobci jako pronajímateli a žalovanou jako jeho tehdejší nájemkyní s nájemním vztahem na dobu neurčitou uzavřena dne 21. června 1993 písemná nájemní smlouva (dále též jen „nájemní smlouva ze dne 21. června 1993“), a že v bodě II. nájemní smlouvy si účastníci dohodli nájem (předmětného bytu) na dobu určitou do 31. prosince 1993. Na základě těchto skutkových zjištění uzavřely, že žalovaná užívá od 1. ledna 1994 předmětný byt bez právního důvodu, neboť na základě (platné) nájemní smlouvy ze dne 21. června 1993 se její nájemní vztah k bytu změnil z původního nájemního vztahu na dobu neurčitou na nájemní vztah na dobu určitou (do 31. prosince 1993). Odvolací soud v této souvislosti rovněž uvedl, že „tato změna (tj. nájemní smlouva ze dne 21. června 1993) byla uzavřena platně, v souladu s tehdy platnými ustanoveními o nájmu bytu dle znění občanského zákoníku v roce 1993“, a pokračoval, že nájemní smlouvu lze „považovat za platnou, neboť je dostatečně určitá, srozumitelná, obsahuje jak popis předmětu nájmu, tak i způsob výpočtu nájemného a úhrad za služby, které jsou s nájmem bytu spojeny“. Zatímco soud prvního stupně žalované uložil, aby byt vyklidila do šesti měsíců od právní moci rozsudku (nepodmínil její vyklizovací povinnost z bytu zajištěním bytové náhrady), vázal odvolací soud splnění vyklizovací povinnosti žalované na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Dovodil totiž, že sjednaný závazek žalobců, týkající se „zajištění bytové náhrady či finančního obnosu“ pro žalovanou, je odkládací podmínkou (ve smyslu §36 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 21. června 1993 /ve znění do 31. prosince 1994/ – dále jen „obč. zák.“), na niž je zapotřebí vázat splnění vyklizovací povinnosti žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. /dále jen „o.s.ř.“/) – uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., byť v něm, avšak bez jakékoliv konkretizace, zmínila rovněž dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnila právní závěr, že předmětný byt užívá bez právního důvodu. Uvedla, že pro právní posouzení věci je rozhodující, zda „nájemní smlouva z r. 1993 nahradila předchozí nájemní vztah podle §570 odst. 1 obč. zák.“, a pokračovala, že „pokud je správný ten názor, že k nahrazení původního nájemního vztahu nedošlo, pak je do dnešního dne nájemkyní bytu na základě transformovaného práva užívání“, tj. nájemního poměru na dobu neurčitou. V této souvislosti uvedla, že – na rozdíl od právního závěru, který odvolací soud zaujal v projednávané věci – ve věci sp. zn. 23 Co 181/2000 tentýž odvolací soud dovodil, že „postup podle §570 odst. 1 obč. zák. vyžaduje, aby byla v novém závazku vyjádřena zcela nepochybně vůle účastníků nahradit závazek starý. Jestliže z dohody není zřejmé, že úmysl účastníků směřoval k zániku původního závazku, nepokládá se tento závazek za zrušený, nýbrž trvá dál vedle závazku nového, pokud nový závazek platně vznikl“. Dovolatelka navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Tříčlenný senát č. 26, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu České republiky dovolání projednat a rozhodnout o něm, pokládá za předčasný a tudíž nesprávný závěr, že žalovaná užívá od 1. ledna 1994 předmětný byt bez právního důvodu. V rozsudku ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 28 Cdo 1352/2001 (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, Svazek 13, pořadové číslo C 935) však senát č. 28 vyslovil mimo jiné rovněž právní názor, že „uzavřením nájemní smlouvy ze dne 21.6.1993 na dobu určitou zanikl dosavadní nájemní vztah na dobu neurčitou“, neboť je vyloučeno, aby k jednomu bytu mezi týmiž účastníky existoval jak nájemní vztah na dobu neurčitou, tak nájemní vztah na dobu určitou. Poté rovněž dovodil, že „nájemní smlouva ze dne 21.6.1993 na dobu určitou je neplatná podle §39 obč. zák.“. Přitom nelze ztratit ze zřetele, že stejně jako v projednávané věci i ve věci sp. zn. 28 Cdo 1352/2001 Nejvyššího soudu České republiky šlo o žalobu žalobců J. D. H. a M. H. na vyklizení bytu, nacházejícího se taktéž v domě čp. 1151 ve V. ulici číslo 18 v P.; rovněž po skutkové stránce šlo v obou věcech o totožnou situaci – za trvání nájemního poměru na dobu neurčitou byla dne 21. června 1993 uzavřena nájemní smlouva na dobu určitou (do 31. prosince 1993). V naznačených souvislostech nelze ani opomenout, že ve věci sp. zn. 28 Cdo 1352/2001 šlo o posouzení správnosti právního závěru, který Městský soud v Praze přijal v rozsudku ze dne 13. září 2000, č. j. 23 Co 181/2000-135, tj. v rozsudku, na nějž v dovolání žalovaná odkázala. Pro úplnost zbývá dodat, že v citovaném rozsudku – odkazem na ustanovení §570 a §571 obč. zák. – Městský soud v Praze dovodil, že nájemní vztah na dobu neurčitou zanikne uzavřením nájemní smlouvy na dobu určitou pouze za předpokladu, že součástí nájemní smlouvy na dobu určitou je ujednání účastníků o tom, že tato smlouva ruší a nahrazuje stávající nájemní vztah k bytu.
V souladu s ustanovením §20 odst. 1 věty první zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 6/2002 Sb.“), byla proto věc dne 26. června 2002 postoupena k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního kolegia (§19 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 6/2002 Sb.).
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. října 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., směřuje-li proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – ve výroku o uložení vyklizovací povinnosti. Přípustnost dovolání se tak omezuje na výrok, týkající se vyklizovací povinnosti žalované z bytu. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat věcnou správnost měnícího výroku, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. jde o případ, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se proto při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho potvrzujícím výroku, týkajícím se uložení vyklizovací povinnosti žalované z bytu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněným dovolacím důvodem. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obecně je právní posouzení věci nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že na základě nájemní smlouvy ze dne 21. června 1993 se nájemní vztah žalované k bytu změnil z nájemního vztahu na dobu neurčitou na nájemní vztah na dobu určitou (do 31. prosince 1993), a že tak od 1. ledna 1994 užívá žalovaná předmětný byt bez právního důvodu. Nejdříve však bude zapotřebí vyřešit svou povahou předběžnou právní otázku, totiž otázku platnosti nájemní smlouvy ze dne 21. června 1993, neboť toliko platná nájemní smlouva byla způsobilá přivodit změnu v nájemním poměru na dobu neurčitou.
Nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to buď na dobu určitou, nebo bez určení doby užívání; nájemní smlouva zpravidla obsahuje i popis příslušenství a popis stavu bytu (§685 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. prosince 1994 – dále opět jen „obč. zák.“). Nájemní smlouva musí obsahovat označení předmětu a rozsahu užívání, výši nájemného a výši úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo způsob jejího výpočtu. Měla by též obsahovat i popis příslušenství a popis stavu bytu. Nebyla-li nájemní smlouva uzavřena písemně, vyhotoví se o jejím obsahu zápis (§686 odst. 1 obč. zák.). Vedle náležitostí stanovených v §686 odst. 1 obč. zák. musí nájemní smlouva jako (dvoustranný) právní úkon splňovat obecné náležitosti právního úkonu (§34 a násl. obč. zák.). Ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně; jinak je (absolutně) neplatný. Přitom právní úkon není učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. Výklad ustanovení §37 obč. zák. je ustálen v tom, že absolutní neplatnost právního úkonu jako důsledek skutečnosti, že právní úkon nebyl učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba). Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti.
Z uvedeného vyplývá, že právo nájmu bytu je založeno na principu smluvním – vzniká na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi pronajímatelem a nájemcem. Uzavření smlouvy – dvoustranného právního úkonu – v první řadě předpokládá existenci projevu vůle směřujícího k uzavření smlouvy, tedy ke vzniku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§34 obč. zák.), a to jak na straně pronajímatele, tak na straně nájemce. Při zjišťování obsahu vůle se uplatní výkladová pravidla formulovaná v §35 odst. 2 obč. zák., podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Právní úkon vyjádřený slovy – v projednávané věci písemná smlouva o nájmu bytu ze dne 21. června 1993 – musí být proto nejprve vyložen prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné provázanosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavření smlouvy, tj. k dosažení jakých právních následků jejich vůle směřovala.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že v době do 21. června 1993 byla žalovaná nájemkyní předmětného bytu, a že šlo o nájemní vztah na dobu neurčitou. Proto rovněž dovolací soud z uvedených právních závěrů vychází.
Závěr o platnosti nájemní smlouvy ze dne 21. června 1993 naopak dovoláním zpochybněn byl. Přitom nelze přehlédnout, že soudy obou stupňů uvedený závěr přijaly (posoudily nájemní smlouvu ze dne 21. června 1993 jako platnou), aniž se zabývaly otázkou vážnosti (opravdovosti) vůle (§37 odst. 1 obč. zák.) v ní projevené. Svědčilo-li totiž už v době do 21. června 1993 žalované právo nájmu k předmětnému bytu, pak již tehdy disponovala právy a povinnostmi, vyplývajícími z nájmu bytu, tj. mimo jiné předmětný byt a společné prostory a zařízení domu už v té době užívala, požívala plnění, jejichž poskytování je s užíváním bytu spojeno, a platila nájemné a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu. Proto nebyla-li platnost nájemní smlouvy posuzována z hlediska vážnosti vůle v ní projevené, tj. vůle směřující k (opětovnému) přenechání a převzetí předmětného bytu, k (opětovnému) užívání bytu, společných prostor a zařízení domu žalovanou a k placení nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu, je závěr o platnosti nájemní smlouvy ze dne 21. června 1993 předčasný a tudíž nesprávný.
Dovodil-li odvolací soud, že na základě nájemní smlouvy ze dne 21. června 1993 se nájemní vztah žalované k bytu změnil z nájemního vztahu na dobu neurčitou na nájemní vztah na dobu určitou (do 31. prosince 1993), aniž se zabýval otázkou platnosti nájemní smlouvy ze dne 21. června 1993 z hlediska vážnosti zde projevené vůle (§37 odst. 1 obč. zák.), nelze jeho právní posouzení věci pokládat za správné. Za této situace neobstojí ani právní závěr, že od 1. ledna 1994 žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl proto použit opodstatněně.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou části výroku II. o odmítnutí odvolání prvního žalobce, který dovoláním nebyl napaden) – vzhledem k vzájemné provázanosti jeho výroků – v celém rozsahu; jelikož důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, bylo zrušeno – opět v celém rozsahu – rovněž toto rozhodnutí a věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. listopadu 2003
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.
předseda senátu